Signály toho, že se něco velice rychle mění, vidíme denně kolem nás. Lesy nejsou výjimkou. Je třeba, abychom počítali s tím, že na většině míst v České republice už není šance kůrovce zastavit. A to dokonce ani zvýšením frekvence těžby. Vidíme jasně, jak lesy kolem nás reznou. Smrky odcházejí. Kůrovcová kalamita je ale historická příležitost, jak proměnit nepřirozené plantáže na dřevo na zdravé, přirozené lesy.

Pohled do minulosti mluví jasně. V 18. století začal člověk z ekonomických důvodů pěstovat smrčiny i ve vegetačních stupních a na stanovištích, kde tradičně nerostly. My dnes vidíme, že stromy žijící v těchto místech postupně odumírají. Mění se krajina, klima i naše výhledy. Na nás nyní je, abychom hledali rozumnou a citlivou cestu adaptace. Přítomnost ukazuje, že je to možné. A budoucnost to přímo vyžaduje.

Žiju a hospodařím v nejvyšší části Českého středohoří, kde jsou smrky naštěstí vtroušené v listnatých porostech. I tak se v našich třiceti hektarech lesa vyskytují napadené stromy. Kácím si je individuálně a vytěžené dřevo používáme například na ohrady. Když se ale podívám od Milešovky, odhaduji, že smrk v Českém středohoří, přinejmenším v nejbližším okolí, nejpozději do pěti let nebude vůbec. Za pár let tu najdeme nanejvýš jednotky kusů. Může za to částečně kůrovec, který tu opravdu nabírá na síle. Ale je třeba si uvědomit, že samotný kůrovec je až druhotným škůdcem. Tím zásadním problémem je prohlubující se dlouhodobé sucho.

Nedostatek vláhy totiž ovlivňuje zdraví stromů nezvratným způsobem. Smrk ke svému životu potřebuje ideálně kolem tisíce milimetrů srážek ročně, průměrně nižší teploty a chudé podzolové půdy. U nás ve Středohoří jsou naopak půdy na živiny bohatší, je zde malý úhrn srážek a je zde dlouhodobě teplo. Intenzita zdejšího sucha a tepla se stupňuje podobně jako na dalších místech České republiky kvůli klimatickým změnám. Loni jsme tu například měli deset dní za sebou pětatřicet stupňů, tedy tropické teploty, které smrky výrazně oslabují. Takové stromy se pak nedokáží kůrovci bránit tak, jako to umí za optimálních podmínek: tedy že ho zalepí smůlou. Teplé počasí a sucho naopak kůrovci vyhovuje. Rychleji se množí – dříve dělal dvě generace za sezonu, když je sucho a teplo, udělá bez problému i čtyři. Kůrovci v poslední době nelikvidují jen sto let staré porosty, ale kalamitně daleko mladé smrkové mlaziny a tyčoviny.


Působením kůrovce může v krajině docházet i k rychlejší a leckdy kýžené obměně lesa, při které vzniknou listnaté lesy. Už dnes pozorujeme, že tu máme hromadu nárostů buků, dubů a javorů klenů. Nutno ale dodat, že v oblastech, kde nemají tolik listnatých stromů, není tak rychlá obměna žádoucí. Vznikají tam totiž ohromné holiny, na které teprve mají nějaká semena nalétnout. Nově vzniklé holiny může osídlit bříza, případně další pionýrské dřeviny, jako jsou jeřáby či osiky, které tyto problematické plochy dokáží v krátkém čase samovolně zalesnit. Brání erozi a degradaci půdy, a protože pod sebou drží vlhkost a dávají stín, chrání lesní mikroklima. Pod jejich ochranou pak vyrůstají stinné, polostinné a většinou dlouhověké dřeviny. Krátkověká dřeviny jim pak postupně ustoupí a vzniknou porosty ve složení, které je pro danou lokalitu původní.


Lesy Českého středohoří mají oproti ostatním tuzemským lesům významnou výhodu. Jejich složení je totiž do značné části přirozené. Smrk tu dnes roste zhruba jen na třinácti procentech lesní výměry. Většina lesů je tu listnatých, k tomu trochu modřínu a borovice. Mimochodem, smrku tady máme méně i „díky“ tomu, že tu už k jedné kalamitě došlo v 80. letech minulého století, a to kvůli enormním emisím oxidu siřičitého z tepelných elektráren.


Dobrý pozorovatel by mohl namítnout, že na některých jižních svazích Milešovky, kam se slunce v sezoně opírá velkou silou, začaly už zasychat i buky a duby. Je zjevné, že na extrémnějších stanovištích pomalu dochází k celkovému rozpadu lesa. Pravděpodobně nás tedy čeká situace, kdy se jižní svahy kopců v centrální částí Středohoří časem přirozeně odlesní a vzniknou tam stepi tak, jako jsou přirozeně v západním Středohoří. Pak to bude třeba i na jižním svahu Milešovky vypadat podobně jako na Rané, Milé nebo Oblíku v Lounském středohoří. Lesy nahradí stepi. Změna bude výrazná, ale z hlediska pestré krajiny, tento proces můžeme považovat za krok trvale udržitelným směrem.


Obecně můžeme konstatovat, že lesy v České republice se musí z monokulturních, stejnověkých porostů změnit na vícedruhové, různověké pestré porosty. A pasečný způsob hospodaření bude muset nahradit způsob tzv. podrostný nebo výběrný, který je k životnímu prostředí mnohem citlivější a nevznikají při jeho uplatňování žádné holiny. Kůrovcová kalamita je příležitost, jak proměnit nepřirozené plantáže na dřevo na porosty přirozené plnící všechny požadované v současnosti požadované společenské funkce.