Juniorská Rada EU posvětila boj Česka proti evropské antidiskriminační směrnici: princip nebo švejkovina?

Co mají společného české předsednictví v Radě EU a žižkovský vysílač?

Je sobota 20. února a na pražském Žižkově pod majestátným televizním vysílačem se začíná zasedání Rady Evropské unie, kterého se zúčastní ministři sedmadvacítky. Ne, není to nostalgický pocit déjà vu našeho dramatického předsedání Rady EU, nikde nevidíme Entropu či kostky cukru, kterými jsme Evropě pořádně osladili její nemastnou neslanou úřednickou polívčičku, abychom ji pak pořádně osolili sestřelením vlády, jejíž ministři právě vládli Evropě.


Prezentace Bulharska v podobě tureckého záchodku na plastice Entropa Davida Černého

Ve skutečnosti v prostorech pražské Vysoké školy ekonomické probíhá pátý workshop Pražského studentského summitu a středoškoláci či vysokoškoláci z celé republiky se na jeden víkend proměnili na zástupce jednotlivých států v OSN, NATO a v Evropské unii.

Mám namířeno do Modelu Evropské unie určeného vysokoškolákům na simulované zasedání Rady Evropské unie, věnované návrhu nové antidiskriminační směrnice Rady o provádění zásady rovného zacházení s osobami bez ohledu na náboženské vyznání nebo víru, zdravotní postižení, věk nebo sexuální orientaci mimo oblast práce.


V prostorech pražské Vysoké školy ekonomické zasedají přední světoví lídři

V posluchárně je sedmadvacet vysokoškoláků, v tuto chvílí ministrů členských států EU, kteří své místo u kulatého stolu vybojovali v soutěži s dalšími uchazeči. Každý je vybaven znalostí minimálně dvou světových jazyků a také rámcovou pozicí svého státu, kterou musí prosadit. Díky svému mládí se překvapivě snadno vžívají do role členů zahraničních vlád a urputně brání národní zájmy jiných států. Je zde minimálně polovina žen, průměr nestačím vypočítat, neboť simulované zasedání Rady EU právě začíná.


Juniorští ministři sedmadvacítky

Tito mladí lidé vědí, co chtějí. Jsou odvážní a nenechají se vyvést z rovnováhy autoritami. Rozhodně mají větší sebedůvěru než generace, která dospívala za totality. Jsou otevření a liberální, což je v těchto posluchárnách hodnotovým mainstreamem. Velký důraz kladou na ekonomickou stránku věcí, zdají se mi být pragmatičtější a praktičtější, než generace mých vrstevníků v době vysokoškolských studií. Rádi by usilovali o sociální spravedlnost, která je zřejmě vrozenou českou vlastností, ale zároveň se ostře vymezují jak vůči překonanému socialistickému systému minulosti, tak vůči „rovnostářství“, které sem mohou zavléct právě evropské antidiskriminační směrnice - společně s nezpochybnitelným právem občana na rovné zacházení bez ohledu na jeho handicapy. Ve slovech mladých euroskeptiků slyším ozvěny rétoriky Hradu, nad kterým nezavlála vlajka Evropské unie ani v době českého předsednictví v Radě EU. Jako kdybychom nebyli součástí Evropské unie, ale jejím bezprávným vasalem proti své vůli. Vítáme Evropu bez hranic, svobodný pohyb osob, služeb a kapitálu, společnou obrannou strategii či čerpání z evropských fondů, ale zároveň se obáváme spiknutí nikým nevolených bruselských byrokratů, kteří spřádají pavučinu nesrozumitelných směrnic jen proto, abychom v ní uvízli jako mouchy.

Když se „evropské totality“ obává člověk, který vyrůstal za komunistické totality, dobře tomu rozumím. U mladých lidí je tento euroskepticismus překvapivý a má zřejmě jiné kořeny. Odpor proti centralizačním evropským trendům při současném uznávání přínosů integrace se nejvýrazněji projevil u ODS a až v karikaturní podobě u prezidenta Klause, který dlouho odmítal ratifikovat Lisabonskou smlouvu. Že by úspěšní mladí intelektuálové a budoucí nositeli společenské dynamiky byli vskutku hromadně okouzleni euroskeptickou pravicovou politikou, jak píše ve svém posledním blogu Václav Hořejší?

Co na to říkají statistiky? Podle agentury Medián čtvrtina mladých lidí patří do skupiny liberálních ctižádostivých workoholiků, kteří preferuje materiální hodnoty a fandí pravicí. Podle dalšího průzkumu se k levici hlásí přibližně něco přes desetinu mladých do 30 let, k pravici - téměř 40 %. Zbylá polovina a většina účastníků Pražského studentského summitu se nehlásí k výrazné preferenci levice či pravice, nejraději by volili strany, které ještě nebyly u moci, neboť moc korumpuje. Proto například poklesla podpora Strany zelených, ačkoliv k liberálně ekologickým hodnotám se hlásí mnoho mladých lidí. K českým politikům jsou mladí lidé velmi kritičtí. Nenechají se zmanipulovat volebními hesly, politické strany nenaplnily jejích hodnotová očekávání.

Účastnici Pražského studentského summitu sice mají k české politice velmi rezervovaný postoj, ale v budoucnu by se většina z nich ráda podílela na formování zahraniční politiky státu, například skrze diplomatické služby České republiky. A tak zůstává nepříjemná otázka – když táto elita mladých vzdělanců vstup do politiky neplánuje, kdo nám bude vládnout za dvacet let?

Na tuto otázku neumím odpovědět, ale prozradím vám odpověď na kviz v názvu článku: co mají společného české předsednictví v Radě EU a žižkovský vysílač? No přece plastiky Davida Černého! V Bruselu Entropa a v Praze Miminka na žižkovské věži!


Miminka Davida Černého na žižkovské věži

Z dálky sice připomínají mravence, kteří neúnavně lezou po stříbrné tyčce nahoru do nebíčka, ale při bližším ohledání černá mimina s promáčknutými tvářičkami tuto druhou nejošklivější stavbu světa beze sporu polidšťují. Nevím proč, ale připomíná mi to odvěké úsilí lidského druhu zvítězit nad přírodou. Že žižkovská věž není příroda? Kam jinam by v Praze měla miminka šplhat, aby se dostala hodně vysoko?

Drama jedné eurosměrnice

Ale vrátíme se zpět do jednacího sálu Pražského studentského summitu, kde právě probíhá simulované jednání Rady EU k návrhu nové směrnice. Směrnici Rady o provádění zásady rovného zacházení s osobami bez ohledu na náboženské vyznání nebo víru, zdravotní postižení, věk nebo sexuální orientaci předkládal eurokomisář Vladimír Špidla v rámci tzv. sociálního balíčku. Měl být tou nejvýraznější stopou kterou náš eurokomisář pro zaměstnanost, sociální věci a rovné příležitosti ponechal v rámci svého evropského angažmá, přičemž právě antidiskriminační směrnice měla být jeho nejambicióznějším počinem.

V době, kdy Špidla přebírá úřad eurokomisaře zajišťují platné směrnice Rady EU ochranu před diskriminací na trhu práce pro šest hlavních diskriminačních důvodů - pohlaví, rasu či etnický původ, zdravotní postižení, náboženské vyznání či víru, věk nebo sexuální orientaci.

Navíc pro dva diskriminační důvody z šesti – pohlaví a rasu – je zajištěno rovné zacházení nejen pro oblast práce, ale i pro širší mimopracovní sociálně ekonomické oblasti, především v přístupu ke vzdělávání, zboží a službám včetně zdravotnictví. Ochrana před diskriminaci mimo oblast práce neplatí pro zbývající čtyři diskriminační důvody: náboženské vyznání či víru, zdravotní postižení, věk nebo sexuální orientaci.

Špidla se chystá vyplnit tuto mezeru. Tento krok připravuje eurokomisíř velmi důkladně.Vyhlašuje rok 2007 jako Evropský rok rovných příležitostí a v rámci této události probíhají konsultace s širokou veřejnosti. Daří se mu zapojit do debaty neziskové organizace, sociální partnery a podnikatelský sektor. Občanská společnost a odborové organizace návrh podporují.


Na vlastní kůži. Eurokomisář Špidla si vyzkoušel, jak se v kolečkovém křesle pohybuje po ulicích města

Rozhodovalo se mezi dvěmi variantami. První, minimalistická varianta směrnice by měla chránit před diskriminací mimo zaměstnání jen osoby se zdravotním postižením. Varianta širší, která byla označována jako horizontální směrnice, měla zajistit právo na rovné zacházení mimo oblast zaměstnání rovnou pro čtyři diskriminační důvody, tedy bez ohledu na náboženství, zdravotní postižení, věk a sexuální orientaci. Špidla chvíli uvažoval o antidiskriminační právní úpravě, která by se týkala čistě jen osob s postižením. Málo kdo předpokládal, že v rámci jedné směrnice se podaří zohlednit čtyři diskriminační důvody, ale stálo se.

Po velmi bouřlivých debatách Evropský parlament zvolil cestu jedné souhrnné direktivy – tedy přiklonil na stranu širší, tzv. horizontální směrnice pokrývající čtyři diskriminační důvody, které ještě nebyly zohledněny při ochraně mimo trh práce.

Na Pražském studentském summitu ulohu Barrosa a Špidly přebírají právnička a odbornice na antidiskriminační právo Pavla Boučková a zástupkyně neziskové organizace Gender Studies Linda Sokačová. Jejich debatu obratně moderuje Adela Kábrtová. Pavla Boučková podává zevrubný právnický výklad pojmu antidiskriminace, Linda Sokačová hájí návrh nové horizontální směrnice z hlediska ochrany lidských práv.


Pavla Boučková, Adéla Kábrtová a Linda Sokačová

Zda se mi, že mají úspěch a získávají většinu přítomných studentských zástupců zemí EU, i když ministryně Malty či Německa a ministři Lucemburska a České republiky zjevně nesouhlasí a chystají se k tuhému odporu. Mají zdatného obhájce konzervativní opozice - ke slovu se hlásí poradce prezidenta ekonom Martin Slaný a simuluje zástupce "Evropské konzervativní a reformní frakce" v Evropském parlamentu.


Martin Slaný a Pavla Boučková

Na úvod zpochybňuje samotný princip usilování o rovnosti, neboť diskriminace je přirozená. Když kupujeme jablka, diskriminujeme prodejce hrušek. Ovšem místo rovnosti šanci mluví o rovnosti výsledků, místo rovnosti – o nivelizaci a rovnostářství. Uprostřed jednacího sálu roste neviditelná barikáda mezi početnějším táborem zastánců nové směrnice a menšinou odpůrců – o to ostřejší je však jejich rétorika. Obsah či fakta nejsou podstatná, důležitější je navodit správný dojem. Vystoupení zástupce Kanceláře prezidenta republiky Martina Slaného pokračuje argumenty, kterými Česká republika zdůvodňuje své zamítavé stanovisko k návrhu antidiskriminační směrnice. Petr Nečas sice ve vládě není, ale skeptický postoj české vlády ke směrnici se nezměnil, až mám pocit déjà vu.

Nabízí se analogie studentské simulace se skutečnou debatou o osudech návrhu směrnice na pudě EU. Celý sociální balík předložený eurokomisářem Špidlou se setkal s poměrně silnou kritikou, která byla vedena především konzervativními politiky napříč Evropskou unií. Nejvíce kritizovanou směrnicí balíčku byla právě antidiskriminační směrnice. Zástupci zaměstnavatelů se obávají nárůstu administrativy, byrokracie a nákladů. Tak například modus společného soužití (‘menage raisonnable’) orientovány na osoby s postižením nezbytně povede k výdajům, o které se bude muset postarat ekonomický sektor, který v době krize musí naopak šetřit. Častou výtkou, která se objevovala, bylo nedostatečné zajištění právní jistoty a hospodářského a finančního dopadu směrnic. Špidla smířlivě ujišťoval ministry, že suverenita členských státech v právních a hospodářských otázkách nebude dotčena.

Ministryně pro lidská práva přijetí nové horizontální směrnice podporovala. Mezi tím se na domácí scéně odehrávají boje kolem rozhodnutí o osudu antidiskriminačního zákona, kdy sněmovna má prolomit nebo potvrdit veto prezidenta z května 2008. V rámci dohody o podpoře domácího antidiskriminačního zákona ministryně pro lidská práva předává gesci k evropské antidiskriminační směrnici svému kolegovi ve vládě ministru práce a sociálních věci Petru Nečasovi.

V říjnu 2008 návrh směrnice projednáván na zasedání Rady pro zaměstnanost, sociální věci, zdraví a ochranu spotřebitelů (EPSCO). Naproti sobě sedí český eurokomisář Vladimír Špidla, který směrnici protlačuje a český ministr práce a sociálních věcí Petr Nečas, který má novou podobu rámcové pozice ČR, schválenou Výborem pro Evropskou unii. Nová rámcová pozice ČR je vůči směrnici velmi skeptická až negativní.



Česká republika těsně před převzetím vedení Rady EU nepovažuje směrnici „za nezbytný legislativní krok“. Cílem České republiky je učinit vše proto, aby během českého předsednictví v Radě EU nedošlo k žádnému pokroku ve vztahu ke směrnici. Mezi tím ministryně pro lidská práva odchází z vlády a dialogu s Evropou, především s eurokomisářem Špidlou, se plně ujímá ministr Petr Nečas, který získává potřebný prostor pro realizaci svého cíle tak, aby nová antidiskriminační směrnice nespatřila světlo světa do evropských voleb v červnu 2009.

Nehledě na svůj odchod z vlády dostávám slovo aspoň na simulovaném jednání Rady EU v rámci studentského summitu. Na úvod připomínám, jak je starý ideál rovnosti – perla v koruně liberálních hodnot demokratické společnosti. Princip rovnosti je například obsažen již v myšlence rovnosti všech lidí před Bohem v křesťanství. Ideál rovnosti není jen před námi, jako nějaká nedosažitelná hvězda v nebi, ale i za námi – ušli jsme značný kus cesty, hlavně v posledních dvaceti letech po pádu totality. Právo na rovné zacházení zaručuje Ústava, a to s ohledem na daleko širší okruh diskriminačních důvodů. Článek 3 Listiny základních práv a svobod zaručuje základní práva a svobody všem bez rozdílu pohlaví, rasy, víry ale také bez rozdílu politického nebo jiného smyšlení, národního nebo sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení.

Snažím se vysvětlit, že hlavním přínos rovnosti je v tom, že k občanovi se chováme podle jeho schopností, kvalit a zásluh, nikoliv podle negativních stereotypů, které na něm ulpívají na základě jeho pohlaví, rasy nebo věku. Dejme stejnou šanci každému uplatnit se při vytváření pozitivních hodnot bez ohledu na jeho pohlaví, národnost, věk, sexuální orientaci, zdravotní postižení či náboženské přesvědčení - obohatí to celou společnost a zvýší HDP. Znovu připomínám, že návrh nové směrnice zaručuje právo na rovné zacházení mimo oblast práce pouze na přístup k zdravotní péči, vzdělání, ke zbožím a službám, včetně bydlení, pokud jsou poskytovány veřejnosti. Směrnice se nevztahuje na oblast politického a občanského života (konkrétně církevního a náboženského života, sdružování občanu či úpravy voleb). Stejně tak zůstává mimo oblast směrnice oblast soukromého a rodinného života. Směrnice nikoho neomezuje v jeho osobních volbách a preferencích v těchto oblastech.

V debatě pokračuje ministryně Malty. Ochrana před diskriminací ženy prý uráží, přímo ponižuje. Schopná žena se přece prosadí sama i bez cizí pomoci, natož nějaké pozitivní diskriminaci, která převrací přirozený svět naruby. Křesťanská Malta patří ke státům s nejnižší zaměstnaností žen v Evropě, neboť mnoho žen zůstává s dětmi v domácnosti.



Z úst ministryně z Malty zaznívá i parafráze okřídlené Topolánkové věty, pronesené na zahájení Evropského roku rovných příležitostí v Praze: "Žena se může svobodně rozhodnout děti nemít a pak jsem přesvědčen, že má stejné příležitosti uplatnění jako muž.“ V jednacím sále se ozval nespokojený hukot směrem k mluvčí.
„No tak vymřeme a pak nemusíme nic vyrábět – nebudeme mít pro koho!“ ozývá se Linda Sokačová. Někdo nevydržel a hlasitě se rozesmál. Téma rovnosti žen a mužů vyvolává silné emoce i u mladé generace.

Prospěšnost diskriminace žen na trhu práce hájí poradce prezidenta ekonom Martin Slaný a znovu přebírá rétoriku někdejšího premiéra Topolánka. Ženy jsou diskriminovány při přijímání do zaměstnání údajně kvůli velmi vysoké ochraně žen a nároku na rovnost s muži v platových podmínkách. Proto zaměstnat ženu je daleko rizikovější než zaměstnat muže. A pak je zde „přirozené“ riziko těhotenství a mateřství, kdy žena se na delší dobu ocitá mimo pracovní proces – u většiny mužů to nehrozí.

„Podle statistik muži jsou daleko větší fluktuanti,“ kontruje Linda Sokačová. „Stačí jim nabídnout vyšší plat a hned odejdou, a to klidně i za pár měsíců po nástupu.“
Poradce prezidenta trvá na svém – ženy zachrání volný neregulovaný trh práce a zdravá konkurence, nikoliv ochrana před diskriminací.

Do debaty se svými námitkami vůči návrhu směrnice podle očekávání vstupuje i německá ministryně. Napadá „princip obráceného důkazního břemene“, obsažený v čl. 8 návrhu směrnice. Snažím se vysvětlit, že tento princip je již obsažen v českém občanském soudním řádu. Navíc podle nálezu Ústavního soudu z roku 2006 je možné toto ustanovení směrnice používat ústavně konformním způsobem jako sdílené důkazné břemeno, a proto ho není třeba rušit.

Do diskuse se překvapivě zapojuje ministr z Lotyšska, který mi klade „zákeřnou“ otázku – komu bych pronajala svůj byt, jestli Romovi, seniorskému páru či homosexuálnímu páru. Pokud vlastníme byt, můžeme ho pronajmout komu chceme, nejedna se o veřejnou službu. Naopak, již za současné právní úpravy v ČR nemůže soukromý penzion ubytovávat pouze heterosexuály či homosexuály. Odmítnout službu určenou pro veřejnost jenom na základě jednoho z šesti diskriminačních důvodů je v rozporu jak s Ústavou, tak se zákonem o ochraně spotřebitele.

Aby se směrnice stala právoplatnou zákonnou normou, musí být nejdříve schválena Radou. Mlčící většina ministrů všech ostatních států EU návrh směrnice podporuje. Vítězství? Nikoliv. Na zasedání Rady EPSCO v říjnu 2008 podpořilo návrh směrnice 24 z 27 členských států EU. Některé členské státy dokonce navrhovaly velkorysejší a rozsáhlejší návrh směrnice. Negativní postoj zaujala jen Česká republika a Německo, v měkčí formě i Lucembursko. Návrh neprošel, protože ho musí schválit všech 27 států, možnost odsouhlasení kvalifikovanou většinou zde neexistuje. To znamená, že ve zbývajících třech státech musí proběhnout veřejná a politická diskuze k návrhu, z čehož by mohla vzejit podpora směrnice.

Z budovy vysoké školy ekonomické přesto odcházím s lehkým srdcem. V České republice platí antidiskriminační zákon, který už teď splňuje prakticky všechny požadavky tolik diskutovaného návrhu horizontální směrnice. Zajišťuje totiž právo na rovné zacházení v zaměstnání a v přístupu k sociálnímu zabezpečení, zdravotní péči, vzdělání, zboží a veřejným službám bez ohledu na pohlaví, rasu či etnickou příslušnost, sexuální orientaci, věk, zdravotní postižení a náboženství či víru – obsahuje ochranu v případě všech šesti důvodů diskriminace jak v zaměstnání, tak mimo oblast práce. Česká republika sice předběhla Evropu, ale proč teď ji brzdí? Proč v tomto tvrdošíjném konzervativním boji proti směrnici pokračuje i úřednická vláda, která by měla být skoro apolitická? Že bychom nechtěli dopřát občanům jiných států Evropy stejný standard ochrany před diskriminací jako v ČR? Nebo jen malá švejkovina? Odpověď na tuto otázku nenacházím, ale jedno je jasné – i když zrovna máme úřednickou či spíše odbornickou vládu a nepřesedáme Radě EU, Evropě to stejně pěkně osladíme!



Autorka je bývalá ministryně pro lidská práva a menšiny
www.dzamilastehlikova.cz