Vzestup evropské krajní pravice a putinovské Rusko mohou rozbít Evropu

Vítězství euroskepticismu

V historickém referendu rozhodlo 51,9 procent Britů pro odchod Spojeného království z Evropské unie. Evropské společenství, které se začalo vytvářet na spáleništi druhé světové války, aby obrodilo prosperitu a předešlo opakování válečných hrůz, poprvé ztrácí svého klíčového člena. Na osamělou plavbu rozbouřeným globalizačním mořem pryč od břehů starého kontinentu se Britové nevydali pod tlakem racionálních argumentů, nýbrž mediálních kampaní a vyhrocených emocí. Byla to doznívající ekonomická traumata po hospodářské stagnaci, strach před migrací z východu Evropy, touha pro znovunalezení „národní identity“ a nenávist proti bruselským elitám, neschopným zajistit společné evropské hranice. Zkrátka, více argumentů z oblasti „pudů a krve“, než kupeckých počtů a promyšlené strategie řešení ekonomických problémů.



Fakt, že zhruba 45 procent britského exportu jde do zemí EU a 53 procent dovozu do Británie přichází z EU, výsledek referenda v prospěch EU nerozhodl. Důvěra britské veřejnosti v evropské instituce se dramaticky snížila od finanční krize (z 60 na 45 procent v letech 2012 až 2013) a nyní dosahuje svého historického minima v důsledku pokračující uprchlické krize. Vyhlásit v tuto historickou chvíli referendum o výstupu z EU byla učebnicová politická chyba britského premiéra Davida Camerona, která vykolejila dějiny země a celé Evropy neznámým směrem.

Šarvátky uvnitř britské Konzervativní strany mění osudy světa

Příslib referenda k setrvání v EU umlčel euroskeptiky v Konzervativní straně a otevřel Cameronovi cestu k pozici premiéra. Nyní jeho stranický rival Boris Johnson, přezdívaný „britský Trump“, který se postavil do čela protievropského křídla konzervativců, chce využit úspěšný „brexit“ jako vlastní výtah do čela vlády.

Referendum je vždy líbivým pozlátkem pro voliče, ale ve skutečnosti nejčastěji projevem bezmoci politika. Když politikovi dochází argumenty a chce se zbavit odpovědnosti, vždy může vyhlásit referendum a ještě získat politické body. Politická cena referenda je vždy tím výše, čím zásadnější a nezvratnější rozhodnutí nutí občany činit a dopadá i na další generace voličů – v době, kdy politik už dávno není u moci.



Kampaň plná nenávisti

Euroskeptičtí politici vycítili svoji životní šanci dostat se na kapitánský můstek lodi, odplouvající od evropských břehů. Zasypali Brity zjednodušenými, deformovanými a často prostě lživými argumenty, proč z Evropy utíkat. A tak o budoucnosti dalších generací Britů rozhodovali jejich rodiče a prarodiče, poháněni strachem z démonizovaných polských instalatérů, nenávistí vůči arogantním evropským úředníkům a politikům, kteří Angličanům údajně berou kontrolu nad vlastní zemí apod. apod. Společnost byla stržena vždy nespokojenými proudy, které obviňují ostatní za vlastní životní neúspěchy, než aby samy čelily realitě a hledaly pozitivní řešení.

Nenávistný charakter kampaně k Brexitu se projevil otřesnou vraždou poslankyně Joe Koxové.

Britové nedokázali připustit, že původcem jejich ekonomických a politických problémů mohou být oni sami. Chtěli viníka – a dostali ho. Zákeřný Brusel, obludná evropská byrokratická mašinérie a nenasytní přistěhovalci jsou přece daleko lepším terčem pro hněv a nenávist než vědomí vlastních chyb nebo potřeba něco měnit ve vlastním životě i společnosti. Absurdní debaty o ceně za migranty, kteří daleko více do společné pokladny přidávají, než berou, úplně vytěsnily vzpomínku na primární cíl vzniku EU – snahu začlenit poválečné Německo do evropských struktur, zvednout poničené evropské hospodářství a předejít nové světové válce.

Zastánci Brexitu ve své protievropské rétorice šli tak daleko, že uměle vytvářeli u mnoha Britů pocit, že jim byla jejich vlastní zem „ukradena“ a pouze odchod z EU jim vrátí jejich vlast. Proti takovým argumentům se ubrání málokdo a není divu, že mohou vést k iracionálnímu a mstivému chování. Většina zastánců brexitu ani netušila, že jejích rozhodnutí opustit EU jejich finanční situaci zcela jistě zhorší.



Putinova chobotnice

Pochopitelně, podhoubí pro atmosféru nenávisti a strachu v Evropě vznikalo dlouho – významně přispěla ekonomická krize, problémy s Řeckem a uprchlická krize. V mnoha členských zemích EU euroskeptické postoje posilovaly neliberální ultrakonzervativní strany s otevřeně nacionalistickým programem, často za vydatné pomoci Ruska. V rozsáhlém výzkumném materiálu Moderního Ruského Institutu (IMR - INSTITUTE OF MODERN RUSSIA) českého čtenáře doslova omráčí analýzy, podle kterých Putin půjčkou sponzoroval kampaň Marine Le Penové, kterou zaplatila První česko-ruská banka, jejíž pobočka sídlí ve Štefánikově ulici na pražském Smíchově. Banka je registrována v Rusku a ČNB nad ní nemá bankovní dohled. Už chybí jen informace, že v orgánech banky sedí Václav Klaus, který den po brexitu nazval Brusel „monstrem“. Je zajímavé, že sama Marine Le Penová nazývá EU stejně jako Klaus "antidemokratickým monstrem", zatímco Putina chválila za to dobré, "co dělá pro Rusko a Rusy. " Václav Klaus se netají tím, že by i Česko mělo uvažovat o výstupu z EU – ovšem už nedodává, že nejlépe rovnou do bratrské ruské náruče. Kam jinam?

Americké zpravodajské služby již několik let provádí zásadní vyšetřování, kam se Kreml infiltruje a jak korumpuje politické strany v Evropě s cílem využít evropskou nejednotnost a oslabit Evropskou Unii a NATO. Nejvíce důkazů nasbíraly pro Putinovu ekonomickou podporu evropským krajně pravicovým stranám.

Putinův arzenál ovlivňování politického rozvoje v zahraničí je velmi rozmanitý – od rozsáhlých zpravodajských sítí a finanční podpory spřízněné ultrapravice až po vojenské zásahy. Světová veřejnost bylo doslova šokována anexí Krymu a válkou v Donbasu, ačkoli tyto kroky byly zákonitým pokračováním předchozího ruského angažmá v Gruzii a v Moldavsku. Po útěku prokremelského ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče, který odmítl podepsat asociační dohodu Ukrajiny s EU, se Putin pokusil znovu získat kontrolu nad strategicky důležitou zemí v sousedství Ruska. Když se nepodařilo udržet Ukrajinu v oblasti ruského vlivu, rozhodl Putin o jejím trvalém ochromení, aby zmrazený konflikt v Donbasu byl zátěží pro Ukrajinu a zároveň účinnou pákou jak kdykoliv destabilizovat situaci v tomto regionu a držet v šachu západní partnery.

Snaha udržet sousední „spřátelené“ státy pod svým vlivem není namířená jen na západ, ale i na jih, v oblasti tzv. „měkkého podbřišku Ruska“. Několik dnů před protivládními demonstracemi v Kazachstánu, ohlášenými na 21. května, webové stránky provládních ruských novin v Orenburgu, sousedícím s Kazachstánem, zveřejnily rozsáhlé zdůvodnění nutnosti masivního průchodu ruských vojsk na území Kazachstánu, kde je ruské obyvatelstvo údajně vystaveno teroristické hrozbě. Z této uniklé informace o připravované akci je zřejmé, že pro případ úspěchu masových kazašských demonstrací a ohrožení autoritářského režimu Nursultana Nazarbajeva byla v bojové pohotovosti na severozápadních hranicích Kazachstánu značná ruská síla, která byla schopna vkročit na území sousedního státu v řádu hodin.

Ostatně Putin se nerozpakuje demonstrovat a uplatňovat svoji sílu mnohem dál od ruských hranic, jak ukazuje jeho blesková válka v Sýrii. Rusko si i v tomto regionu dosud udržuje klíčový vojenský a politický vliv.



Putinův vliv sahá i za oceán. The Washington Post zveřejnil článek, který analyzuje finanční vazby amerického prezidentského kandidáta Donalda Trumpa na Rusko a důvody jeho neobvyklých lichotek vůči Vladimiru Putinovi. Prokázala se existence silných vazeb Donalda Trumpa a jeho blízkých poradců na řadu ruských podnikatelů a politiků. Ostatně oba politici sdílí řadu podobných ultrakonzervativních a xenofobních postojů a neustále nacházejí nové důvody k vzájemnému obdivu.

Hrozba Putinova vlivu v Evropě

Putinův vliv v Evropě rovněž silně roste s růstem počtů syrských uprchlíků, kteří utíkají před jeho bombardéry v Sýrii. Ruská dezinformační kampaň v Evropě uměle využívá protiimigrační propagandu a strach před ovládnutím Evropy hordami islamistů. Vliv ultrakonzervativních proruských stran v Evropě je na vzestupu – napomáhají mu nepolevující uprchlická krize, teroristické útoky a hospodářská nejistota, která ještě poroste po odchodu Velké Británie z EU. Schengenský prostor volného pohybu - jeden z hlavních výsledků evropského sjednocení - je v ohrožení.

V této souvislosti krajně pravicové strany, volající po přísnějších imigračních kontrolách, a varující před takzvanou "islamizací" Evropy osloví a získají stále více voličů. Je otázkou času, kdy tyto strany zasednou nejen v národních parlamentech, jak je tomu už dnes, ale i v řídících orgánech Evropské Unie stejně jako Donald Trump v Bílém domě. Putinův autoritářský nacionalismus začíná získávat sympatie stále většího počtu Evropanů, protože Putin „tam má pořádek“. To, že Putin „tam“ nemá co jíst, že obyvatelé Ruska nemají často dostatečný důchod, natož nějaká lidská práva a Rusko nabízí jen chudobu a válku, není z Evropy příliš vidět.

Putinismus a evropská krajní pravice

V Evropě v průběhu posledních několika let dochází ke stálé těsnějšímu finančnímu a ideologickému spojení mezi evropskou krajní pravicí a putinismem. Putinismus lze podle Waltera Laquera definovat jako kombinaci posttotalitního autoritářství, nacionalismu a antizápadnictví (Walter Laqueur, Putinism: Russian and Its Future with the West (New York: St. Martin’s Press, 2015).

Doktrína putinismu je velmi dynamická a tvárná a neustále prodělává určité změny, aby lépe odpovídala potřebám evropských marginálních radikálních hnutí, jak pravého, tak pochopitelně i levého spektra. Putin nejdříve poskytuje značné a často nevratné půjčky, později se navazují osobní vazby a postupné se prohlubuje ideologická a strategická spolupráce. Rusko tak získává značný politický vliv v Evropě, který se vždycky může hodit. Když ne v době úspěšného vládnutí, tak v době politického napětí nebo rovnou pro rozbití existujících koalic (jak upozornila Alina Polyaková, Ph.D., zástupkyně ředitele Atlantické rady Dinu Patriciu Eurasia Center). Detailní rozbor postupu ruských tajných služeb, jak získávat vliv na ruskou politiku, lze nalézt v bestselleru Anny Applebaumové Železná opona. Ano, nedivte se, časy se mění, ale metody KGB, nyní FSB, se nemění.

Putinismus vědomě přehlíží často značné rozdíly mezi krajně pravicovými stranami v Evropě, (z nichž některé mají i liberální rysy, například že připouští určitá práva LGBT minoritě), a spíše zdůrazňuje shodné cíle a výhody vzájemně kooperace.

Euroskepticismus a antizápadnictví – společný rys putinismu a evropské krajní pravice

Vliv Putina v Evropě stoupá na vlně rostoucí popularity krajně pravicových stran v celé Evropě od roku 2008, který vynesl řadu těchto stran z okraje do mainstreamu národních politik. První mezi těmito stranami, zažila strmý vzestup, francouzská FN - Front national (Národní fronta), nacionalistická populistická strana vzniklá v říjnu 1972, vedená od roku 2011 Marine Le Penovou. V roce 1986 Národní fronta obdržela 9,7 procenta hlasů ve francouzských parlamentních volbách a získala 35 míst v Národním shromáždění.

Dalším ohromujícím úspěchem FN byl postup do druhého kola prezidentských voleb v roce 2002, s téměř 17 procenty hlasů. V roce 2014 FN získala tucet měst ve francouzských komunálních volbách a 24 křesla v Evropském parlamentu, čímž se etablovala jako francouzská "třetí politická síla“. Podporu veřejnosti a parlamentní zastoupení získaly další populistické a krajně pravicové strany v západní Evropě - například rakouská strany Svobodných (FPÖ), belgická Vlaams Belang (VB), nizozemská Strana pro svobodu (Partij voor de Vrijheid, PVV), italská Národní aliance (AN) a italská Liga Severu (Lega Nord per l'Indipendenza della Padania). Chybělo málo, aby byl zástupce rakouských Svobodných letos zvolen prezidentem Rakouska.

Putin jako vůdce světového konzervativismu

Ruský prezident Vladimir Putin již několik let zdůrazňuje svoji úlohu v udržení práva a pořádku ve světě, zdůrazňuje význam rodiny a křesťanského dědictví. Ruský patriarcha usiluje o vedoucí duchovní pozici ve světě hned po boku papeže - coby vůdce ruského pravoslaví, které Putin proměnil v prodlouženou ruku svého politického režimu.

Předsedkyně FN Marine Le Penová považuje Putina za evropského ochránce křesťanské civilizace a tradičních hodnot, nazývá ho "přirozeným spojencem Evropy." Evropa v pojetí Le Penovou znamená kontinent bez evropských institucí, ale s Ruskem jako vlivným alternativním centrem obklopeným někdejšími koloniemi a diktujícím své podmínky Západu. V reakci na brexit Marine Le Penová prohlásila, že Francie a další země EU by měly rovněž vypsat referenda o odchodu z unie.

Rusko je jedním z nejhomofobnějších států světa, od roku 2013 zde platí zákon, zakazující LGBT shromáždění a propagandu. V civilizační válce mezi západním liberalismem a Putinovým konzervativismem, krajně pravicové evropské strany stojí za Putinem a podporují potlačování práv sexuálních menšin. Evropskou ultrapravici sbližuje s putinismem mnoho dalších společných rysů – ultrakonzervativismus, odmítání západních liberálních hodnot, vypjatý nacionalismus, odmítání přistěhovalectví, xenofobie, předstíraná ochrana náboženských a tradičních hodnot, antizápadnictví a odmítání evropských institucí a integrace EU.

Oslabení EU je Putinovým cílem

Odchod Británie z EU je pro toto ultrapravicové politické křídlo a pro Vladimira Putina samotného darem z nebes, který může posloužit jako důkaz snížení hodnot evropské integrace a ukazovat další cestičky k demontáži EU. Den po Brexitu Putin prohlásil, že příčinou odchodu Britů je slabost EU, uprchlická krize a bezpečnostní rizika, spojená s migrací. Podle Putina Britové nechtějí zbytečně "živit" slabé evropské ekonomiky.

Putin nepovažuje Brexit za výhodný pro Rusko, ale narušení a oslabení tradičních západních struktur – NATO a EU – Rusko nezbytně potřebuje k svému cíli obnovení vlivu na někdejší koloniální země, a to nejen bývalé sovětské republiky, ale i exčleny Varšavské smlouvy, Česko nevyjímaje. Evropa by se tak symbolicky vrátila k bipolárnímu rozdělení po Jaltské konferenci z dob studené války, což je Putinovým hlavním zahraničně politickým cílem. Odchod Británie oslabil nejen EU, ale i NATO.

Jaký zájem mohou mít prosperující státy, například země střední Evropy, na návratu pod oblast vlivu Ruska, které je schopno nabídnout svým sousedům místo prosperity a míru pouze chudobu a válku? No přece podporu v procesu znovunabytí národní suverenity a hrdosti, návrat ke kořenům a tradičním hodnotám! V období globalizace jsou to hodnoty, které mnoho jedinců a národů postrádá. Rusko ovšem jako koloniální mocnost má více zkušeností s politikou násilné rusifikace a ničení identit jiných národů, než s jejich ochranou.

Společný nepřítel dělá přátele

Putinismus sbližuje s ultrapravicovými stranami občas proměnlivý, ale přesto vždy jasně vymezený a definovaný obraz nepřítele, který je zpravidla viníkem všeho – od velkých běd až po malé nesnáze. Když v Česku vrcholila hysterie z muslimských uprchlíků, málokdo je viděl na vlastní oči, ale odpor lidi sjednocoval a poskytl vděčnější téma než vrtochy počasí. Pomocí mediální kampaní rychle vzniká snadný terč. Jakmile se na něj zamíří, usnadní to chápaní složitých politických a dějinných souvislostí, snadno se odreagují negativní emoce a dokonce vzniká pocit sounáležitosti. Podobnou „sjednocující“ roli sehrálo pronásledování Židů v nacistickém Německu. V Rusku jsou univerzální osou zla Spojené státy, ke které lze vždy přidat libovolnou entitu jako americkou „patou kolonu“ v závislosti na aktuálních potřebách dezinformační kampaně. Tak mýtus o fašistickém a banderovském Euromajdanu byl naroubován na nosný scénář údajného amerického záměru získat pod svůj vliv Ukrajinu a oslabit západní hranice Ruska.

Střelba na pohyblivý terč

Dalším společným rysem Putinovy dezinformační kampaně a ideologie krajně pravicových západních stran je blesková přizpůsobivost rétoriky společenskému očekávání, schopnost rychle měnit ideologické odstíny a dokonce i konkrétní terče útoku. Na začátku války v Donbasu, hned po anexi Krymu, byli za „fašisty“ a „banderovce“ označeni Ukrajinci a jim údajně pomáhající Američané. Když se po dvou letech těžiště ruských bojů přesunulo do Sýrie, Američané byli částečně rehabilitováni, na fašizující Ukrajince se nějak pozapomnělo a za hlavního viníka světového nepořádku byl po zásluze označen Islámský stát. To, že oběťmi ruského bombardování byli většinou civilisté, nic na kremelské rétorice neměnilo. Nyní se Putin tváří v Sýrii jako mediátor míru, ochránce ohrožených národů a arbitr stability na rozdíl od západního intervencionismu.

Ke opakovaným veletočům docházelo i v ideologii krajně pravicových stran, které ještě v 80. letech minulého století podporovaly eurointegraci, pak naopak po léta bránily národní identitu proti bruselskému „obludnému diktátu“, ale po začátku uprchlické krize vzaly pod ochranu tradiční „evropské“ hodnoty, které nově příchozí měli ohrožovat. Schopnost náhlých změn terčů příznivcům těchto hnutí nevadí, protože za každých okolností poskytuje snadné a citově nabité vysvětlení okolního dění s návodem, kam jejich příznivci mohou namířit svůj hněv a zajistit náležité emoční odreagování.

Cesta ultrapravice do politického mainstreamu

Dalším velmi nebezpečným trendem vývoje evropské krajní pravice je postupný odklon od otevřeně rasistické a xenofobní rétoriky a stylizace do role ochránců národních tradic a evropských hodnot. Po teroristických útocích začali muslimští přistěhovalci být vnímáni jako ohrožení evropských liberálně demokratických ideálů. Strany s tvrdou homofobní rétorikou najednou začala poukazovat na porušování práv gayů v přistěhovaleckých komunitách! A tak se krajně pravicové strany v přítomnosti nepřítele paradoxně halí do roucha ochránců ryze evropských hodnot a liberálních ideálů. Umožnilo to posun krajní pravice směrem blíž k centru, jak to můžeme pozorovat u středo-pravicových stran. Příkladem může být Fidesz – Maďarská občanská unie, parlamentní pravicová politická strana současného premiéra Maďarska Viktora Orbána nebo Republikáni Nicolase Sarkozyho. Euroskeptickou a nacionalistickou rétoriku s oblibou využíval ve své kampaní za Brexit pravý tory Boris Johnson.

„Czexit“ do náruče ruského medvěda

Co mají společného zastánci Brexitu, Czexitu, evropská ultrapravice a putinismus? Přesvědčení, že Evropa je v kulturním i mravním úpadku, zejména díky multukulturalismu a podpoře menšin na úkor blíže neurčené většiny, že demokratické a byrokratické instituce Evropské unie jsou neúčinné, totalitní a spíše utlačují členské státy, protože ve skutečnosti nejsou ovládány rozhodováním zezdola, ale diktátem Spojených států amerických, že evropský sen je prasklá mýdlová bublina, což definitivně potvrdil útěk Velké Británie z tohoto loutkového divadla pod patronátem USA, a že nejlepším řešením je rozbít věznici EU a vrátit se do ráje panenského národního státu...

Bohuslav Sobotka jednou varoval, že případným odchodem Česka z Evropské unie by se naše země vrátila do sféry mocenského vlivu Ruska. To si český premiér rozhodně nepřeje. „Byla by to absolutní negace vývoje po roce 1989,“ dodal. Ovšem po Brexitu žádný z vedoucích zástupců české politické elity neprohlásil, že Česká republika pevně zůstává na své pozici v EU. Naopak, každý se snažil najít na EU něco, co by chtělo nějaké vylepšení a sliboval zatlačit na evropské instituce. Nebylo to příliš státnické konání v zemí, kde podle průzkumu STEM z října loňského roku „jsou se členstvím v EU nespokojeny tři pětiny Čechů a 62 procent by hlasovalo proti EU, pokud by se uskutečnilo referendum“.

Sibiř nebo Brusel?

V ruském pojetí východoevropského prostoru existuje státní útvar s povinností poskytnout oporu a směr zbloudilým evropským státům. Jejich osudovým omylem byl vstup do nefunkční a nedemokratické struktury EU, která měla zabránit nové válce v Evropě, ale místo toho se nechává řídit zpoza Atlantiku a šíří kolem sebe euromajdany a gay orgie. Vystřídá ji silný a odvážný útvar států, schopný zachránit tradiční hodnoty svých členů, ochránit svět před uprchlíky a konečně zavést stabilitu. Historie už jednou ukázala, který hrdina zachránil svět a postavil kolem své rajské zahrady železnou oponu. Nyní se Rusko čerstvě přezbrojilo a je připraveno udělat to znovu. Přednost mají země, které už jednou tu bratrskou náruč zažily. Stačí jedno referendum o vystoupení v EU a vrátíme se z Evropy zpátky na východ – na věčné časy.

Zastáncem Czexitu, díky kterému by Česko spadlo do laskavé náruče sibiřského medvěda, je europoslanec Petr Mach (Strana svobodných občanů) nebo bývalý český prezident Václav Klaus, jehož politické kampaně byly opakovaně podporovány ruským kapitálem. „Kolébka demokracie, kolébka kapitalismu, Velká Británie, která už dvakrát zachránila Evropu v posledních 200 letech, jednou od Napoleona, podruhé od Hitlera, ta teď potřetí začíná zachraňovat Evropu od jistého monstra, za které já považuji bruselskou elitu,“ řekl Václav Klaus Českému rozhlasu. Zbývá jen vysvětlit, proč je Sibiř lepší než Brusel. Že by byla významnější? Bohatší? Nebo je tam dostatek Gulagů pro všechny uprchlíky před bruselském monstrem?

Bývalý šéf Úsvitu Tomio Okamura, který nyní vede hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD), rovnou navrhne na nejbližším jednání Poslanecké sněmovny vyhlášení referenda o vystoupení České republiky z Evropské unie. Okamurovo hnutí jde do podzimních voleb společně se Stranou práv občanů, jejímž čestným předsedou je stále prezident Miloš Zeman.

Politika je zkrátka řemeslo, které nutí člověka pro svoji kariéru a pět minut slávy vsadit na jednu kartu všechno, třeba i budoucnost vlastního lidu. Dnes divokou kartou na politické výsluní může být sázka na Czexit. Aspoň chvilku stanout na kapitánskému můstku pod světly reflektorů! Nevadí, že lodí je Titanik. Vlastně, tím lépe. Náraz odnesou lidé v podpalubí a potomci sice nebudou vzpomínat v dobrém, ale o to déle...

Evropskou unii vysnil český král Jiří z Poděbrad

Je zbytečné opakovat stejné chyby, stačí nezapomínat na zlé časy v medvědí náručí či v područí někoho jiného. Jediným prostředkem, jak si dnes zachovat svobodu a suverenitu, je pro Česko být součástí Evropské unie. Tím spíš, že myšlenka o společné Evropě se zrodila zde, ve středoevropském prostoru. Václav Havel to popsal v roce 1990 těmito slovy:

"V roce 1464 vyslal český král Jiří z Poděbrad velké poselství k francouzskému králi Ludvíku XI. s návrhem, aby se postavil v čelo ligy míru a svolal křesťanské vladaře k úmluvě, jež by na základě závazného mezinárodního práva zabránila válkám mezi členy jednoty a umožnila jejich společnou obranu. Zdá se mi, že vzešel-li jeden z prvních vážných pokusů o mírové sjednocení Evropy právě ze středoevropského prostoru, nebyla to vůbec náhoda. Jako tradiční křižovatka všech evropských konfliktů má právě tento region zesílený zájem na celoevropském míru a bezpečnosti. Jsem šťasten, že jsem mohl o tomto tématu mluvit právě zde, ve Štrasburku, tedy v místě, které - ač kdysi symbolem tradičních konfrontací - je dnes naopak symbolem evropské jednoty."

Česko sní o sjednocené Evropě a o svém důstojném místě v ní již šestým stoletím. Dnes je tento sen naplněn. Nenechme si ho vzít.