Postní doba, kterou v letošním roce prožíváme, je hodně jiná od těch minulých. Díky zcela specifické zkušenosti čínské koronavirové pandemie možná leccos začínáme chápat v nových souvislostech.

Zříci se něčeho nebývá snadné. A teď, prakticky ze dne na den, jsme se museli zříci mnoha věcí, které se ještě před pár týdny zdály být naprostou samozřejmostí našeho života. Maličký, lidským okem neviditelný virus, změnil zásadním způsobem život velké části světa.

Uvědomujeme si, že zdraví a život sám jsou velikou hodnotou, která vůbec není samozřejmá. Že chození do školy, tak běžná součást života dítěte, tak automatické být nemusí. Že cestování po světě, po velké části Evropy dokonce bez pasu, může lehce skončit. Že není prostě možné zajít si do obchodu koupit si třeba nové boty nebo jarní plášť, kdy chci. S nedůvěrou a zvědavostí jsme možná pokukovali po ženách z muslimských zemí se zahaleným obličejem a říkali si, že něco takového by u nás nebylo možné. A prakticky přes noc chodí se zahalenou tváří i muži. Možným či naopak nemožným se stalo takřka přes noc mnoho věcí.

To všechno nás nějak ovlivňuje, vstupuje do našich životů, zanechává stopy. V těchto okolnostech se dnes odehrává náš každodenní život. Těch mnoho věcí, které musíme opustit, je k našemu dobru, abychom chránili zdraví své i těch ostatních. Asi to tak nějak chápeme, ale příjemné a lehké to vůbec není. A v tom právě spočívá ta jinakost letošního postního období. Prostě se musíme postit od mnoha věcí, protože nemáme ani jinou možnost. Do té míry, do které budeme ochotní změněnou realitu na nezbytně nutnou dobu přijmout, nám bude lehčeji, než tomu, kdo bude revoltovat, nařízení nedodržovat a tím ohrožovat sebe i své okolí.

S těmi nařízeními je to jako s dopravními značkami. Také nás omezují, ale k našemu dobru. Zakazují, přikazují, upozorňují, abychom v pořádku dojeli k cíli. Jejich nedodržování se nevyplácí.
Přírodě a životnímu prostředí utlumení hektiky našeho života zjevně pomohlo. Čistí se ovzduší i voda, do benátských kanálů se vracejí delfíni, snižuje se množství skleníkových plynů. Je to ale za vysokou cenu, která dokonce stojí tisíce lidských životů.

Všichni jsme na jedné lodi. Čím více si to budeme uvědomovat a spolupracovat ve prospěch svůj i ostatních, tím dříve zdravotní i nadcházející ekonomickou krizi překonáme. Dalším rozdělováním společnosti, rozdmycháváním nenávisti a snahou nahnat si na krizi laciné politické body ničeho dobrého nedosáhneme.

Když už se to všechno stalo, stálo by za to dobře promyslet svoji hodnotovou stupnici, to na čem nám opravdu záleží, abychom, až pandemie pomine, znovu neupadli do svých stereotypů a hektického způsobu života. Ano, dá-li Bůh, společně to určitě zvládneme.