Předsedovi Senátu, Miloši Vystrčilovi, děkuji za jeho pevný postoj a jeho rozhodnutí navštívit Čínskou republiku na Tchajwanu vítám.

Ač jsem dosud v žádné části Číny nikdy osobně nebyl, setkávám se s touto od nás zeměpisně dosti vzdálenou zemí již řadu let celkem dosti často. Vzpomínám si, že mě prvně upoutala, když jsem někdy v 80. letech občas naladil Rádio Tirana, kde svou typickou špatnou češtinou vznášeli zdrcující kritiku sovětského komunistického režimu, zatímco ten čínský a jeho spojenecký albánský, naopak velebili. Zaujalo mě to a tak jsem si zjišťoval, jak to vlastně s tou Čínou je. A dozvěděl jsem se, že kromě pevninské, komunisty ovládané Číny, existuje i Čínská republika na ostrově Tchajwan, která je vlastně nejstarší republikou ve Východní Asii. Formálně byla vyhlášena již roku 1912.

Ostrov Tchajwan, který byl do té doby součástí Japonského císařství, přešel roku 1945 pod správu Čínské republiky. Koncem čínské občanské války se v roce 1949 vojenské jednotky věrné vládě Čínské republiky stáhly z pevniny právě na ostrov Tchajwan. Vládu nad celou pevninskou Čínou převzala Komunistická strana Číny pod vedením Mao Ce-tunga a vyhlásila tzv. Čínskou lidovou republiku. Díky americké vojenské pomoci se komunistům z pevninské Číny uchvátit na Tchajwanu moc dodnes nepodařilo.

Komunisté rozpoutali v Číně krvavý teror, kterému padlo za oběť na osmdesát milionů lidí. Tzv. kulturní revoluce pak zasazovala těžké rány starobylé a vyspělé čínské kultuře a snažila se vykořenit vládu Nebes nad Říší středu a nahradit ji veskrze pozemskou a krutou diktaturou proletariátu. Nastalo pronásledování občanské společnosti, náboženství, vzdělanců a vůbec každého, kdo se nechtěl do budování nové orientální despocie zahalené do marxistických hesel zapojit.

Štěstím pro svět bylo, že se zopakovala historie z Druhé světové války, kdy se dvě totalitní velmoci, které se nejprve spojily, viz sovětsko-německý pakt Ribbentrop-Molotov, do sebe nakonec pustily. A podobné to bylo i s Čínou a SSSR. I tam soudružské objetí vystřídalo napětí a držení jednoho druhým v šachu, včetně řady ozbrojených pohraničních šarvátek.

O situaci pronásledovaných křesťanů jsem se dozvídal přímo od čínských biskupů při svých setkáních s nimi ve Vatikánu. Jako ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů jsem pak poznal i hrůznou podobu pronásledování praktikujících duchovního hnutí Falun Gong, kteří pro své přesvědčení umírají v čínských komunistických žalářích a jsou jim mnohdy odebírány orgány, s nimiž čínský režim obchoduje. A v rámci pražského Fóra 2000 jsem měl možnost několikrát potkat tibetského dalajlámu, který žije v indickém exilu, protože jeho vlast čínský režim obsadil a dodnes okupuje.

Nesmírně si vážím té možnosti, že jsem mohl tohoto významného duchovního představitele a nositele Nobelovy ceny míru, pak jako ministr české vlády, roku 2016 oficiálně přijmout na Ministerstvu kultury, meditovat s ním v kapli Nostického paláce a rozmlouvat o duchovních hodnotách i o stavu světa. To se hrubě nelíbilo vládcům v Pekingu a jeho domácím přisluhovačům. Snažili se mě zastrašovat, vyvíjet na mě nátlak, ale neuspěli. Měl jsem už své zkušenosti s výslechy od estébáků, na které jsem si tehdy nejednou vzpomněl.

A právě na základě těchto svých zkušeností si dovedu představit, čemu asi musí čelit předseda Senátu, pan Vystrčil. Proto mu držím palce a má moji plnou podporu. Politiky jeho typu potřebujeme. Jsme svébytnou, svobodnou, suverénní a demokratickou zemí a tak to musí i do budoucna zůstat. Je to v našich rukou a vzory v našich představitelích potřebujeme. Díky, pane předsedo!