* * *

Jsou průzračné chvíle kdy je vidět do bezedných hloubek
do tři čtvrtě století a možná ještě dál proti proudu času,
paměť schovává křivdy: Mnichov, tibetskou Lhasu,
Stalinův pomník, Prahu v srpnu, každý výstřel a vroubek.

Jsou dny, kdy tušíme ozvěnu událostí příštích
za tři čtvrtě století a možná ještě dál po proudu času -
znovu zacinkají klíče, davy se vzbouří na tržištích
světa. A kdosi vytrvale bude hledat staromódní spásu.

Nad tím vším slyšíme jako by někdo vyprávěl
náš příběh trochu monotónním nezaměnitelným basem -
dramatik za scénou, kulisák, průvodce ztraceným časem,
poutník do země pravdy a lásky Václav Havel.

* * *

Loňský prosinec vyladil zimu do jarních tónů,
Bylo teplo, pršelo, ze severu táhla hejna ukřičených vran,
Třetí adventní neděli ráno, dřív než Reuters, loretánské zvony
Rozezněly se - Havel zemřel. Zdvižený vítr od nebeských bran
Uhasil cigaretu, rozházel kulisy a pražskou scénu otáčí,
Zůstali jsme sami - rodinné stříbro ani hokejové zlato nestačí…
Sestra Boromejka, ochránkyně lidské třtiny
Nad jeho lůžkem zašeptala Dáše:
„Byl hodný. I na své věznitele – bůh oplatí jeho činy…“
Měl pohřeb ve dnech očekávání Mesiáše.
Rok uplynul. Havlovo diodové srdce svítí Evropě. Nikdo nepláče.
Jeho stezka z Čech do dějin zarůstá provinčním bodláčím,
Ztrácí se v kamení pomníků, v dunivých ozvěnách klišé,
Ano, zemřel. Čas je vítěz a bere to nejlepší, přesněji řečeno – vše.