V naší zemi tradičně existuje jakési zbožštění lékařů. V současné době dosahuje adorace příslušníků této profese jakéhosi maxima. Právě proto chci upozornit na rizika, která reálně existují, pokud se někteří lékaři chopí vlády nad ostatními.


„Pan doktor“ je někdo a priori důvěryhodný, čestný a moudrý. Pokud je to navíc „pan primář“ či nedej bože „profesor“ je jeho autorita takřka neprůstřelná. Vím, že většina lékařů o takto nekritický přístup ani nestojí. Přestože, či snad právě proto, že mám mezi lékaři řadu přátel, dovolím si zde do této profese a jejího nekritického adorování poněkud šťouchnout.

Medicína, přesněji řečeno ta naše, západní a tedy nikoli čínská, tibetská aj. nepatří sice mezi exaktní vědy, avšak stojí na principu tzv. evidence based medicine, tedy lékařství založené na důkazech. To platí i pro klinickou psychologii a jiná zdravotnická odvětví. Znamená to, že lékaři by neměli dělat rozhodnutí na základě toho, čemu věří, ale podle toho, co ví a k čemu mají vědecké důkazy. Problém s tímto přístupem je dvojí. Buď máme k řešení určitého problému důkazů málo (například nyní stále není dost relevantních důkazů o pozitivním vlivu léku Remdesvir na potlačení nemoci COVID-19) či je jich naopak mnoho a vzájemně si protiřečí. To není ve vědě nic divného. Znamená to, že musíme zkoumat dál a časem pochopit, proč jsou určité studie a jejich závěry na daný problém v rozporu. Někdy může dojít i k tomu, že dvě protikladná doporučení jsou vědecky oprávněná, ale ve výsledku neproveditelná. Jistý pacient prodělal krátce po sobě dvě různé operace – plic a žlučníku. Zatímco jeden lékař mu doporučil následnou rekonvalescenci v podobě častých procházek a pohybu, druhý mu nařídil klidový režim na lůžku. Oba lékaři měli s ohledem na svou odbornost pravdu a dali správné rady. Pohříchu v praxi neproveditelné. Lékaři jsou lidé jako kdokoli jiný a mají tedy tendenci přeceňovat nejen své povolání jako takové, ale i danou odbornost. I proto jsme nyní svědky toho, jak proti sobě stojí například na jedné straně někteří lékaři v nemocnicích, kteří volají po uvolnění režimu v souvislosti s COVID-19, neboť se bojí o jiné pacienty, jímž hrozí zdravotní komplikace způsobené zanedbáním péče a lékaři v nejrůznějších krizových štábech, kteří řeší zpomalení pandemie. Ani tato situace není nová a k výměně názorů na zvolení vhodného lékařského postupu běžně dochází. Právě k tomuto účelu používají lékaři konzilia, aby mohli probrat všechna hlediska a vidět problém komplexně. Pokud však jeden lékař získá prakticky neomezenou moc, hrozí, že bude prosazovat pouze to své, úzce specializované hledisko a pohledy odjinud oslyší. A to už představuje pro pacienta – ať už je jím jedinec či celá populace – problém.

Dalším úskalím medicíny je její ušlechtilé poslání na straně jedné a současně enormní kumulace moci na straně druhé. Těžko bychom našli jinou profesi, jejímž zástupcům dovolíme tak zásadně mluvit nám do života, jako lékaře. Když Paul Babiak a David Hare vydali svou slavnou knihu „Hadi v oblecích“ spustili širokou diskusi o tzv. korporátních psychopatech, tedy lidech, kteří mají moc jako svůj cíl a přitom dokáží fungovat v rámci zákonů. Pod pojmem korporátní psychopat si lidé obvykle představí uhlazeného manažera, který je zároveň velmi zlý a nemorální. Pokud však psychopat prahne po moci, nemusí být nutně bankéřem či manažerem. Je-li dost inteligentní, může vystudovat medicínu a moc nad druhými si užije do sytosti. Problém je to pak skutečně kruciální, neboť zatímco například o bankéřích si nemusíme dělat iluse a tušíme, že jim jde primárně o zisk, k lékařům přistupujeme s vírou, že jejich jediným cílem je naše zdraví. O to déle nám pak trvá pochopit a akceptovat, že tomu tak nemusí vždy být. To, že se psychopati vyskytují i mezi lékaři, dokládají i některé studie. Jedna z nich, publikovaná v časopise The Bulletin of the Royal College of Surgeons of England (1), ukázala, že lékaři ve fakultních i všeobecných nemocnicích skórovali na stupnici psychopatické osobnosti více než běžná populace. Mezi lékaři se též vyskytují i skutečná zločinecká esa. Za všechny jmenujme například psychiatra Radovana Karadžiče, válečného zločince a viníka řady masakrů během války v bývalé Jugoslávii či Harolda Shipmana britského lékaře a sériového vraha, který zavraždil nejméně 215 svých pacientů (zdroj) . V naších luzích a hájích vzbudil před časem rozruch doktor Jaroslav Barták (zdroj), který je v současné době ve výkonu trestu za sexuální násilí a plánování vražd. A tím se dostáváme patrně k nejvýznamnějšímu mementu zneužití moci v bílém plášti, k účasti lékařů na masových vraždách během druhé světové války. O tomto tématu toho již bylo popsáno mnoho, a tak nepůjdu do detailů. Zaměřím se pouze na ty pro nás nejdůležitější poučení. Nacističtí lékaři až na výjimky věřili, že svým konáním slouží správné věci a konají humanitární dobro. Aby k tomuto vnímání došlo, museli zapomenout na to, že jejich pacientem je jedinec a místo něj si dosadili celou společnost. Jinými slovy přestali léčit člověka a začali zachraňovat národ. Jen tak lze rozumět odpovědi, kterou dostala jedna lékařka – vězenkyně koncentračního tábora na svou otázku, jak se účast jejího nacistického kolegy lékaře na vraždění Židů srovnává s Hyppokratovou přísahou: „Samozřejmě jsem lékař a chci chránit život. A právě z úcty k lidskému životu odstraňuji gangrenózní apendix z nemocného těla. Žid je gangrenózní apendix v těle lidstva“ (2). Ostatně podstatná část organizace a realizace jak programu T4, tedy zabíjení chronicky nemocných tak likvidace evropského židovstva by nebyla možná bez aktivní, kreativní a velmi přičinlivé práce lékařů. Podtrženo sečteno, enormní koncentrace moci společně se zaměněním konkrétního pacienta coby cíle lékařské profese za celou societu byly podstatné důvody etického selhání tehdejších lékařů a v mnoha případech i sester. Ani to však nestačilo. Po druhé světové válce se opakovaně někteří lékaři nechali zkorumpovat mocí a ochotně posloužili zlému. Můžeme jmenovat projekt CIA z padesátých let MK ULTRA, sovětské psychiatry, kteří devastovali politické odpůrce sovětského režimu či účast lékařů na mučení během Pinochetova režimu v Chille. Zdůrazňuji, že toto není obžaloba lékařů jakožto celku. To by byl pochopitelně nesmysl. Jen zdůraznění faktu, že lékaři jsou stejní lidé jako my a to, že se někdo honosí titulem MUDr. či dokonce profesor, z něj ještě nedělá autoritu.

Dalším problémem zdravotnictví, který je již řadu let velmi palčivý, je akcent na symptomatickou místo na celostní medicínu. Symptom je příznak, vnější projev či průvodní jev jakékoli nemoci. Symptomatická léčba pak znamená odstranění tohoto vnějšího projevu. Oproti tomu celostní medicína hledá příčinu vzniku dílčích symptomů tzn. vnějších projevů disharmonie. V případě řady nemocí nemáme jinou možnost než symptomatickou léčbu. Onemocnění COVID-19 léčit neumíme, a tak mírníme symptomy – horečku, dušnost atd. – a doufáme, že tělo si s nemocí nakonec poradí samo. Na druhou stranu největší podíl na nemocnosti západní civilizace mají chronická onemocnění. Ty jsou dnes příčinou až 86 % úmrtí v zemích EU, jen v Česku se jejich výskyt od roku 2002 zvýšil o 10%. Současně právě tato onemocnění jako jsou nemoci srdce, mozková mrtvice, nádorová onemocnění, diabetes nebo artritida jsou nemocemi, na jejichž léčbu jsou vynakládány největší částky, a zároveň nemocemi, kterým je možné v mnoha případech účinně předcházet, pokud budeme postupovat celostně. Pokud víme, že celostní medicína znamená razantní snížení nákladů na zdravotní péči, je legitimní se ptát, proč se tak v praxi neděje. První na ráně jsou samozřejmě farmaceutické firmy. Nejsem z těch, kdo by v nich a priori viděl strůjce všeho zla, ale tak jako kterýkoli jiný druh byznysu i oni chtějí vydělávat. Symptomatická léčba chronických nemocí je pak učiněný zlatý důl, neboť pacient bude dané medikamenty brát natrvalo. Nelze však vše házet jen na výrobce léků. Dalším problém je, že na lékařských fakultách tvoří základ studia právě farmakoterapie, tj. léčba s použitím léků. Navíc, i kdyby lékař znal a chtěl řešit prevenci, současná podoba systému zdravotnické péče jej ani nemotivuje, aby si udržovali zdravé pacienty. Motivuje vyhledávat onemocnění, předepisovat co největší množství léků a provádět co nejvíce výkonů. Zatímco pro jednotlivé pacienty (a z dlouhodobého hlediska pro celou společnost) by byla zcela jednoznačně prospěšná kauzální terapie, pro zdravotnický personál, který je zapojen do léčby, je takto výhodnější symptomatická farmakoterapie. Opět, nic proti lékařům jako celku. Osobně znám mnohé, kteří si tento problém uvědomují, ale stojí před řadou dilemat. Buď budou pracovat kauzálně a celostně, což bude znamenat méně ošetřených pacientů za den a tedy nižší výdělek, nebo symptomaticky a pak pojedou jak na běžícím pásu. Nejde však jen o peníze. V některých oborech – praktičtí lékaři, psychiatři a další – je v řadě regionů takový nedostatek těchto profesionálů, že je na ně vyvíjen nezanedbatelný tlak, aby zvládli co nejvíce pacientů, jinak by byla čekací doba neúnosná. Konečně i nemocnice chtějí vydělávat. A který lékař pro ně bude lepším zaměstnancem, ten který zvládne šest nebo šedesát pacientů denně? Výsledkem je, že lékař mnohdy tři čtvrtiny času stráveném s pacientem píše do počítače a pak předepíše léky. Co tak asi může stihnout v sedmi minutách, které průměrně stráví s pacientem během jedné návštěvy? Na druhou stranu my pacienti také pro celostní medicínu příliš neholdujeme. Za všechny by mohli podat svědectví diabetologové. Ti poctivě učí své pacienty jak předcházet komplikacím, přednášejí a dělají osvětu a stejně jim zůstává podstatná část pacientů, kteří místo aby se vzdali alkoholu a přežírání, raději budou tlustí jak bečka a doufají, že jim ten cukr „paní doktorka nějak vyřeší“, nebo že ta cukrovka jednoho krásného dne sama odejde.

Po této, připouštím, obsáhlé exkurzi do některých aspektů zdravotnictví, se konečně dostávám ke své disciplíně a tou je psychologie. V jednom z předchozích blogů jsem zcela bez nadsázky konstatoval, že stres spojený se současným krizovým stavem může mít na svědomí více lidských životů než samotná epidemie COVID-19. Jestliže současný trend v medicíně je spíše symptomatický, pak psychologie a především psychoterapie je už od začátku své existence přirozeně kauzální. Výše jsem zmínil, že nejčastějšími příčinami úmrtí v EU jsou nemoci srdce, mozkové mrtvice či nádorová onemocnění. Je nutné dodat, že všechny mají jeden společný jmenovatel. Na jejich rozvoji se podstatnou měrou podílí stres. A nyní se podívejme na současnost a nejbližší budoucnost. Media – lhostejno zda veřejnoprávní či soukromá nám neustále servírují počty zemřelých na COVID-19. Vládní politici se zachmuřenými tvářemi zakazují, přikazují, omezují a hlavně se tváří, jako bychom procházeli epidemií justiniánského moru. Lidé, a to i respektovaní odborníci, jako rektor Karlovy University, Prof. Zima, kteří mírní děs a hrůzu, jsou záhy umlčeni hysterickými příslušníky lékařského stavu, jmenovitě šéfem lékařské komory Dr. Kubkem, který by nás patrně nejraději viděl v atomovém krytu po dobu dalších deseti let. Profesor Prymula pro změnu drátuje hranice na další dva roky. V tom si nejspíše dobře rozumí s panem premiérem, který, jak trefně poznamenal Jan Hnízdil, konečně řídí stát jako svou firmu. Drůbežárnu, kde je všechna drůbež v klecích a je štěstím bez sebe, že se nemůže hýbat. Ekonomům, kteří tlačí na rychlý návrat ekonomiky do jakž takž normálu, je okamžitě zacpána pusa čísly o aktuálně nakažených. Tlaky drobných živnostníků na uvolnění represí jsou asertivně odmítány s tím, že „to musíme vydržet“. Nu, že to vydrží státní úředníci, o tom žádná, ale o OSVČ pochybuji. Ministři neustále mění pravidla hry patrně proto, aby mohli dramaticky vystupovat na tiskových konferencích. A celé to má jeden spojující článek – neustálé udržování lidí ve stresu. Z epidemie, z cizinců, ze ztráty zaměstnání či jiných příjmů, z ponorkové nemoci doma, z absence mezilidských kontaktů, z minimální možnosti pohybu atd. Dnes řešíme pouze symptomy a naprosto kašleme na prevenci. Přesně v duchu toho nejhoršího, co v naší medicíně máme. Roušky řešíme, až když už nejsou, o domovy seniorů se začteme zajímat teprve, když tam pár klientů zemře, tu zaplácneme pusu OSVČ pětadvacítkou, tu možná přidáme občanům na letní dovolené v tuzemsku. To vše nekoncepčně a ad hoc. bez zodpovědného uvažování o tom, že v této zemi budeme muset žít i za půl roku, za rok, za dva. Je to stejné, jako když lékaři na každé nachlazení předepisují antibiotika. Teď to pomůže a co na tom, že v dalších letech už zabírat nebudou. Lékaři jako pan Kubek, Prymula a další budou dnes léčit symptomy COVID-19, stresovat lidi co to půjde, zavírat je do karantény na neurčito děj se děj a v dalších letech si budou účtovat výkony za léčbu hypertenzí, astmatu, atopického ekzému a dalších psychosomatických poruch, budou vypisovat recepty na metráky neurolu, lexaurinu a jiných anxiolytik, případně budou vypisovat úmrtní listy těm, kdo zemřou na infarkt, mozkovou mrtvici či sebevrahům. To vše totiž budou důsledky symptomatické léčby společnosti, které jsme nyní svědky. Nedivil bych se, kdyby ti samí lékaři, kteří jsou dnes všemi deseti proti uvolňování restriktivních opatření ve jménu zdraví lidu, za pár měsíců volali po změně úhradové vyhlášky a vyšších platech. Kde na to stát vezme, když už teď se počítají ztráty ve stovkách miliard, tyto pány zajímat nebude. Jsou přece lékaři a ne nějací ekonomové. Ne nepodezírám je ze zlého úmyslu, jen vidím, jak nezodpovědně přistupují k celkovému obrazu krize, v níž jsme, jak se zaměřují pouze na úzký aspekt a nejsou schopni dohlédnout dál. Tato krize není jen o zvládnutí epidemie COVID-19, ale též o zdraví populace v dalších letech a tedy o únosné míře stresu, kterému jsme nyní vystaveni. Pohříchu se zdá, jakoby tento aspekt docházel málokomu z těch, kdo o nás rozhodují. U politiků mě to nepřekvapuje, některým lékařům se naopak divím. Andrej Babiš se v jednom z rozhovorů nechal slyšet, že „nyní nás řídí profesor Prymula“. Tak to pardon. Tuto zemi musí řídit vláda vzešlá z voleb. Ta musí nést odpovědnost nejen za dnešek, ale i za zítřek. Každé zavřené kadeřnictví či hospoda, každé zrušené pracovní místo, každý další den v karanténě a s omezeními musí umět vláda vyargumentovat tak, aby bylo jasné, že to nešlo udělat jinak. A kromě toho, jak jsem psal výše, spojení medicíny a výkonné moci na základě historických zkušeností zavání malérem.

Zdroje:
1) Pegrum J, Pearce O. A Stressful Job: Are Surgeons Psychopaths? Bull R Coll Surg Engl 2015; 97(8): 331–334.
2) Lifton, R., J. (2008). Nacističtí lékaři: medicínské zabíjení a psychologie genocidy. Praha: BB/art