Když jsem někdy před koncem roku psala středním školám, jestli by studenti nechtěli přednášku o Evropě, nebo se rovnou zapojit do mé soutěže, valné naděje na odezvu jsem si nedělala. V době, kdy se část národa hrbí celé dny nad monitorem, si málokdo dobrovolně přibere něco dalšího online, říkala jsem si. To jsem se ale pletla.

Střední školy se soutěží oslovuji pravidelně. Jenže dosud jen v době, které jsme si zvykli říkat normál. Tedy ten starý normál, kdy jsme z desítek tříd horko těžko vybírali ty, které za mnou pak vyrazily do Štrasburku či Bruselu. Ale v tomhle novém normálu jednak nemá nikdo jistotu, že se cesta vůbec bude konat (byť stále věřím, že ano) a navíc, jak už jsem psala, online aktivit máme ke konci dne (soudě podle sebe) leckdy plné zuby. A tak jsem vůbec neuměla odhadnout, zda se středoškoláci letos zapojí.

Zapojili. Poslali skvělé věci. Letošním zadáním bylo zaslat příspěvek, kterým by mladším spolužákům přiblížili Evropskou unii. Přišly prezentace, ozvučené, komentované, animované. Přišly kvízy, videa, pracovní listy, doplňovačky… A víte, kdo vyhrál? Studenti, kteří naprogramovali novou hru o EU! Neuvěřitelné! Smekám před mladými, poklona a dík všem pedagogům, kteří tomu pomohli.

Další desítky škol zareagovaly na nabídky virtuální prohlídky Evropského parlamentu. I tady jsem v očekáváních byla spíše skeptická. Zbytečně, týdně vyřizujeme poptávky po nových termínech, některé přednášky jsou v češtině, jiné zvládáme se studenty v angličtině. Mladí jsou jednoduše skvělí. Ptají se, ví, jsou informovaní. Nic vám nedají zadarmo. A pro mne jsou tahle setkání strašně důležitá, vždycky byla, protože jsem přesvědčena, že to je cesta, jak tu vzdálenou bruselskou bublinu trochu přiblížit.

Díky za všechna setkání z posledních týdnů, věřím, že mnohá nás ještě čekají. A chci taky říct, že o naši mladou generaci já prostě strach nemám. Studenti, které virtuálně potkávám, se neztratí.