O život přišlo přes sedmdesát milionů lidí. Na evropském kontinentě byl válečný konflikt ukončen právě na našem území. Tuto válku vyvolal vypjatý nacionalismus spojený s ekonomickou krizí, která v meziválečném období postihla svět.

Dodnes zůstává velkým varováním, že fanatik Hitler se zvrácenými názory nenávistné nacionálně-socialistické ideologie, s nimiž se netajil, mohl oslnit takové množství německých voličů, že mu v roce 1933 svěřili moc nad svými osudy. Koncentrační tábory pro politickou opozici, ad absurdum dovedený rasismus, totální kontrola společnosti, atmosféra teroru a strachu, byly jasnými důkazy, že totalitní ideologii tohoto typu není radno podceňovat a už vůbec ne jejím představitelům důvěřovat či s nimi dokonce vyjednávat, jak se tomu dělo na Západě (viz Mnichov 1938) nebo na Východě (viz německo-sovětská smlouva Ribbentrop – Molotov 1939).
Paradoxním štěstím pro svět bylo, že Hitler byl zločincem takového kalibru, že nerespektoval ani dohody, které sám uzavřel a v červnu roku 1941 napadl svého do té doby sovětského spojence, čímž se otevřela východní fronta Druhé světové války. Nacistické Německo se tak postupně dostávalo do kleští z obou stran, což nakonec vedlo k jeho totální porážce a bezpodmínečné kapitulaci 7. a následně ještě i opakovaně 8. května 1945.
Již tři čtvrtiny století je převážná část Evropy uchráněna horkého válečného konfliktu, i když studená válka, železná opona a komunistická totalita na východ od ní způsobily novou vlnu obrovského utrpení dalším desítkám milionů lidí.
Již třicet let opět dýchá Evropa oběma svými plícemi, jak kdysi předpovídal nezapomenutelný, dnes už svatý, slovanský papež Jan Pavel II. Máme za sebou všechny ty tragické zkušenosti dvacátého století. Víme, co způsobily otrávené myšlenky nacionalismu, rasové či třídní nenávisti, šovinismu a náboženské či politické nesnášenlivosti. A přece mám někdy obavy, zda jsme se z minulosti dostatečně poučili?
Názory některých politiků v různých zemích, naši nevyjímaje, jakoby znovu oživovaly ony nebezpečné tendence rozdělování a rozeštvávání společnosti, které před více než 80 roky vedly k válce. Bylo by osudovou chybou nepoučit se. Kéž by oběti nejkrvavější války v dějinách byly dostatečným varováním a výzvou ke spolupráci a jednotě. Protože jedině tak se chyby minulosti nebudou opakovat. Osudy naše jsou dnes v našich rukou.