Aneb politická abeceda pro voliče, písmeno A



Politik altruista je protimluv, řekne volič - pesimista. Taková černá ovce by nepřežila v politické džungli ani jeden den. V politice více než kdekoliv jinde platí: člověk člověku vlkem. Už ten, kdo jde do politiky, je protipólem altruisty – chce pro sebe moc nad jinými lidmi, vysoký úřad, prestiž, popularitu … A pokud se zadaří, hlavním cílem úspěšného politika je udržet se nahoře takřka za každou cenu. Cílem politika se stává osobní úspěch. A to je s praktikováním altruismu neslučitelné.

Jistě, věnovat část výdělku charitě či umoření státního dluhu je altruistické. Ale je to jen takové jemné polidštění pošramoceného mediálního obrazu politika, kterého občas přistihli, jak kuje pikle a leze nahoru po zádech jiných. Po takovém „lánském puči“ i Michal Hašek bude chvíli sekat dobrotu, než lidé zapomenou.

Altruismus jako překážka, bezohlednost jako výhoda

Udržet se nahoře dá takovou práci, že na nějakou velkorysou politiku pro lidi či na altruistické kroky už nezbývá dost času ani sil. Na záda vrcholnému politikovi dýchá smečka dalších. A ti se nemohou dočkat, až přijde jejich čas, aby svého vůdce bleskově vystřídali. Vzpomeňme si na sesazení Vladimíra Špidly pod taktovkou Stanislava Grosse a Miloše Zemana či na svržení Mirka Topolánka s Nečasem v zádech… Altruismus je v takových podmínkách přepychem či dokonce překážkou.

Machiavelli prohlásil, že politik, který někomu pomáhá nahoru, si řeže větev, na níž sedí. Pokud někdo v boji o moc jedná čestně či dokonce altruisticky, utrpí porážku. K nabytí a udržení moci je nejvíce zapotřebí bezohlednosti a přetvářky. To jsou ctnosti politika. Jak mimochodem poznamenal ruský prezident Vladimír Putin na své první tiskové konferenci k vývoji na Ukrajině a na Krymu, jazyk je nám dán abychom zakrývali své úmysly. Zcela v duchu tohoto tvrzení pak prezentoval ruskou intervenci na Ukrajině jako altruistickou a humanitární akci k ochraně civilistů. Před kým?

Věří politik tomu, co říká?

Německá kancléřka Angela Merkelová údajně řekla Baracku Obamovi, že Putin je „poněkud mimo realitu“. Na setkání s novináři Vladimír Putin byl orientován a působil sebejistě a přesvědčivě. Prezentoval ovšem naprosto jinou realitu, než tu, kterou mnoho týdnů celý svět pozoroval v přímém přenosu. Ruskou invazi na Krym označil za bratrskou pomoc, o kterou údajně požádal „legitimní“ prezident Janukovyč – ten prezident, který nařídil masakr vlastních lidí a pak utekl ze země. Ukrajinská revoluce byla podle Putina nezákonným státním převratem a dílem extremistů, neonacistů a nacionalistů. Východiskem ze situace je referendum (jasně, vždyť etnických Rusů je na Ukrajině většina). Politik nikdy nemyslí nahlas. A když mluví, říká něco jiného, než si myslí. Když porušuje mezinárodní dohody a jedná z pozice síly, vysvětluje to altruismem. Vrcholným politickým výkonem je klamat nejen ostatní, ale také sám sebe. Politik začíná věřit, že jeho vlastní interpretace reality je vždy pravdivá. To měla na mysli Merkelová, když mluvila o tom, že Putin ztrácí kontakt s realitou.

Volič-optimista: politika není svinstvo

Pokud nejste pesimista a patříte do klubu voličů - optimistů, věříte, že politici - altruisté skutečně existují. Správný politik totiž je altruista. Podle něj moc může být nejen způsobem, jak se prosadit, ale především nástrojem, jak dosáhnout společenských změn. Politik, který touží po moci, chce přece zlepšit život jiným lidem. Altruistou roku v politice by měl být americký prezident Barack Obama, který prosazuje něco tak obtížného, jako je reforma amerického zdravotnictví. Obama zavedl povinné zdravotní pojištění a přerozdělování vkladů pojištěnců na solidární péči. Základní péče se dostane všem – bez ohledu na to, kolik budou schopni přispět.

Politici sami se považují za altruisty. Někdo z nich sice přizná, že jeho vzorem je „chlap s gulama“ (podle Topolánka), který vyhrává politické souboje, ale pere se jen proto, aby získanou mocí obratem vylepšil život nám všem. Má totiž poslání. Proto se politici obětují nelehkému řemeslu politiky, které jim bere veškerý čas a energii. Kolikrát nemají čas ani na rodinu. Reklamní specialisté pak dovrší jejich výkon přesvědčivou mediální konstrukcí, která vyhrává volby.

Volič potřebuje někoho, komu by věřil

Volič - realista dodá, že obojí je pravda. Přesvědčení o tom, že koná dobro v zájmu jiných lidí a celé společnosti, je u většiny politiků neotřesitelné. Přitom jsou často poháněni neřestmi – nenasytností, závistí a touhou ovládat jiné. Na cestě nahoru se politik chová egoisticky až bezohledně. Řečeno slovy Machiavelliho: počíná si tu jako lev, tu jako liška. Ale zároveň slibuje zlepšit život milionům občanů a naplnit morální altruistické ideály, kvůli kterým ho volí. Voliči k nim vzhlížejí, voliči potřebují někomu věřit. A tak moc má na své straně obyčejnou lidskou hloupost. I volič - realista je jenom člověk, a potřebuje iluze a sliby, aby neztratil naději, že bude líp.



Aktivistou se může stát každý z vás, a to hned teď. Nepotřebujete k tomu stranickou legitimaci, kravatu ani vysoký úřad – stačí jen vznešené ideály, na které chcete připoutat pozornost. Stačí svolat demonstraci před Úřad vlády, sepsat petici za záchranu toulavých psů a koček nebo založit občanskou iniciativu proti letnímu času nebo pro znovuzavedení trestu smrti. Nezapomeňte o tom informovat média. A když nezareagují a na vaše shromáždění nepřijede Česká televize, je třeba přitvrdit. Kupte si 50 litrů růžové barvy a najděte vhodný pomník v centru Prahy, který je dobře vidět z oken některé z bulvárních redakcí či policejní stanice. Pak už nejste aktivista, ale konceptuální umělec a hrozí vám pomsta Davida Černého. Pokud narůžovo přebarvíte pomník rudoarmějce před Hlavním nádražím, počkejte chvíli na hlídku bývalých lidových milicí a zavolejte Blesk či VIP zprávy…

Až se vás novináři zeptají, o co vám jde, vysvětlete jim své nejčistší úmysly a ušlechtilé pohnutky. Objasněte, že tím bojujete proti establishmentu a nadvládě nadnárodních korporací ku prospěchu obyčejných lidí. Pak řeknete několik konkrétních požadavků. Jistě ocení vaše zaujetí pro pravdu, odvahu a nasazení. Při propuštění z Bartolomějské ukažte na kamery všechny oděrky a otlaky na těle a prozraďte novinářům jak s vámi necitlivě zacházeli.

Občan-pesimista tento návod odmítne a zabručí, že nechce vypadat jako šílenec. Nechce se přivazovat ke stromům a bránit velryby vlastním tělem. Poukáže na stinné stránky aktivismu - fundamentalismus, neochotu k jakýmkoliv kompromisům, černo-bílé vidění světa a snahu vyhrotit situaci do extrémů.

Pesimista nechápe, že být aktivistou nepřináší sice moc peněz, ale spoustu jiných výhod. Posuďte sami. Když budete bojovat za správnou věc, stoupnete v očích veřejnosti. Získáte sebedůvěru a zkušenosti, objevíte v sobě netušené možnosti. Váš život získá nový smysl a naplnění. V porovnání s tím osobní trable ustoupí do pozadí. Jestli míváte v životě pocity prázdnoty či úzkosti, aktivismus vás vyléčí. Budete vědět, co chcete a za co bojujete. Budete žít svůj život v pravdě. Váš život získá význam v širším historickém a politickém kontextu, bude mít smysl a přesah.

Zrada jako politická ctnost

Na rozdíl od prostředí profesionální politiky nemusíte obávat, že vám někdo takzvaně „vrazí kudlu do zad“. V řadách aktivistů je možné skutečné přátelství, které v politice spíše překážkou. Politik pro přežití musí konat jen to, co je prospěšné jeho cílům. Osobní vazby politikovi vadí, protože vyžadují lidské ohledy a brání mu chovat se jako robot naprogramovaný na vítězství. Spíše než přátelství do politiky patří zrada – a to stejně neodmyslitelně, jako nesplnitelná volební hesla nebo tajné dohody. „Kdo nepřeskočí, tak podleze!“

O zradách, podrazech a „atentátech“ by vám mohl vyprávět každý politik celé hodiny. Jiří Paroubek by vám vylíčil, jak Miloš Zeman z chaty na Vysočině ovlivňoval zrádce Melčáka a Pohanku, a tím držel druhou Topolánkovu vládu nad vodou. Bohuslav Sobotka zase jak ho chtěl svrhnout Hašek – s podporou téhož Zemana... Proto je politika vnímaná s takovým despektem. Naopak pro řadu politiků jsou zrada a podvod ctnostmi, bez kterých nelze vyšplhat nahoru. Důležitý je pak výsledek, nikoli cesta.

Válka dobra a zla

O to víc veřejnost uznává a cení si aktivisty. Jen si to představte. Když jako aktivista bojujete s politiky či státní mašinérií za práva „obyčejných lidí“, dávají za pravdu vám, nikoliv vaším odpůrcům. Jste ti „čistí“ a stojíte na straně dobra v mýtické válce proti zlu. Dostáváte stejný prostor v médiích jako příslušný ministr, který vám nemůže ani skočit do řeči. Navíc ke cti přátel z nevládního a aktivistického sektoru musím uznat, že jejich znalosti v oblasti veřejných a politických problémů a možných cest jejich řešení bývají hlubší než znalosti kariérních politiků na odpovědných místech.

Občanští aktivisté dokážou vyhrát i zdánlivě beznadějný spor člověka za jeho práva proti chodu bezohledné politicko-ekonomické mašinerie, viz například odpor soukromého zemědělce proti nadnárodní společnosti nebo boj proti prolomení limitů těžby za zachování vlastních domovů.
Podaří-li se aktivistovi vyhrát nějaký politický boj, jeho radost je pak nepopsatelná, prožívá pocit blízký vytržení, který lze označit jako moc bezmocných. Stejně vítězný pocit ovládne aktivistu, když dostane stovky či tisíce lidí do ulic.

Aktivisté mezi občanem a státem

Václav Klaus jako bytostný skeptik chtěl z moci prezidentského úřadu smést svobodu spolčování lidí k prosazování vlastních zájmů do propadliště dějin, protože nevládní organizace prý nemají mandát od voličů a do politiky nemají co mluvit. Mezi občanem a státem podle Klause nemá být vůbec nic a čestným úkolem každého demokrata je proti občanské společnosti bojovat a jednou za čtyři roky vhodit lístek do urny. Udusit občanský protest se nepovedlo. Například dnes společný projekt protikorupčních organizací, firem, občanů v regionech a politiků „Rekonstrukce státu“ popularitou předčí většinu politických stran.

Nejen kritizovat, ale měnit

Nelze zamlčet, že i ti nejúspěšnější „reprezentanti bezmocných“ časem zatouží po skutečné politické moci. Zásadní změny k lepšímu se totiž bez silné politické a mocenské pozice dělat nedají. Hranice mimoparlamentní politiky se takovým aktivistům zdají být úzké a své idealistické principy rádi vymění za mocenské postavení a účinnou politikou práci. Proto mnohý někdejší aktivista vymění ošoupané džíny za oblek, vstoupí do politické strany a přijme vysoký úřad. Tak, jako někdejší ředitelka české pobočky Transparency International, která kývla na post náměstkyně ministra vnitra. Politika je často efektivnější než radikální aktivistická kritika poměrů bez schopnosti je změnit.

Ptáte se, jestli aktivista zůstane altruistou i v politice? Vraťte se na začátek tohoto blogu.