Debata o dvojím příjmení: manželství jako partnerství
Tomáš Garrigue Masaryk přijal příjmení své americké manželky Charlotty Garrigue a zásady rovnoprávnosti mužů a žen prosazoval nejen v politickém, ale i v každodenním rodinném životě.
Trochu úsměvný příběh peripetií Alice Němcové Tejkalové s dvojím příjmením rozpoutal nečekaně bouřlivou online diskusi o vztahu obojích pohlaví v manželství. Debata na Aktuálně.cz o příjmení na oddacím listu se proměnila na virtuální souboj s tématem mocenské pozice mužů a žen v manželském svazku a nastolila za těmi všemi emocemi skrytou otázku: je muž stále hlavou české rodiny?
Většina diskutujících hájí tradiční postavení muže jako hlavy rodiny. Má jí zabezpečit a ochránit. Společné příjmení, pochopitelně manželovo, pak rodinu má stmelovat a slouží společnou rodinnou vizitkou. Tradiční přijetí mužova příjmení umocněné přechylováním –ová zdůrazňuje vedoucí úlohu hlavy rodiny coby živitele a nositele společenského statutu. Jistě mnoho žen po podobném manželství se zodpovědným a úspěšným mužem touží. Oporu mají nejen v tradičních konzervativních hodnotách, ale i ve vlastních rodinných zkušenostech, někdy ještě z dob svých rodičů a prarodičů.
Ovšem časy se mění a v dnešním světě neexistuje jediná uniforma, jediný model toho „správného“ manželství – je mnoho cest jak být šťastnou rodinou - vychovávat děti, zvládat stresy a problémy, společně dozrávat a stárnout. Stále roste počet žen (a mužů), kteří mají více rovnostářský či jinak netradiční názor na rozdělení úloh v manželství a mohou vnímat změnu příjmení na manželovo jako symbol závislosti ženy na partnerovi a do jisté míry i ztrátu samostatnosti ženy. Zejména ve skupině společensky angažovaných žen, orientovaných na osobní úspěch, je zcela samozřejmá snaha ponechat si i své dívčí jméno, s kterým se žena zformovala jako osobnost a vydala se na svoji unikátní cestu životem. Proto se lépe cítí s dvojím příjmením – získává sice kýženou rodinnou identitu, ale neztrácí ani svojí původní. Nezapomínejme, že moderní rodina nemá zajistit pouze výchovu dětí, ale rovněž podpořit osobnosti dospělých jedinců, kteří tvoří společnost. Rostou i citové nároky obou partnerů. Manželství již dávno není jen „společenství stolu a lože“, ale i partnerstvím. Partneři jsou si rovni, což by se mělo projevit i ve volbě jména. A také v přínosu do společného svazku – čím více peněz, vzdělání, společenského statutu či dalších statků do manželství přináší žena, tím větší podíl na rozhodování (čti moci) a významnější předpoklad pro zachování svého původního jména nastává. Nemusí se to vždy měřit „přidanou hodnotou“ či ekonomickými vazbami, ale i citovými vztahy a hlubokou úctou k osobnosti toho druhého. Dvojí příjmení je pak ideální volbou. Příkladem může být Tomáš Garrigue Masaryk, který dokonce přijal příjmení své americké manželky Charlotty Garrigue a zásady rovnoprávnosti mužů a žen prosazoval nejen v politickém, ale i v každodenním rodinném životě.
Trochu úsměvný příběh peripetií Alice Němcové Tejkalové s dvojím příjmením rozpoutal nečekaně bouřlivou online diskusi o vztahu obojích pohlaví v manželství. Debata na Aktuálně.cz o příjmení na oddacím listu se proměnila na virtuální souboj s tématem mocenské pozice mužů a žen v manželském svazku a nastolila za těmi všemi emocemi skrytou otázku: je muž stále hlavou české rodiny?
Většina diskutujících hájí tradiční postavení muže jako hlavy rodiny. Má jí zabezpečit a ochránit. Společné příjmení, pochopitelně manželovo, pak rodinu má stmelovat a slouží společnou rodinnou vizitkou. Tradiční přijetí mužova příjmení umocněné přechylováním –ová zdůrazňuje vedoucí úlohu hlavy rodiny coby živitele a nositele společenského statutu. Jistě mnoho žen po podobném manželství se zodpovědným a úspěšným mužem touží. Oporu mají nejen v tradičních konzervativních hodnotách, ale i ve vlastních rodinných zkušenostech, někdy ještě z dob svých rodičů a prarodičů.
Ovšem časy se mění a v dnešním světě neexistuje jediná uniforma, jediný model toho „správného“ manželství – je mnoho cest jak být šťastnou rodinou - vychovávat děti, zvládat stresy a problémy, společně dozrávat a stárnout. Stále roste počet žen (a mužů), kteří mají více rovnostářský či jinak netradiční názor na rozdělení úloh v manželství a mohou vnímat změnu příjmení na manželovo jako symbol závislosti ženy na partnerovi a do jisté míry i ztrátu samostatnosti ženy. Zejména ve skupině společensky angažovaných žen, orientovaných na osobní úspěch, je zcela samozřejmá snaha ponechat si i své dívčí jméno, s kterým se žena zformovala jako osobnost a vydala se na svoji unikátní cestu životem. Proto se lépe cítí s dvojím příjmením – získává sice kýženou rodinnou identitu, ale neztrácí ani svojí původní. Nezapomínejme, že moderní rodina nemá zajistit pouze výchovu dětí, ale rovněž podpořit osobnosti dospělých jedinců, kteří tvoří společnost. Rostou i citové nároky obou partnerů. Manželství již dávno není jen „společenství stolu a lože“, ale i partnerstvím. Partneři jsou si rovni, což by se mělo projevit i ve volbě jména. A také v přínosu do společného svazku – čím více peněz, vzdělání, společenského statutu či dalších statků do manželství přináší žena, tím větší podíl na rozhodování (čti moci) a významnější předpoklad pro zachování svého původního jména nastává. Nemusí se to vždy měřit „přidanou hodnotou“ či ekonomickými vazbami, ale i citovými vztahy a hlubokou úctou k osobnosti toho druhého. Dvojí příjmení je pak ideální volbou. Příkladem může být Tomáš Garrigue Masaryk, který dokonce přijal příjmení své americké manželky Charlotty Garrigue a zásady rovnoprávnosti mužů a žen prosazoval nejen v politickém, ale i v každodenním rodinném životě.