Volnomyšlenkářka a feministka Jiřina Šiklova oslavila 85 let

Dnes Jiřina Šiklová oslavila 85 let. Považuji ji nejen za svoji kamarádku, ale i za svoji učitelku v akademickém a politickém smyslu tohoto slova. Mezi mé učitele života, správněji řečeno učitelky, patřily a patří nejen Jiřina Šiklová, ale také Olga Havlová, Dana Němcová, Petruška Šustrová, Anička Šabatová, Táňa Fišerová, Irena Moudrá Wünschová, Věra Roubalová Kostlánová, Olga Sommerová, Eva Holubová, Hana Marvanová…

Právě díky těmto statečným ženám si uvědomuji, jak významně se podílely ženy na české politice, jak byl český disent „genderově vyvážený“ a jak zoufale potřebujeme dnes nikoliv přisluhovačky mocných, ale političky s vlastním názorem a rovnou páteří.

Babiš to se ženami umí

Teď něco kacířského. Ženy v politice nejsou lepší než muži. Ženy – stejně jako muži – mohou obětovat život za čest a svobodu svého národa a mohou z ryzího kalkulu podpořit muže typu nynějšího premiéra, když jim nabídne kariéru. Andrej Babiš vede hnutí ANO jako vlastní firmu, což nemá nic společného s vnitrostranickou demokracií a soutěží, ve které by se vybraly na kandidátku jen ty nejlepší. Babiš dosazuje na klíčové pozice ve státě ty nejloajálnější. Proto má ve vládě tolik žen. Jinak by se nemohlo stát, aby pozici vládní zmocněnkyně pro lidská práva obsadila Helena Válková – žena, která spolupracovala s Josefem Urválkem, justičním vrahem nejvýznamnější české političky Milady Horákové. Samotné obsazení pozice ochránce lidských práv nedůvěryhodnou osobou je ilustrací bezvýznamnosti politických ideálů, včetně ideálu lidských práv, pro nynější vládu. Politika pak není službou veřejnosti, ale záležitostí moci, peněz a účinného marketingu.

Ostuda, kterou dělá Válková svému úřadu, nic nemění na tom, že v politice by mělo být víc žen, protože reprezentují zájmy a potřeby více než poloviny obyvatelstva, kterou nelze z rozhodovacích procesů vyloučit.

Československý boj za práva žen v době totalit

Československé a české dějiny znají dva nepřekonané symboly boje za práva žen – senátorku a zakladatelku Ženské národní rady Františku Plamínkovou a předsedkyni Rady československých žen Miladu Horákovou. Během heydrichiády byla Františka Plamínková zatčena, deportována do Terezína a 30. června 1942 na Kobyliské střelnici zastřelena nacisty. Během vykonstruovaného politického procesu pod vedením komunistického prokurátora Josefa Urválka byla Milada Horáková 27. června 1950 na dvoře pankrácké věznice oběšena.

Ženy v politickém disentu

Ženy v československém disentu hrály velmi důležitou roli, která je dnes často podceňována. Mezi mluvčími Charty 77 byla skoro třetina žen, což je více než v dnešním Parlamentu ČR. Můžeme mluvit o specifickém fenoménu ženského protikomunistického odboje, ačkoliv mezi chartistky západoevropské feministické myšlenky nepronikly, až na jednu výjimku. Tou je právě Jiřina Šiklová. Nejenže vytvářela kolem sebe svobodomyslné prostředí, ale jako první se věnovala tématu feminismu odborně.

Volba a osud

Ve vzepjaté atmosféře Pražského jara koncem šedesátých let založila Jiřina Šiklová společně s docentem Eduardem Urbánkem katedru sociologie na Filozofické fakultě UK. V Československu se začalo přemýšlet a mluvit o úloze žen ve společnosti a v politice. Po roce 1968 byla Jiřina Šiklová donucena opustit univerzitní a akademické prostředí. Později vede domácí semináře a fakticky jako jediná žena domácího disentu se věnuje tématu feminismu, ovšem bez naděje na možnost publikovat.

Ve stejnou dobu, a to začátkem normalizace, vstoupila čerstvá absolventka práv Helena Válková do Komunistické strany Československa. Udělala to „z kariérních důvodů“, aby se měla dobře – publikovala, něco ve společnosti znamenala, někam to dotáhla. Cílem komunistických humanitních a společenských věd nikdy nebylo hledat pravdu, ale podporovat zrůdnou komunistickou ideologii, popírající lidská práva, včetně práva na život.

V době, kdy Válková vstoupila do KSČ, Šiklová ze strany naopak odchází. Od 70. let spolupracovala s Petrem Pithartem na distribuci zahraničních i exilových knih do tehdejšího Československa. Podepsala Chartu 77. Je vyhozena z univerzity, její akademická kariéra je u konce, nemůže publikovat, již dříve byla zbavena rodinného majetku, začíná mít existenční problémy.

Ve stejnou dobu Helena Válková buduje vědeckou kariéru. V roce 1979 v časopisu Prokuratura (roč. 11, 1979, č. 1, s. 25-40) vychází článek „Některé poznatky z výzkumu ochranného dohledu v součinnosti s prokurátorským dohledem“. Autory článku jsou Josef Urválek a Helena Válková.

8. května 1981 byla Jiřina Šiklová společně s Evou Kantůrkovou uvězněna po zadržení francouzského kempinkového vozu s pašovanou nelegální literaturou, byla obviněna z podvracení republiky ve skupině ve spojení se zahraničím a dostala nepodmíněný trest odnětí svobody.

Na svobodu byla z vazby propuštěna koncem března 1982, vztahoval se na ni ochranný dohled, který podporovali Urválek s Válkovou. Když Jiřina Šiklová odcházela z věznice bez perspektivy zaměstnání, které by jí postačilo alespoň „na chleba“, přátelé z disentu se složili a darovali jí repasovaný šicí stroj – aby si mohla vydělávat na živobytí. Právník, kterému podepisovala převzetí šicího stroje při výstupu z vezení, se zeptal: „Paní doktorko, stojí vám za to tento bůčkový národ?“ Jiřina neodpověděla. Se stejným právníkem se potkala po listopadu 1989. Omluvil se jí za tuto deset let starou otázku.

Ženy v politice po roce 1989

Více než třicet let po pádu komunistické totality je zmocněnkyní pro lidská práva někdejší spolupracovnice justičního vraha Milady Horákové. Je to jeden ze symptomů plíživého návratu autoritativního modelu vlády, kdy v rukou premiéra Andreje Babiše je soustředěna exekutivní, parlamentní, finanční, mediální moc a do klíčových pozici jsou dosazovány jeho poslušné loutky. Sama Válková popírá, že udělala něco špatně.

Touha Čechů a Češek po svobodě je nevykořenitelná

Když se bavím o politice s Jiřinou Šiklovou, zarazí mě – „Přestaň kňučet! Můžeme si za to sami!“ a pak mě ujišťuje, že český národ má nevykořenitelnou touhu po svobodě. „Ale musíme pro to něco udělat. Nekecej a běž do toho! Tak už dělej! Nejdříve ale musíš odskočit!“ Nechápala jsem. „No jo, holko, duch je silný, a tělo je slabé! Tak jsme říkávali ve vezení, než jsme šli na výslech…“ Ten její drsný smysl pro humor.
Je neuvěřitelné, jak tato drobná žena dokáže pozvednout mého ducha. Dnes Jiřina Šiklová slaví pětaosmdesátiny. Je to ten správný den, abych jí mohla poděkovat za vše, čemu mě naučila za dvacet let našeho přátelství. Určitě by odpověděla něco drsného: „Běž někam se svým poděkováním, Džamilo!“ Dobře, neděkuji, pouze vyznávám Jiřině Šiklové svoji nekonečnou úctu a lásku.