V posledních letech se málo který Mezinárodní den žen obejde bez mediální úvahy, proč je tak málo žen v mocenských pozicích, hlavně v politice, a kterak by politické strany mohly toto zastoupení zvyšovat. Ženy by měly být v politice, protože zastupují zájmy a potřeby poloviny obyvatelstva, kterou nelze z rozhodovacích procesů vyloučit. Prohlubování demokratických principů je hlavním důvodem, proč máme usilovat o větší zastoupení žen v politice.

Tímto naprosto legitimním konstatováním demokratického deficitu v oblasti participace žen na politické moci sváteční úvahy o potřebě většího zastoupení žen v politice zpravidla nekončí. Často se prezentuje názor, že čistě kvantitativní zvýšení zastoupení žen v politice se má stát zárukou vyšší kvality politiky a demokracie vůbec, protože ženy mají vylepšit politiku svými charakterovými a morálními vlastnostmi. S tímto klišé ovšem nelze souhlasit. Obsah politiky a její úspěšnost neurčuje pohlaví, nýbrž osobnostní a individuální vlastnosti a postoje konkrétních politiků či političek, politická tradice a širší politický kontext, včetně stranické příslušnosti.

Od žen-političek jsou často očekávány vesměs pozitivní, ale zároveň vzájemně se vylučující kvality, například na jedné straně věrnost stranickým programovým ideálům a nezkorumpovatelnost, na straně druhé schopnost kompromisu a dohody na nadstranické úrovni. Mezi dalšími ryze ženskými přednostmi v politickém životě se uvádí řada dalších schopností: ženy nezištně a obětavě slouží občanům (kdežto muži sápou po moci), věcně a odborně řeší problémy (muži politikaří a chlubí se cizím peřím), celistvě hodnotí situaci a činí rozhodnutí s větším zapojením intuice (muži rozhodují sice logicky a analyticky, ale zaujatě vybírají informace, proto chybují). Ženy lépe pracují v týmu, jsou empatičtější (muži působí jako sloni v porcelánu a selhávají v komunikaci) apod. V tomto výčtu ženských předností a mužských hříchů bychom mohli ještě pokračovat.

Není nutno dodávat, že všechny tyto pozitivní "ženské" vlastnosti přináleží i úspěšným mužům, stejně tak jako odborná zdatnost, bez které se dle většiny úspěšných političek se ve své práci neobejdou. Ženám v politice se často připisují i negativní vlastnosti: k častým stereotypům například patří používání tzv. ženských zbraní, absence výraznějšího politického talentu, nedostatek zkušeností pro vysoké pozice, tendence se unášet emocemi či projevy osobní zášti.

Klišé se vztahují nejen na političky, ale i na politiky: mužům na rozdíl od žen je přisuzována bytostná touha soupeřit, vyniknout, zvítězit, uchvátit mocenskou pozici. Stejná touha po moci a patřičná sebedůvěra nechybí mnoha političkám. I když většina političek mluví o tom, že používá silové metody mocenského boje nerada, pouze z nutnosti se přizpůsobit "tvrdému" mužskému stylu politiky, jedná se o trvalou osobnostní predispozici, kterou nelze získat přes noc a bez které se těžko udělá profesionální politická kariéra.

Podíváme-li se na ženy, které dosáhli na vrchol mocenské pyramidy, a uplatnily se v reálné politice, skoro žádná z úspěšných političek nezapadá do popsaného klišé političky z Venuše, která vstupuje do politiky s idealistickým cílem kultivovat mravy, stejně jako politici se nechovají jako karikatura zhrublých a bezohledných Marťanů. Většina ušlechtilých "ženských" politických kvalit jsou spíše krásným mýtem, než souborem vlastností, s kterým lze vydobyt prostor na současné politické scéně a prosadit své priority. V politické soutěži nelze vyhrávat podle jiných pravidel, než které platí pro všechny. Neexistuje "ženská" či "mužská" politika, existuje politika dobrá a špatná. Klíčové osobnostní predispozice, potřebné pro úspěšnou politickou činnost, jsou pro muže a ženy ve vrcholné politice společné. Ukázal to i průzkum mezi politiky a političky z ledna 2009. Úspěšní politici a političky mají tendenci chápat a vysvětlovat události vlastního osobního a profesního života jako důsledek jejích vlastní aktivity, nikoliv jako výsledek vnějšího přičinění nebo náhody (psychologický konstrukt tzv. vnitřního lokusu kontroly). Jsou přesvědčeni, že mají svůj osud převážně ve vlastních rukou, nesou zodpovědnost za události svého života a mohou ovlivňovat i okolní dění.

Špičkoví politici a političky hledají v případě neúspěchu chybu u sebe a domnívají se, že buď nepodali odpovídající výkon, nebo špatně vyhodnotili situaci. Naopak, v případě úspěchu považují faktor "štěstí" za méně důležitý, než vlastní zásluhy a správné načasování svých kroků. Je zajímavé, že řádové členky politických stran bez funkcí připisují větší podíl na vlastní situaci vnějším okolnostem či lidem, kteří jim v případě prohry z určitých důvodů (především konkurenčních) nepřáli. Další vlastností, kterou sdílí jak muži, tak ženy v politice, je potřeba přesvědčovat a ovlivňovat jednání lidí žádoucím směrem. Strategie uplatnění politického vlivů jsou individuální, i když ženy v rámci přesvědčování častěji sázejí na emoce a pocit sounáležitosti, muži - na racionální argumenty a konkrétní nabídky spolupráce. Pro muže v politice je jednodušší než pro ženy oddělovat emoce a přátelské vztahy od mocenských rozhodnutí.

Jak muži, tak ženy považují vnitrostranickou karieru za hlavní předpoklad úspěchu v politice. Malý počet žen ve stranických orgánech a na kandidátkách je hlavní příčinou nízkého zastoupení žen ve vedoucích a volených funkcích. Zákonitě ženy daleko častěji než muži podporují myšlenku dobrovolných vnitrostranických kvót pro ženy při obsazování pozic uvnitř strany a na kandidátních listinách.

Právě vnitrostranické kvóty jsou nezbytným předpokladem masivnějšího vstupu žen do horních pater mocenské hierarchie tak, aby ony skutečně dokázaly posunout mantinely politické hry, získaly větší prostor pro svá témata a ovlivnily styl politiky. Odborné studie a zkušenosti ze skandinávských zemí mluví o možnosti změn v případě minimálně třetinového zastoupení žen v mocenských pozicích. Česká republika má k této hranici ještě daleko: ženy drží méně než čtvrtinu důležitých pozic v moci zákonodárné a výkonné, ve vládě mají dvě křesla z osmnácti, což činí 11%, v parlamentu obsadily 17% křesel.

Daleko nižší zastoupení političek v horních patrech mocenské hierarchie je důsledkem překážek, které ženám brání v aktivnějším zapojení do politického života. Podle zmíněného lednového průzkumu sdílí tento názor většina dotázaných poslankyň a senátorek. Nejčastěji členky českého parlamentu poukazují na nutnost plnění rodinných povinností a na potíže při slaďování politického a osobního života. Ženy zpravidla nemají tolik času účastnit se nejen oficiálních schůzí, ale i neformálních setkání, kde dochází k důležitým dohodám. Navíc politická angažovanost má větší dopad na soukromý a rodinný život žen v porovnání s muži.

S jistou dávkou zjednodušení lze konstatovat, že sedmdesát procent dotázaných zákonodárkyň vidí ještě další příčinu malého počtu žen v přetrvávajících stereotypech o úloze žen a mužů ve společnosti a v politice: politici-muži přehlížejí nebo zlehčují témata a problémy, které přináší k řešení ženy, podceňují politické schopnosti žen a netlačí je dopředu, nevnímají ženy jako rovnocenného politického partnera. Ženy-političky musí neustále dokazovat, že mají dostatečnou kvalifikaci. Některé političky přiznávají, že ženy samy se často podceňují a nejsou dostatečně průbojné.

Ať už politici a političky myslí o svých protějšcích cokoli, většinový názor veřejnosti je jednoznačný: chtějí v politice více žen. Pokud politická strana chce být úspěšná, je v jejím vlastním zájmu přání voličů respektovat.