Vládní generálové zavedli nás do obklíčení. Teď je to na vojácích

Studenti lékařské fakulty občas říkají, že každý lékař má svůj hřbitov. Smrt pacientů a péče o umírající je součástí lékařského povolání. Jistá psychická odolnost tváří v tvář pomíjivosti a křehkosti lidské existence s vědomím, že zemřelý pacient dostal veškerou potřebnou péči, patří ke ctnostem a zároveň smutným výsadám lékařského stavu.

Pandemie Covid-19 zatížila desítky tisíc lékařů po celém světě pocitem hořkosti, že mnoha lidem se nedostalo potřebné lékařské péče, že umřeli zbytečně. Na jaře lékaři nestíhali pomoci všem nemocným a neuměli komplikace koronavirové infekce dobře léčit. Na podzim to umí podstatně lépe, ale někdy nebudou stíhat.

O „triáži" pacientů slyšelo mnoho Čechů poprvé až na jaře. Termín „triáž“ pochází z francouzštiny („triage“) a znamená "třídění". U vstupu do nemocnic proběhne testování a covid pozitivní pacienti se umístí na vyčleněná lůžka, aby nenakazili ty ostatní. Této izolaci je pak podřízena veškerá logistika fungování nemocnice, aby se „covid-pozitivní“ a „covid-negativní“ pacienti a personál nepotkávali. Pravidla platí všude – od operačních sálů po výtahy.

Slovo “triáž“ může mít i jiný význam, odkazující k dobám válečným. V případě nedostatku lůžek pro intenzivní péči vybavených plicním ventilátorem musí zdravotníci rychle rozhodnout, komu bude poskytnuta pomoc přednostně. Je to zpravidla ten, kdo má větší šanci na přežití. Žádný lékař by se nechtěl octnout v situaci, kdy někoho nepřipojí na přístroj umělé ventilace plic, protože nestihne pomoci všem a upřednostní někoho mladšího, s větší šanci na přežití. Ve Francii v době jarního nárůstu pandemie přednostně napojovali na plicní ventilátory pacienty do 75 let. Až s odstupem měsíců s tím má řada lékařů problém, trápí je bilancování a pocit bezmoci. Čeští lékaři podobné volbě čelit nemuseli. Zatím.

Umíme lépe léčit. Jen nesmíme zahltit nemocnice

O chvilkách, kdy si museli sáhnout až na dno, mí kolegové a mé kolegyně vyprávějí jen tehdy, když se pacienta podaří zachránit i v beznadějné situaci. Třeba na jaře, kdy už „nebylo co ztratit,“ zkoušeli na covidovou infekci všechny léky, i s neznámým účinkem a… „ono to někdy zabralo“.

Tehdy léčba pacientů s covidem probíhala metodou pokusů a omylů. Nejen ve Spojených státech amerických, ale i v Česku na léčbu pacientů s koronavirem nasazovali nejrůznější léky, třeba i léky proti HIV/AIDS. Nezabraly. Výrazný účinek byl vědecky prokázán u léku proti ebole - remdesiviru, jehož zásoby v Česku už docházejí. Ministr Prymula věří, že vzhledem k české stopě při vzniku tohoto léku ho zajistí dostatek.

Když pacienti na Covid-19 umírají, jak snášejí lékaři tyto prohry? Podobají se prožitkům války. City se zmrazí, vědomí se zúží na jediný úkol: záchranu nemocného. Lékař soustředěně uvažuje a pak koná, ale pracuje trochu jako stroj. Jinak se to zvládnout nedá. Žal, strach nebo panika zpomalí výkon a povedou k chybám.

Daleko emotivněji reagují na úmrtí pacientů, ať už mladých či starých, zdravotní sestry. Lékaři se soustředí především na hádanku diagnózy a umění léčby; sestry více vnímají pacientovo utrpení a častěji trpí pocitem bezmoci.

Dnes umíme léčit lidé s koronavirem podstatně lépe. Článek newyorského výzkumného týmu ukazuje, jak se podařilo snížit úmrtnost na Covid-19 z třetiny všech hospitalizovaných pacientů na jednotky procent, a to v průběhu tři měsíců – od března do června 2020.

https://www.medrxiv.org/content/10.1101/2020.08.11.20172775v1.full.pdf



Prezident České lékařské komory Milan Kubek často uvádí právě příklad New Yorku. V New Yorku, kde v průměru umírá z nejrůznějších příčin 1 200 až 1 500 lidí týdně, se na přelomu dubna a května 2020 podle předního národního institutu Spojených států pro veřejné zdraví - Centra pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC - Centers for Desease Control and Prevention) dosáhla týdenní úmrtnost 8 000 osob. Z lékařského hlediska byla to zbytečná úmrtí. Slovíčkaření o tom, zda ti lidé zemřeli „na covid či s covidem“ je nedůstojné. Řada obyvatel New Yorku zemřela na úplně jiné choroby v důsledku toho, že se přehltil zdravotnický systém a nemocnice nestihaly poskytovat akutní zdravotní péči. Tomuto scénáři musíme zabránit. Česko je země s robustní zdravotnickou infrastrukturou a kvalifikovanými obětavými zdravotníky. České týmy infekcionistů a intenzivistů vykazují lepší výsledky léčby Covid-19 než uvedená newyorská studie. O to hůř pak nesou zbytečná úmrtí.

Čím dříve zavedeme lockdown, tím méně lidí zemře

Ke zbytečným úmrtím skutečně bude docházet, pokud vláda a kraje okamžitě nezavedou plošná či regionální opatření (zákaz shromažďování, omezení školní výuky), třeba i za podmínek nouzového stavu (pozn.: článek byl odevzdán do redakce Neovlivní.cz koncem září). Nějakou variantu částečného nebo dokonce plošného „lockdownu“ (omezení svobody pohybu) doporučuje většina tuzemských a zahraničních modelů a prognóz pro vývoj epidemie v Česku. Hodně životů zachrání i jednoduchá změna chování. Rouška je pro jedince zcela zanedbatelným omezením v porovnání s případnou karanténou, hospitalizací či dokonce nutností intubace pro napojení na plicní ventilátor.

Pacient v červené zóně

Péče o pacienta s covidovou infekcí je velmi náročná. I když je hospitalizovaný pacient v uspokojivém stavu, musí být neustálé pozorován pro případ náhlého zhoršení. Týká se to především nemocných ve vysokém věku, obézních, trpících diabetem či hypertonií. Tito pacienti jsou na lůžku i několik týdnů. Jsou vděčni za každé slovo podpory, často si stěžují na to, že se jim skoro nikdo nevěnuje. Někdy totiž nechápou, že hlavním úkolem hospitalizace je monitorování jejich stavu a včasné napojení na umělou ventilaci v případě prudkého zhoršení. Pokud nemají výrazné dechové obtíže, netrpí úzkostí a strachem.
Léčba pacientů s koronavirovým zápalem plic často vyžaduje podání kyslíku prostřednictvím masky nebo napojeni na umělou plicní ventilaci. Ventilovaný pacient nemůže mluvit. Pokud je intubován a má endotracheální trubici zavedenou ústy, pak je často v umělém spánku. O takové pacienty je potřeba se pečlivě starat – umývat je, čistit zuby, vyměňovat ložní prádlo, a to i několikrát denně. To vše provádí ošetřovatelé a zdravotní sestry, kterých začíná být nedostatek. Když není hygienická péče dostatečná, je pacient ohrožen bakteriální infekcí, což výrazně snižuje jeho šance na přežití.

Pokud je dýchání pacienta podporováno přes tracheostomickou trubici, zavedenou do průdušnice řezem na krku pod hlasivkami, pacient je většinou ponecháván při vědomí. Nemocný může komunikovat pohybem rtů a gesty, přikývnout či dokonce něco napsat. Tito pacienti mají častěji obavy o svůj život. Samotné sdělení diagnózy koronaviru je pro mnoho lidi šokem, zejména pokud si „to nepřipouštěli“ a měli pocit „strašení chřipečkou“.

„Válečná“ ztráta citů, deprese a posttraumatická stresová porucha

Zkušená lékařka mi v létě řekla, že epidemie covidu jí umožnila pochopit, co znamená být ve válce. Vyprávěla, jak se jí mladý pacient před uvedením do lékového spánku a napojením na umělou ventilaci zeptal, jestli umře. Pak dodala, že sice nepřežil, ale měl to štěstí, že se to stalo v umělém spánku. Slovům o štěstí nerozumím. Kolegyně připomíná, jak je psychicky tíživá dechová insuficience a strach ze smrti, pokud je člověk při vědomí. Je zvyklá pracovat velmi pečlivě a špatně snášela časový stres. Nikdy nezažila tolik úmrtí na oddělení za krátkou dobu. Na pracovišti měla „válečnou“ ztrátu citů. Musela pracovala přes čas, když se unavená vrátila domů, byla klidná, ale pociťovala duševní prázdnotu. Teprve v létě dala průchod citům a snažila se všechno „vybrečet“. Bolestivá tíže někde hluboko jí však ještě zůstává. Velmi nerada o tom mluví.

Každé úmrtí pacienta tíží lékaře, a to, jemuž by se dalo vyhnout, tíží dvojnásob. Proto se tato moje kolegyně bojí, jestli bude psychicky zvládat nárůst počtu pacientů, stres a zbytečná úmrtí. Jak to bude muset znovu a znovu sdělovat příbuzným. Ještě víc se obává toho, jak to budou zvládat zdravotní sestry.

Právě střední a další zdravotní personál je vystaven velkému stresu při péči o mnoho pacientů s rizikem náhlého zhoršení stavu. Lze žít a pracovat ve válečném stavu, ale nedá se na něj zvyknout. Zvlášť když zdravotník si s vědomím své nenahraditelnosti nemůže vzít aspoň týdenní dovolenou. Nemůže v tom nechat kolegy a ohrozit pacienty. Vyčerpání a stres se tak střádají a v budoucnu si mohou vybrat svoji daň v podobě deprese či posttraumatického stresového syndromu.

Počet infikovaných zdravotníků prudce roste

Dalším stresem pro zdravotníky je obava, že nakazí někoho dalšího, třeba v rodině. Zdravotníci jsou v současnosti po učitelích druhou nejpostiženější Covid-19 profesní skupinou. K pondělí 19. října v tuzemsku je evidováno 1319 aktuálně infikovaných lékařů, 2703 sester a 2199 dalších zdravotníků s Covid-19. Za poslední týden se počet aktuálně nemocných lékařů zvýšil o 341, zdravotních sester o 841 a ostatních zdravotníků o 597 osob.

Atmosféru ve společnosti na jaře poškodila slova exministra zdravotnictví Adama Vojtěcha o tom, že koronavirus na oddělení Thomayerovy nemocnice „zavlekl personál“. Tragickou dohrou bylo úmrtí nakažené zdravotní sestry z této nemocnice.

Ministr Vojtěch je pryč a dnes všichni chápou, že právě zdravotnici jsou v první linii boje proti koronaviru za záchranu životů. Proto jim pomozme, nejsme přece natolik rozmazlení, abychom si nedovedli něco upřít. Stačí aspoň nošení roušky, dezinfekce rukou a ohleduplné chování ve společnosti. Chráníme tím i sami sebe.

Neovlivní.cz 9/2020

Statistické údaje aktuálního počtu nakažených zdravotníků byly upraveny ke dni 19.10.2020