Přes překážky ze strany Hradu Češi uvítali dalajlámu na Hradčanském náměstí

Pochmurné říjnové pondělí, majestátné panoráma Pražského hradu a Hradčanské náměstí. Matyášovou bránou pod sousoším Souboj Gigantů se vine fronta několika set lidí, usměrněná podle Hradu k bočnímu vchodu s bezpečnostním rámem. „Bezpečnostní důvody“ zakrývají pravý motiv vytvoření zbytečné fronty a omezení přístupu ke kulturním památkám světového významu - Zemanovu pomstu za rudé trenýrky nad Hradem. Ať vědí, kdo je tady pánem!

Stejně „vstřícně“ se Hrad zachoval k lidem, když chtěli uvítat dalajlámu u sochy prezidenta Masaryka před Schwarzenberským palácem – na stejném místě, kde ho před šestadvaceti lety přivítal jeho přítel, bývalý prezident Václav Havel. Správa Pražského hradu zábor prostranství a výstavbu pódia u sochy prezidenta Masaryka na poslední chvílí zakázala, ačkoliv radnice příslušné místní části Praha 1 ani Arcibiskupský palác neměly námitek, jak za organizátory vysvětlila Kateřina Bursíková Jacques. Důvod byl stejný jako s frontou kolem Hradu - „z bezpečnostních důvodů“.

Obdobně při letošní jarní návštěvě čínského prezidenta v Praze těžkooděnci na pokyn Hradu nevpustili na Hradčanské náměstí účastníky povolené pokojné demonstrace. Čtvrtstoletí po Listopadu se prezident Zeman při návštěvě čínských komunistů symbolicky znovu vrátil k asijskému pošlapávání práv občanů všude tam, kde se mocným zamane. Před půlrokem byli lidé vyhnáni z Hradčanského náměstí v čase, kdy čínský prezident už Pražský hrad opustil. Aby věděli, kdo je tady pánem!

Zatrhnout veřejné shromáždění, obzvlášť prohavlovské a protibetské, má neopakovatelný Zemanův rukopis. Navíc je to pomsta historickému sokovi, prvnímu polistopadovému prezidentovi, za jeho dějinnost a světovost. Dalajláma patří k nesporným obdivovatelům Václava Havla. Miloš Zeman uznává jen shromáždění svých vlastních obdivovatelů, snaží se bagatelizovat nejen Havlův odkaz, ale i havlovskou parafrázi Komenského „Tvá vláda, lide, se k tobě navrátila“.

Moc měnit dějiny patří nikoliv lidu, ale jen mocným – tak uvažují diktátoři. Dnes Zeman nevěří tomu, že by se v roce 1989 po desetiletích totality lid probudil, svrhl komunismus a jako suverén si sám zvolil svou budoucnost mimo zónu ruského vlivu. Podle Zemana povídačky o tom, co Václav Havel nazýval „probuzením národa“ patří k „útěšným mýtům“ a „tvrdá realita“ je jiná: „vždy bylo více těch, kdo se bál“.

Před dvěma lety byl Miloš Zeman vypískán studenty od pamětní desky k 25 letům pádu komunismu a na oplátku varoval národ před „heroizací a mytizací dějin“, především Sametové revoluce. Zeman chce bourat „nepravdivé mýty“, a tak se snaží oloupit českou společnost o polistopadový étos a sjednocující kolektivní identitu. Místo toho nabízí daleko jednodušší recept na sjednocení než svoboda, pravda a láska – nenávist, strach a mýtus nepřítele, který číhá všude – v uprchlickém táboře, v pražské kavárně, v každé mešitě, v každé redakci novin, v Evropské unii, na americkém velvyslanectví… Když je kolem tolik nebezpečí, lidé zatouží po vládě tvrdé ruky, po znovuzvolení záchrance, který jej zaštítí před všude číhajícím nepřítelem.

Václav Havel v roce 1990 na konferenci Anatomie nenávisti v Oslu odhalil nebezpečí tohoto politického postoje: „Kolektivní nenávist zbavuje lidi samoty, opuštěnosti, pocitu slabosti, bezmoci a přehlíženosti, čímž samozřejmě pomáhá čelit jejich komplexu nedocenění a neúspěchu… Říct například, že za všechno neštěstí světa, a především za zoufalství každé ukřivděné duše, mohou Němci, Arabové, černoši, Vietnamci, Maďaři, Češi, cikáni či Židé, je tak jednoduché a srozumitelné!“ Miloš Zeman to dobře ví a umí ukázat prstem na škůdce a viníky, vnější a vnitřní, aby vyvolával strach a sjednocoval v nenávisti.

Prezidentování Miloše Zemana je skvělou ilustrací Hegelovy myšlenky, kterou sdílel Karel Marx: "Dějiny se opakují dvakrát: poprvé jako tragédie, podruhé jako fraška". A protagonista této historické tragikomedie daleko více fandí čínským komunistům než vlastním občanům, kteří se vypravili na setkání s charizmatickým duchovním vůdcem Tibetu. Ale tentokrát se zmařit shromáždění nepovedlo. Lidé se setkali s dalajlámou jen o kousek dál – před bránou Salmovského paláce, v prostorách Národní galerie, jejíž ředitel Jiří Fajt se rovněž zúčastnil slavnostního uvítání tibetského duchovního vůdce.



Navzdory nevoli Hradu nad Hradčanským náměstím zavlály tibetské vlajky. Ač v říjnu, nálada byla skoro listopadová. Doba se změnila, ale ta opojná vůně svobody není minulostí. Nejen že lidé vynikali ohleduplností, zejména k maminkám s dětmi či vozíčkářům, ale především jak pohnutě dalajláma mluvil o svém blízkém příteli Václavu Havlovi, o tom, jak mu chybí.



Bára Hrzánová připomněla první setkání s tibetským duchovním vůdcem před šestadvaceti lety, kdy přijel do Prahy na Havlovo pozvání. „Tehdy dalajláma vystoupil na balkóně protilehlého (Arcibiskupského) paláce a po jeho boku stál kardinál Tomášek. Nyní tu stojí mezi námi a bez kardinála,” řekla herečka. Časy se změnily, s dalajlamou se nesetká ani nynější český prezident, ani předseda vlády, ani kardinál.



Dalajlámu sice přijmou místopředseda vlády Pavel Bělobrádek a ministr kultury Daniel Herman – ale nikoliv jako členové vlády, ale jako soukromé osoby. Bělobrádek objasnil své setkání s dalajlámou jako čistě osobní, duchovní. Chápe, že vládní kolegové mohou mít obavy z reakce čínské strany. Největší problém s dalajlámou mají zřejmě dva autoři veletoče České republiky od havlovské ochrany lidských práv a podpory Tibetu k upřednostňování ekonomických zájmů: premiér a ministr zahraničí. Premiér Bohuslav Sobotka se s dalajlámou nesejde. „Tibet je součástí Číny, setkání Daniela Hermana a Pavla Bělobrádka s dalajlámou je jejich věc,“ prohlásil ministr zahraničí Zaorálek.

Dalajláma připomněl, že nelze sloužit Bohu a zároveň mamonu nebo ekonomickému profitu. Vyzval Čechy, ať udržují odkaz a vizi Václava Havla, ať pokračují v jeho úsilí a šíří myšlenku pravdy a lásky nejen v zemí, ale v celém světě. Podle dalajlámy strach, nenávist, závist a soutěživost přináší utrpění a škodí zdraví. Opakem strachu a nenávisti je láska. „K základním lidským vlastnostem patří soucit, odpuštění a laskavost. Jsme součástí lidstva, buďme lidští a soucitní. Nejen v období dětství a umírání, na začátku a na konci života, ale celý život potřebujeme vřelost v srdci a lásku,“ pronesl dalajláma na rozloučenou a přislíbil setkání za rok.