Kamala Harrisová. Poprvé v historii bude viceprezidentem USA viceprezidentka. Žen v čele politických peletonů přibývá, jsou víc vidět, jsou slyšet. A to je skvělá zpráva, protože příklady táhnou. A jeden takový vydá za tisíc kvót.

Finsko, Norsko, Estonsko, Dánsko, Slovensko, (samozřejmě) Německo, Tchaj-wan, Nový Zéland, Island. Co mají společného? Vede je žena, ať už jako prezidentka či premiérka. Evropské komisi šéfuje? Ursula von den Leyenová. A mohla bych pokračovat.

Zmíněná Harrisová, která mne inspirovala k sepsání sloupku, je v pořadí třetí ženou, která se o post ucházela, a jediná, která zatím uspěla. Světu vzkázala: „Můžu být první, která vstoupí do tohoto úřadu, ale určitě nebudu poslední. Protože každá malá holčička vidí, že toto je země možností.“

A já bych ráda dodala, že snad nejen jedna země. Exempla trahunt. Opravdu mne těší, že to jde i bez kvót, o nichž se v bruselské bublině vedou debaty mnoho let. Příklady úspěšných a schopných žen fungují jednoduše mnohem lépe. Fungují jako vzory.

Na okraj si ovšem neodpustím poznámku, že ženy ve vrcholné politice jsou konkrétně v našich luzích a hájích stále vnímány jako něco spíše neobvyklého. Třeba ve Skandinávii jsou v politice muži a ženy zastoupeny téměř rovným dílem. Švédsko, Norsko a Dánsko jsou v tomto směru hodnoceny jako jedny z nejprogresivnějších zemí světa, ženy se uplatňují nejen v politice, ale i na vysokých postech v byznysu apod. Ještě o něco lépe si vede Island, který letos už po jedenácté v řadě vévodí žebříčku hodnotícím rovnost mužů a žen (Global Gender Gap report 2020, zveřejňuje Světové ekonomické fórum). Mimochodem Česko ze 153 hodnocených zemí letos obsadilo ne příliš slavnou 78. příčku tohoto indexu, který zohledňuje několik různých aspektů rovnosti.

Už slyším hlasy, že ženám přece nikdo nebrání kandidovat v politice nebo ucházet se o post v byznysu. Objektivně nebrání, systém je ale často zbrzdí. Proto jsem ráda, že je ženský hlas i v politických otázkách stále více slyšet. Zatím je každá výraznější výjimka hodna pozornosti, nakonec i já o tom právě teď v tom duchu píšu. A přitom doufám, že pro generaci mých dcer bude stav „fifty-fifty“ něco naprosto přirozeného i u nás. Zkrátka věřím, že žen v čele peletonu (dosaďte) bude přibývat jako hub po dešti.