Jestli to covid nezabalí sám, jediné světlo na konci tunelu je očkování. Tahle mantra prostě platí. Každé zaváhání stojí lidské životy i krachující živnostníky. Nezbývá než se přidat do světového peletonu a urvat (ano, urvat) pro Evropu dostatek vakcín.


Vyjednávací mašinérie jede na plné obrátky, od léta se dohadují kontrakty o kontraktech budoucích, přísliby střídají zklamání, naděje beznaděj. Maďarsko hledá výjimky ve výjimkách a objednává neschválený Sputnik i jeho čínskou sestru. Na tomhle si možná jednou vyláme zuby nejeden evropský advokát, to teď ale nechme stranou. Není čas na hrdinství.

Ani mne nenechává chladnou přešlapování na startu evropského očkování. Blíží se konec ledna a pohybujeme se kolem jednoho procenta Evropanů, kteří si měli šanci dojít pro první dávku (a ponechám raději stranou, že jsou mezi námi rovní a rovnější, kteří si pro svou dávku vakcíny došli z titulu funkce, nikoli z titulu příslušnosti k rizikové skupině).

Evropská komise nám představila plán toho, jak by mělo očkování probíhat. Do března by mělo mít obě dávky vakcíny alespoň 80 % těch nejstarších (80+), zdravotníků a sociálních pracovníků, do léta 70 % evropské populace. Tleskala bych ve stoje, pokud by se to povedlo. Víc než o připravenost jednotlivých států, což se ještě před pár dny jevilo jako největší problém, je teď právě na stole otázka, zda bude čím očkovat. Bez nich si totiž takové mapky můžeme kreslit třikrát denně – a pak s nimi třeba vytapetovat bruselskou kancelář.

Výpadky Pfizeru, které postupně nabírají obrátky, dělají vrásky na čele všem. U toho by ale zůstat nemělo. Zodpovědní by měli tlačit na další, nespoléhat na jednoho koně. Máme tu Modernu, Astra Zeneca má povolení na spadnutí, doufám, že nás nezbrzdí razítka a byrokracie. Ve chvíli, kdy EMA sezdá, že je vakcína bezpečná i pro kontinent (nejen Británii a několik dalších zemí, kde se již používá), měly by se kamiony rozjet po Evropě. Výpadky v dodávkách, nedodržení harmonogramu, nejistota, kolik vakcín přijde. To je realita dnešních dní. Nemocnice nemohou plánovat, neví, na koho se dostane, koho bez očkování pošlou domu. Praxe, kterou pochopím v porodních bolestech tak robustního projektu jako očkování Evropy je, už je toho ale trochu moc.

Aby bylo jasno. Přes všechnu kritiku jsem ráda, že za Evropu jedná Komise. Česko samo o sobě by teď někde stálo frontu a vyčkávalo, kdy se na nás dostane (o cenových podmínkách nemluvě). Vím, že společný nákup byla jediná správná cesta. Pochopím i přešlapy, váhání, možná chyby. Jednalo se pod velkým tlakem. Teď si ale musíme bouchnout do stolu a nenechat se ukonejšit přísliby. Vakcína je závod s časem, kde prohra na každé metě znamená ztráty na životech, ohrožení zdraví, krachující podniky, končící živnostníky. Teď je čas jednat.