Vydá se Turecko autoritářským a proislamistickým směrem, nebo se vrátí na cestu Kemalovy demokracie? To rozhodne o spojenectví Turecka se Západem.

V pátek pozdě večer se několik složek turecké armády pokusilo o převrat a svržení vlády autoritářského prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana. Pokus selhal.

Revoluční předáci tvrdili, že vedou celou tureckou armádu a jejich cílem je ochrana demokracie. "Turecké ozbrojené síly zcela převzaly správu země, aby obnovily ústavní pořádek, lidská práva a svobodu," stálo v prohlášení pučistů. Turecko je členem NATO a disponuje druhou největší pozemní armádou v alianci. Je klíčovým geopolitickým hráčem na rozhraní Západu, Ruska a arabského světa.

Turecká armáda hraje významnou roli v politickém směřování země a nezřídka uchránila sekulární charakter státu a dědictví otce moderního Turecka, státníka i vojáka Mustafy Kemala Atatürka. Kemalismus je formou demokratického nacionalismu a nekompromisního sekularismu. Turecko je dnes moderním státem s parlamentní demokracií a tržně liberální ekonomikou, kde došlo k naprostému oddělení státu a náboženství. Podle ústavy z roku 1924 zůstal islám sice státním náboženstvím, avšak republika je plně sekulární.

Turecko je země vojenských převratů, které ji pokaždé vrátily k demokratičtějšímu směřování. Stačí připomenout vojenský převrat z roku 1960, kdy premiér Menderes usiloval o upevnění vztahů s Moskvou. K další intervenci došlo o jedenáct let později, turecká armáda znovu povstala, když se země propadala do ekonomické a společenské krize a sílily extremistické nálady jak na levici, tak v islamistickém spektru. Stupňující se problémy vyústily ve vojenský převrat také v roce 1980. Vojáci sesadili islamistickou vládu Turecka také v roce 1997.

I tentokrát chtěla armáda zachovat sekulární charakter státu a oslabit Erdoganovo autoritářské vedení. Erdogan je hrozbou jak pro tureckou demokracii, tak pro sekularismus.

Turecký Putin

Současný prezident Recep Erdoğan je dominantní postavou turecké politiky již od roku 2002. Kdysi profesionální fotbalista, v roce 2004 získal podporu veřejnosti ve funkci starosty Istanbulu. Pak vstoupil do islamistické strany, aby v roce 2001 přestoupil do středopravé konzervativní Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP), které dnes předsedá. Ačkoliv AKP se ve svém programu hlásí k „umírněnému islámu“, sám Erdoğan a většina členů jeho partaje neskrývá ambice daleko fundamentalističtější.

Masivní demonstrace proti vládě Recepa Erdoğana a jeho straně proběhly již před třemi léty.

Na jedné straně prezident "na oko" podporuje vstup země do EU a prosazuje liberální ekonomické reformy. Na straně druhé tatáž politická garnitura usiluje o návrat některých prvků islámského náboženského práva šaríja do veřejného a soukromého života, pokouší se "reformovat" turecké školy v islamistickém duchu, omezuje svobodu tisku a prosazuje ústavní změny, které by zkoncentrovaly moc v rukou prezidenta republiky. Dlouhodobá vláda jedné strany podporuje bujení korupce ve vládních strukturách. Navíc autokratický a do sebe zahleděný prezident nekomunikuje s opozicí a stále častěji vytváří obraz vnějšího a vnitřního nepřítele pro vysvětlení vnitropolitických procesů. Během své noční tiskové konference na letišti v Istanbulu opakovaně obviňoval z pokusu o převrat v Turecku „dlouhou ruku Pensylvánie“. Myslil tím opozičního islámského kazatele a vůdce hnutí "Khizmat" Fethullaha Gülena, který od roku 1999 trvale žije ve Spojených státech.

Kdo je údajný strůjce puče Fethullah Gülen?

Gulen usiluje o posílení úlohy vědy a vzdělání v rozvoji společnosti, důležitost dialogu mezi lidmi různých náboženských vyznání, podporuje demokratické změny a pluralitní politický systém, odsuzuje radikální islám. „Gulenovy školy“ v Turecku patřily mezi nejlepší a absolventi těchto škol často pokračují ve studiu na Západě. Erdoğan se rozhodl činnost těchto škol v Turecku ukončit. V dubnu 2016 turecká policie zadržela téměř 90 lidí podezřelých ze spojení s "Khizmatem" a Erdoğan přirovnal Gulenovo hnutí k teroristické organizaci. Turecká vláda usiluje o vydání Gulena ze Spojených států do Turecka, což zvyšuje napětí mezi Washingtonem a Ankarou. Sám Gulen obvinění z osnování převratu odmítl, stejně jako jakýkoliv úmysl zasahovat do politiky.

Armáda jako strážce sekulárního státu

V posledních letech armáda nezasahovala do vnitropolitického vývoje, Erdoğan pravidelně prováděl „čistky“ v řadách nejvyššího velení s cílem posílit jeho loajalitu. Nynější pokus o převrat ukazuje, že určitá část armády zůstává strážcem kemalismu a sekulárního nacionalistického státu. Neúspěch puče je důsledkem toho, že revoluční předáci nezískali na svoji stranu dostatek velitelů, a to v důsledku nedávné výměně řady vedoucích činitelů armády, kterou předvídavý Erdoğan provedl. Proti očekávání rebelů podpořila Erdogana značná část armády, pouliční demonstranti a významní politici - včetně opozičních. Násilí páchané povstalci na civilním obyvatelstvu je neodpustitelné. The New York Times uvádí, že by se triumfální návrat Erdogana do Istanbulu, nekonal, pokud by prezident neměl pevně situaci pod kontrolou.

Západní svět tento pokus o vojenský převrat odsoudil podle svého žebříčku hodnot s poukazem na to, že Erdoğan a jeho strana byli demokraticky zvoleni.

Nezdařený převrat Erdoğana jenom posílí

Potlačený vojenský puč pravděpodobně pomůže Erdoganovi posílit jeho autoritářský režim. Nejen Západ, ale i vlastní lid vnímá svého prezidenta jako ochránce demokratického pořádku v zemi a civilní vlády, významně poroste jeho popularita. Nyní Erdogan může využít získanou podporu svého lidu a splnit svůj dávný sen – prosadit ústavní změny, které mu poskytnou výjimečné pravomoci. Tento mechanismus nárůstu "lidové" podpory mi trochu připomíná nárůst popularity Václava Klause po takzvaném "sarajevském atentátu", který v roce 1997 měl vytěsnit tehdejšího předsedu ODS z vysoké politiky, ale místo toho učinil z něj oběť zrady.

Turecko se ocitlo znovu na křižovatce: vydá se autoritářským a proislamistickým směrem, nebo se vrátí na cestu Kemalovy demokracie ? To rozhodne o spojenectví Turecka se Západem.