Proč ruští vojáci páchají zvěrstva

04. 04. 2022 | 22:44
Přečteno 207712 krát
Pokaždé když dojde k válečným zvěrstvům a masakrům, je civilizovaná společnost šokovaná a říká, že by nevěřila, že k něčemu takovému může v "dnešní době" dojít. Říkali si to lidé po první i druhé sv. válce, po válce v Jugoslávii a říkají si to i nyní poté, kdy svět obletěla zpráva o masakru v ukrajinské Buči. Bohužel takovéto činy nesouvisí s dobou. Mají jiné, složitější kořeny a já se je pokusím na následujících řádcích ve stručnosti a poněkud zjednodušeně nastínit.

Když v roce 1945 skončila válka v Evropě, celý svět zděšeně sledoval postupné odhalování nacistických zvěrstev. Účastnici Norimberského procesu omdlévali při sledování filmů z osvobozených koncentračních táborů a všichni si kladli otázku, jak se něco takového mohlo stát. Jako zcela nedostačující se ukázaly odpovědi typu „protože to byli psychopati“, „protože to byli Němci apod.“. V následujících desetiletích řada psychologů významnou měrou přispěla k pochopení toho, proč a jak se z vojáků stávají váleční zločinci. Za všechny jmenujme Solomona Asche, Stanleyho Milgrama, Philipa Zimbarda, Roberta J. Liftona či psychology sdružené ve skupině Terror Management Team. Díky nim už nyní můžeme vcelku dobře chápat, jak, kdy a proč se stane, že voják přestane být člověkem a stane se vraždícím strojem bez soucitu, empatie a morálky. Jsme též schopni rozvoj tohoto chování do jisté míry předvídat. Pokusím se v následujících řádcích klíčové zdroje páchání válečných zvěrstev zmínit a poukázat na to, jak se některé z nich objevují v případě ruské armády.

Válečným zločincem se nikdo nerodí. K tomu, aby se někým takovým voják stal, vede dlouhá cesta. Přeskočme vrozené dispozice k agresi, které jsou u některých lidí silnější, u jiných slabší, každopádně jsou mimo naši kontrolu. První důležitou podmínkou je dehumanizace protivníka. Jedná se o snížení hodnoty člověka, skupiny obyvatelstva, příslušníků určitého národa, rasy, náboženství nebo etnické skupiny. Dehumanizace znamená označení druhých buď jako nelidských (monstra, démoni atp.), případně podlidských (zvířata, bakterie, cizopasníci atd.) bytostí. Samotný proces dehumanizace protivníka má pak zpravidla dvě fáze. V té první je oběť včleněna do určité specifické skupiny, zatímco ve druhé je celá takováto skupina vyčleněna z „lidské rodiny“. Například pro mnoho evropských Židů byla jejich příslušnost k tomuto národu či náboženství až do třicátých let 20. století zcela nepodstatným detailem, s kterým si nijak nespojovali svou identitu. Tam, kde začaly platit tzv. norimberské zákony, bylo pro mnoho Židů prvním otřesem to, že se na ně začalo nahlížet jako na Židy. Tito lidé se do té doby cítili být především Němci, Čechy, Rakušany atd. a najednou museli svou identitu spojit s něčím, k čemu neměli do té doby vztah. V druhé fázi pak byli konfrontováni s tím, že být Žid je cosi odporného až nelidského a že tedy coby příslušníci tohoto národa již nepatří mezi lidi. Dehumanizace úzce souvisí s otázkou identity a vztahovosti. Optimální vztah by se dal vyjádřit jako já–ty, kde „ty“ znamená totéž jako „já“. Naopak odlidštěný postoj má charakter já–to. Dehumanizace se navenek projevuje specifickým jazykem. Židé byli během druhé světové války označováni nacisty za parazity, vši, krysy, zkrátka za něco, co je třeba vyhubit. Byli vnímáni jako „choroboplodné zárodky“, „lidští parazité“, „červi v hnijícím těle“ a jako takoví přenášeli na infikované osoby, potažmo národ, nemoci a smrt. Kromě medicínských označení se pro vyjádření dehumanizace používají nejrůznější vulgarismy či slova podtrhující nelidskost či neživotnost protějšku, eventuálně škodlivost. Japonci za druhé světové války označovali spojenecké zajatce slovem maruta – polena. Sovětští vojáci nazývali v osmdesátých letech své protivníky, Afghánce, duchové. Ve Rwandě při genocidě v roce 1994 mluvili Hutové o příslušnících kmene Tutsiů jako o inyenzi ‒ švábech. A nyní otázka - Můžeme nalézt stopy dehumanizace Ukrajinců v oficiálních ruských médiích? Posuďte sami dva příklady za všechny:
"V ukrajinské armádě bojují nacistická zombie." - Ruská vojenská televizní stanice Zvezda 16. července 2017
"Banderovská elita musí být zlikvidována, její převýchova je nemožná. Společenská „bažina“, která ji aktivně i pasivně podporovala akcí a nečinností, si musí osvojit zkušenost jako historickou lekci a odčinění své viny." - RIA Novosti 3. 4. 2022

Další podmínkou pro páchání zvěrstev je tzv. přenesení odpovědnosti. Nejčastější obhajobou nacistů v Norimberku a později bylo, že oni pouze plnili rozkazy. Tedy přenášeli odpovědnost za své skutky na druhé. Psychology samozřejmě napadlo podrobit poslušnost a sklon ke konformitě zkoumání. V roce 1951 vzbudil pozornost tzv. Ashův test konformity, při němž se ukázalo, že síla skupiny může přes konformitu ovlivnit vnímání, logický úsudek jedince a konečně posunout i chápání morálních kritérií. Konformita znamená přizpůsobení se většině na základě mj. identifikace. K tomu dochází, když člověk přijímá vliv, protože chce mít, udržet a neohrozit dobrý vztah k jiné osobě nebo skupině. Příkladem tohoto druhu konformity pak může být známá Zimbardova vězeňská studie. Konformitu podporuje skupinový tlak, kdy jedinec touží zapadnout do skupiny, nebo se bojí vyvržení a též pokud jedinec nemá potřebné znalosti, či se ocitá v ambivalentním postavení a od skupiny očekává vedení. Téma konformity a Ashův experiment inspirovaly Stanleyho Milgrama, mladého psychologa, někdejšího odborného asistenta Solomona Ashe, působícího na Yaleově univerzitě, k vytvoření pokusu nazvaného Behaviorální studie poslušnosti, který začal v květnu 1962 a pokračoval v různých obměnách několik dalších týdnů. V první a základní variantě experimentu bylo pokusnými osobami čtyřicet mužů ve věku 20 až 50 let, kteří byli získáni na základě inzerátu v novinách. Dostali informaci, že pokus, kterého se zúčastní, má za cíl ověřit vliv trestu na učení. Ve skutečnosti měli na pokyn experimentátora trestat domnělého žáka elektrickým proudem. Ačkoli experimentátoři očekávali, že některé ze čtyřiceti pokusných osob přestanou spolupracovat již z kraje pokusu, když uvidí, jaké utrpení způsobují druhým, ve skutečnosti se tak nestalo. Z celkového počtu 40 více než dvě třetiny pokusných osob byly do té míry poslušné, že pokud by elektrické napětí bylo reálné, pak by druhého člověka zabily. Milgram se svým pokusem pokusil simulovat situaci z běžného života, kdy se lidé dopouštějí krutostí a chovají se agresivně, protože zkrátka plní rozkazy autorit. Ačkoli mám jak k Milgramovu experimentu, tak k Zimbardovi a jeho Stanfordské věznici řadu výhrad, lze říci, že oba experimenty v každém případě dokázaly, že jedním ze způsobů, jak snížit diktát svědomí je přenesení odpovědnosti na autoritu, což je možné a pro většinu lidí též v konfliktních situacích lákavé, případně pohodlné. Ostatně krátce po Zimbardovi totéž potvrdil i Albert Bandura, který dokonce přišel s tím, že toto rozptýlení odpovědnosti mělo v rámci jeho experimentů na rozvoj agresivního chování větší vliv než dehumanizace.
Ruská společnost má pohříchu málo zkušeností s budováním svobodné a otevřené společnosti, která respektuje odlišnost a individualitu. Tedy protiklad konformity. Pokud se nějaký motiv v ruském umění a kultuře opravdu spolehlivě opakuje, pak jedinec, jenž je zcela ztracený, sám o sobě zbytečný (lišnyj) a jedinou hodnotu má antropomorfizovaná matička Rus, s kterou musí splynout, jinak zahyne. Protože jsou však tlaky na konformitu v Rusku historicky často neúnosné, reaguje se na to prostým nihilismem, tedy rezignací na vše hodnotné, krásné a cenné. Za této situace bude ruský voják jedincem na jedné straně slepě podřízený mašinérii a současně zcela rezignující, kdykoli k tomu dostane příležitost, na jakékoli hodnoty a normy.

I kdybychom si představili vojáka podrobeného masivní dehumanizující propagandě a vedeného ke slepé poslušnosti, stále to ještě k válečným zvěrstvům nestačí. K tomu, aby se k sadismu nebo masovému vraždění voják uchýlil, je též nutné, aby voják cítil, že takové chování je v souladu s pravidly a normami jeho kultury, a tak jeho realizace zpravidla nenarazí na jeho svědomí a z něj pramenící riziko pocitů viny. Nejdůležitější je však to, že zhoubná moc nad životem druhých a její maximalizace v podobě destrukce se stává potřebná teprve tehdy, pokud jedinec prožívá ekvivalentní pocity sám u sebe. Jinými slovy, pouze pro ty, kteří se cítí bezmocní a ponižovaní, bude moc a ponižování druhých zajímavé. Avšak pozor! To, že je někdo ponižován, z něj nedělá automaticky sadistu či masového vraha, neboť se zpravidla opře o své svědomí a ke zhoubné destruktivitě se neuchýlí. Vyskytne-li se však jedinec, jenž nemá pevně ukotvené etické normy a který v minulosti opakovaně zakusil ať už reálné, či pouze subjektivně prožívané ponižování a současně se nachází v situaci, kdy si může všechnu tuto svou bolest, frustraci a minulá příkoří vybít na jiných bezmocných, pak zde máme velmi pravděpodobně masového vraha či válečného zločince. Takový člověk bude s velkou slastí zažívat kompenzaci své vlastní bezmoci a malosti tím, že bude vraždit a týrat, čímž se bude cítit velký a mocný.

Odpovídat na otázku, zda ruská společnost produkuje vnitřně frustrované, ponížené, bezmocné a po satisfakci toužící jedince nechám na posouzení povolanějším, těm, kteří znají Rusko, jeho kulturu a společnost lépe než já. Čtenářům doporučím za všechny alespoň články a přednášky Michala Romancova, Alexandra Mitrofanova, Jefima Fištejna či Martina C. Putny.
Poté, kdy jsem si celý svůj článek přečetl, abych zkontroloval překlepy, dospívám bohužel k chmurnému závěru, že masakr v Buči není a nebude ojedinělým excesem, ale pouze předehrou k mnohem strašnějším zločinům spáchaných ruskými vojáky na Ukrajině, jež se už možná staly, nebo stanou. Kéž bych se mýlil.




Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy