Před časem jsem na tomto blogu uveřejnil článek o tom, že já osobně, ač Čech, prezidenta nemám. Nyní se zdá, že jej nemá ani zbývajících deset milionů mých spoluobčanů.

Prezident má ústavou daná práva a povinnosti. O tom, jak dalece je Ing. Zeman využívá či zneužívá, psát nebudu, o to ať se přou ústavní právníci. Snad se však budu shodovat s většinou čtenářstva, že prezident, který stojí v čele národa, musí v čase krize být vidět. V podhradí jsou více či méně vyděšení lidé, kteří očekávají, že v jejich čele stojí někdo, kdo jim dá naději, důvěru v sebe sama a posílí víru v to, že současnou krizi zvládneme. Vůdčí osobnost se pozná právě v dobách nelehkých a pohříchu jsme to s našimi hlavami státu příliš slavné neměli. Prezident Beneš neustál rok ani 1938 ani 1948. Prezident Svoboda pak v roce 1968 pro změnu zapomněl, v čele které země stojí. Po roce 1990 jsme zažili krize spíše lokální a v nich předchůdci Ing. Zemana vidět byli. Ať už se jednalo o různé povodně, 11. září 2001 či počátek finanční krize v roce 2008.

Troufám si tvrdit, že přinejmenším od roku 1968 nebyla úzkost lidí tak plošná a rozšířená, jako je tomu nyní. I ti největší optimisté, ke kterým se počítám, mají, když už ne o sebe, zcela legitimní obavy o své stárnoucí rodiče či blízké, neví, zda tato krize nebude mít dopad na firmu, v níž dělají a řeší zcela praktické starosti stran péče o své děti, placení hypoték atd. Stále platí, že žijeme v jedné z nejbezpečnějších zemí na světě. To však neznamená, že nám nic nehrozí. Pocit bezpečí souvisí s předvídatelností světa kolem nás. A až do nedávna takový opravdu byl. Zvykli jsme si, že můžeme plánovat naše letní dovolené už v únoru, zapomněli jsme, co je nedostatek a chybějící zboží v obchodech a bez problémů jsme si brali půjčky, neboť jsme předpokládali, že je budeme moci časem splatit. Tento pocit bezpečí nebyl iluzí. Takto opravdu až donedávna náš svět vypadal. Nyní se však důvěra v budoucnost otřásá, neboť nevíme, jaká bude. Dalším faktorem, který má na pocit bezpečí vliv, jsou hranice rizika, kterému čelíme. Každý člověk lépe snáší nejistotu, když ví, čemu čelí, co nejhoršího se může stát, a zároveň je schopen dohlédnout na konec svízelných časů. Konečně posledním důležitým momentem je vědomí toho, co já sám mohu udělat proto, abych konec krize, třeba i minimálně uspíšil, či alespoň zmírnil. Jakákoli aktivita, o níž je jedinec přesvědčen, že má smysl, snižuje pocit úzkosti.

Úloha lídra, hlavy státu, je v takovýchto časech jednoznačná. Má povinnost lidi spojit a zmírnit strach. Lidé, kteří volili Ing. Zemana, mi na můj dotaz, proč právě jeho, obvykle říkali, že pan Drahoš jim přišel měkký a oni chtějí mít v čele státu někoho rozhodného, kdo se za ně postaví. Dobrá. Otázka však nyní zní: „Kde je?“. Od začátku koronavirové krize Ing. Zeman nevystoupil ani v jednom celoplošném médiu, neudělal jedinou tiskovou konferenci. Slovo k národu, v jehož čele stojí, měl naposledy na Štěpána loňského roku. V době, kdy ho jeho lidé potřebují (ne jako Ing. Zemana, ale jako prezidenta, kterým chtěl tak moc být), řeší cestu do Číny, z níž nám kromě viru za celou jeho prezidentskou éru nepřišla ani ta panda. Není schopen uřídit svého podřízeného, který po návratu s Číny na místo karantény jezdí Prahou, parkuje na zákazech zastavení a chodí po hospodách. Člověk, zastávající funkci mluvčího odmítá odpovídat na otázky novinářů a omezuje se pouze na twitterové hlášky. Miloš Zeman rád cituje Churchilla. Pokud by chtěl inspiraci, jak vypadají slova lídra v čase krize, měl by si přečíst jeho projev z 13. května 1940. Je to učebnicový příklad toho, jak lidi spojit, zmírnit jejich strach a dát jim naději.

Nikdo soudný nečeká, že prezident vymyslí vakcínu ani, že bude koordinovat činnost příslušných úřadů a odborníků. Ale v každé zemi, kde mají prezidenta či jinou symbolickou hlavu státu, se od takového člověka žádá jediné: Dát jasně najevo, že je se svými lidmi, svým národem, věří v něj a instituce, které s krizí bojují, je silný a nebojí se.