Vládnoucí elita v Uzbekistánu nehodlá pustit moc

Kdo byl Islom Karimov?

Uzbecky prezident Islom Karimov zemřel několik dnů před oslavami 25 let nezávislosti Uzbekistánu. Autoritářsky vládl zemí od doby, kdy přesedlal z generálního tajemníka uzbecké komunistické strany a člena Politbura SSSR na prvního prezidenta nezávislého Uzbekistánu. Jeho vláda se neobešla bez zmanipulovaných prezidentských voleb a referend, která držela Karimova u moci až do hrobu.



Pod záminkou boje proti extrémismu Karimov nelítostně likvidoval jakékoli náznaky odporu vůči režimu. Je znám brutálními represemi proti svým politickým odpůrcům, včetně jejich kriminalizace a mučení. V roce 2005 byly krvavě potlačeny mírné protesty v Andižanu, při kterých vládní ozbrojené složky obklíčily a popravily několik set neozbrojených lidí, včetně žen a dětí. Byl to jeden z největších státem organizovaných masakrů na světe, srovnatelný s krveprolitím na pekingském náměstí Nebeského klidu. Uzbekistán společně s Turkmenistánem se pod vedením Karimova dostal na předposlední příčku v žebříčku míry demokracie, pod ním zůstala už jen Severní Korea.

Brutalita, s kterou Karimov potlačoval i náznaky islámského extrémismu v zemi, byla jeho esem v mezinárodní politice. Možná právě proto se jeho režim těšil podpoře jak Ruska, tak Spojených států. Rusko mu odpustilo obrovský dluh, USA dodaly nejmodernější zbraně – vše ve jménu boje proti radikálnímu islamismu a ve snaze odloudit nejlidnatější stát centrální Asie od svých geopolitických konkurentů, především Číny a Turecka. Mezitím Čína v tichosti podmaňovala Uzbekistán ekonomicky.

Kdy skutečně zemřel uzbecký prezident?

V pátek 26. srpna Islom Karimov vítal uzbecké olympioniky po návratu z Ria, což se neobešlo bez hodování a vodky, která patřila ke Karimovovým nejoblíbenějším nápojům ve chvílích nepohody i při oslavách. Tentýž den večer vůdce národa utrpěl mozkovou mrtvici a upadl do kómatu; podle zdrojů z jeho nejbližšího okolí zemřel druhý den, v sobotu nebo nejpozději v neděli. Jak se vyjádřil moderátor alternativního ruského televizního kanálu „Déšť“ Michail Fišman, kdy přesně „prezidenta vytáhli ze zásuvky“, to znamená odpojili od přístrojů, bylo přísně střeženým tajemstvím. V informačním vakuu se začaly množit zneklidňující zprávy o Karimovově smrti, ale zároveň prezidentova mladší dcera na sociálních sítích děkovala tisícům lidí za modlitby za otcovo uzdravení.

Ve čtvrtek 1. září proběhly nečekaně skromné oslavy 25 let nezávislosti Uzbekistánu, lidové veselice s tancem a živou hudbou byly zrušeny. Tohoto slavného dne prezident republiky Islom Karimov už nedožil. Nicméně z pohledu oficiálního Taškentu, Karimov i nadále žil a dokonce moderátor státní televize přednesl jeho slavnostní projev. Vláda označila jako oficiální datum úmrtí prezidenta až 2. září, den po oslavách.



Na oficiální oznámení o smrti svého prezidenta národ musel čekat skoro týden, stejně dlouho jako kdysi Sovětský svaz na potvrzení úmrtí Leonida Brežněva. Tato pauza zřejmě byla využita pro boj o moc, kterou uchopil nynější premiér země Šavkat Mirzijajev, blízký kamarád vdovy Isloma Karimova Taťjany a člen mocného samarkandského klanu, kam patřil i zesnulý prezident. Je to zřejmé i z faktu, že právě Mirzijajev vedl komisi připravující prezidentův pohřeb na 3. září. Pohřeb probíhá v nekropoli Shah-i-Zinda (v překladu „živý král“) v Samarkandu, rodném městě Isloma Karimova.

Diktátor zemřel. Ať žije diktátor!

Poté, co smrt diktátora potvrdila agentura Reuters, Bílý dům vyslovil podporu uzbeckému národu a vyjádřil naději, že budoucnost země bude spjatá s dodržením lidských práv občanů.



S největší pravděpodobnosti se však nezmění takřka nic. Uzbekistán čeká osud jižního souseda - Turkmenistánu, kde v roce 2006, po smrti totalitního vůdce Saparmurata Nijazova, nazývaného „Turkmenbaši“ čili „Otec Turkménů“, stanul v čele státu Gurbanguli Berdymuhamedov, čímž nedošlo k žádným politickým a ekonomickým reformám, ani k demokratizaci země.

Stejně tak Karimovova diktatura nestojí a nepadá se svým vůdcem. Je to ustálený systém vzájemně propojených zkorumpovaných finančních elit, státní správy a všemocných tajných služeb - SNB, nástupnické organizace KGB. Tyto vládnoucí elity neumějí a nechtějí vládnout jinak, než jak se to dělá v policejním státě - sílou a terorem.

Pokud moc skutečně uchopí nynější premiér země Šavkat Mirzijajev, není dokonce vyloučeno utužování represivního autoritářského režimu. Jeho bývalí kolegové ho popisují jako horkokrevného, vznětlivého a nepředvídatelného muže, který jako gubernátor neváhal osobně zbít farmáře za to, že nesplnil plán zemědělských dodávek, nebo že si stěžoval na problémy v regionu.

Směr Moskva?

Šavkat Mirzijajev je známý svými proruskými názory. Není vyloučeno ani to, že po odchodu sebevědomého Karimova, zvyklého mistrně lavírovat mezi Ruskem, Čínou a Západem a držet alespoň pevný mezinárodně politický kurs země, nastane rychlejší příklon Uzbekistánu k Rusku. Tím spíš, že každou hodinu klesají šance dalšího konkurenta v boji o moc, současného vicepremiéra a zástupce taškentsko-ferganského klanu prozápadního Rustama Azimova, který studoval na Oxfordské univerzitě. Do uzbeckých sociálních sítí se dokonce dostaly zprávy, že Azimov je v domácím vezení.

Kdy zavládne demokracie v Střední Asii?

Po smrti uzbeckého diktátora Isloma Karimova, bývalého člena Politbura SSSR, ve Střední Asii zůstává již poslední hlava státu, nepřetržitě vládnoucí své zemi od pádu Sovětského Svatu – a to prezident Kazachstánu Nursultan Nazarbajev.

Paradoxně žádná z velmocí, ať už jde o USA, Čínu, Rusko nebo Evropskou unii, nemá zájem o radikální demokratické změny s případnou destabilizací autoritativních režimů ve středoasijských postsovětských republikách - Uzbekistánu, Turkmenistánu, Tádžikistánu či Kazachstánu, jak tomu bylo v sousedním Kyrgyzstánu, který po Tulipánové revoluci v roce 2005 a krvavých nepokojích v roce 2010 nastoupil cestu demokratického vývoje. Bez demokratizace, otevřené společnosti, svobody tisku a právního státu však nemůže existovat stabilní a prosperující Střední Asie - klíčová geopolitická oblast severně od Afghánistánu, která se má proměnit v stabilizační pilíř mezi rozpínavým Ruskem, ekonomickou velmocí Čínou a neklidným Blízkým východem s válčící Sýrií a hrozbou islámského radikalismu.