Dokážeme čelit neonacistům v ulicích?

Únorové sobotní ráno v Drážďanech je pod mrakem, nebe se protrhne jen na chvilku a nad městem se znovu rozprostře šedavá plachta. Nehledě na smutné výročí bombardování města a povolený pochod neonacistů neztrácí přehlídka barokní architektury nic na své nádheře. Paleta kovově šedých modří evokuje vzpomínky na Bernarda Canaletta, který se malbami Drážďan proslavil.



Město je skoro prázdné až na policejní auta a desítky policistů, kteří rychle pochodují zasněženými ulicemi. Všechny přístupové komunikace k historickému centru města jsou zablokovány.



Přes ten rozruch je znát, že 13. února žije město tichou vzpomínkou. Ráno proběhlo uctění památky obětí bombardování. Aby neonacisté nezneužili tohoto smutného výročí a nepochodovali starým městem, tisíce lidí se chystá zúčastnit lidského řetězu na ochranu města před vetřelci. Akce „Vzpomínat a konat. Za moje Drážďany“ je iniciativou starostky Helmy Oroszové. Když se dozvěděla, že český ministr pro lidská práva Michael Kocáb se chystá do Drážďan nejen podpořit město, ale i získat zkušenosti, pozvala ho na radnici.

Přijíždíme k radnici kolem poledne, potkáváme hloučky lidí s transparenty, kteří už čekají na projev starostky.



Radnice se plní politiky z dalších německých měst, kteří se rozhodli podpořit Drážďany a zúčastnit se akce občanského protestu proti pochodu neonacistů. Starostka vítá českého ministra srdečně jako starého známého – mají společnou starost, jak čelit neonacistům v ulicích.



Dorazil i saský premiér Stanislav Tillich. Zdraví nás česky, je to Lužiský Srb. Dostáváme informace, že několik stovek neonacistů jsou neprodyšně izolováni na nádraží Dresden Neustadt. Policisté jsou v drtivě přesile. Probíráme strategii města, je to výborná škola, mezi tím pod okny radnice roste tisícihlavý dav.
V jednu hodinu odpoledne k lidem mluví starostka Helma Oroszová. Připomíná oběti bombardování a zdůrazňuje, že po mnoho let je tento den pro obyvatele města tichou vzpomínkou, výročím odpuštění a míru. „Tam za řekou, u nádraží, jsou mladí lidé, které někdo zneužívá pro své nízké cíle“. Vyzývá lidi, aby nenechali ukrást a zneužit toto výročí neonacisty. Starostka děkuje za hojnou účast a za podporu hostům z jiných německých měst. Už teď je zřejmě, že občanská společnost je v mnohonásobně přesile a akci neonacistů čeká totální fiasko.
Starostka se vydává v čele průvodu do středu města na náměstí Altmarkt. Lidé vytvářejí řetěz, který se zdá být nekonečný: je zde mnoho mladých lidí, ale také seniorů, přichází rodiny s dětmi, maminky s kočárky.



Na oděvech mají bílou růži jako odkaz na studentskou protinacistickou organizaci z dob druhé světové války. Panuje láskyplná, vstřícná, projasněná nálada.



Po druhé hodině odpoledne se lidé chytají za ruce a živý řetěz symbolicky uzavírá historický střed města, jako kdyby obrovská lidská náruč konejšila středobod utrpění, prožitého za druhé světové války. Zároveň je to hráz proti zlu. Michael Kocáb se zapojuje do řetězu společně se starostkou a saským premiérem.



V půl třetí je společná akce ukončena a my se vydáváme na náměstí Albertplatz, kde se scházejí odpůrci nacistického pochodu. Policisté odkloňují dopravu a auta do nového města nepropouštějí. Vydáváme se na cestu pěšky, již z dálky slyšíme hudbu a těšíme se na setkání s krajany z ústecké iniciativy.



Náměstí Albertplatz je plné – odhadem kolem dvou tisíc lidí, převážně levicově zaměřených: anarchisté, antifašisté, pacifisté, pankeři, hippiesáci… V barvách svých politických stran přicházejí zástupce Levice (Die Linke) a zelení.



Je zde živá hudba, část lidí tančí, zkratka pohoda. Na podiu se střídají řečníci, z některých projevů čiší chuť se utkat s neonacisty v přímém střetu.



Zaznívá kritika radnice - prý živý řetěz byl zbytečně daleko od místa, kde se neonacisté shromažďují a kde je zapotřebí klást skutečný, nikoliv symbolický odpor. Protest měl proběhnout zde. Albertovo náměstí je skutečně klíčovým strategickým uzlem, kam by museli projit neonacisté, pokud by prorazili policejní kordóny.



Ale nikdo nemá sebemenší šanci na střet – nádraží Dresden Neustadt kam přijíždí ultrapravice je neprodyšně uzavřené. Nad městem létají helikoptéry.



Hledáme ústeckou výpravu, ale bezvýsledně – dav se dává do tance a nemáme šanci se dostat blíž k podiu.



Po hodině se vydáváme směrem k nádraží. Ve všech uličkách, které vedou k nádraží, jsou zástupy policistů. Chvílí pozorujeme, jak skupina mladých levicových radikálů se pokouší překonat odpor těžkooděnců a dostat se blíž k neonacistům. Když se unavily hlasivky, došlo k mávání pěstmi a pak i ke strkanici, avšak policejní hlídka se nepohnula ani o piď. Levičáci zklamaně vyklízejí pole a „splachují“ prohru basou plzeňského piva. Pak se domlouvají, kde budou hledat další „skulinku“ jak se dostat k nádraží.



Za asistence policie ministr Kocáb a jeho doprovod se vydávají k nádraží. Cestou míjíme zástupy policistů, mezi nimi je mnoho žen.




Ocitáme se před nádražní halou. Na sevřeném prostoru před halou je v tuto chvílí přibližně 1 300 pravicových radikálů. Policistů je minimálně dvakrát tolik a stále přicházejí další posily. Panuje zde naprostá jiná atmosféra – zklamání a vztek. Zní projevy, přerušované jen vážnou hudbou.



Musím dát za pravdu starostce města – v davu vidím převážně velmi mladé tváře a jen několik skupinek postarších pánů, vypadajících jako pamětníci. Sem tam zahlednu dívčí tvář.



Přijíždí desítky dalších účastníků shromáždění. Neonacisté stále usilují o pochod městem, který jim byl povolen soudem, policie s nimi vyjednává, aby se z bezpečnostních důvodů neopouštěli areál nádraží. Neonacisté navrhují alternativní trasu, ale i toto vyjednávání končí neúspěchem. Není jim povoleno opustit plac před nádražní halou.



Proti zákazu pochodu se ozývají hlasité protesty a policisté se snaží udržet neonacisty za zábranami. Když se vracíme k autu, zaparkovanému před vstupem do Nového města, skupinky odpůrců pochodu už začínají opouštět Albertovo náměstí. Neonacisté ukončili akci po sedmé hodině večer.

Tajemství drážďanského úspěchu

Cestou diskutujeme o tom, v čem je tajemství drážďanského úspěchu. Proč letošní drážďanské výročí skončilo jednoznačným vítězstvím občanské iniciativy proti neonacistickému pochodu? Je možné přenést tyto zkušenosti do Česka?
Odpovědí je hned několik. Za prvé, starostka Helma Oroszová, členka konzervativní Křesťanskodemokratické unie Německa (CDU) – strany, která se dříve podobné akce ignorovala - dokázala se postavit do čela občanského protestu. Další politici ji podpořili. Chtělo to beze sporu kuráž, což ovšem nepostrádají ani čeští politici. Vzpomeňme si na občanskou odvahu primátora Plzně Pavla Rödla, který v roce 2008 zakázal pochod pravicových radikálů městem i když se vystavil hrozbě trestního stíhání. Obdobný krok učinila i konzervativní Oroszová, která vyzvala obyvatele města k občanské neposlušnosti (správní soud konání pochodu neonacistů povolil). Pomoci by měla i technická novela zákona o právu shromažďovacím, která ponechává radnicím více času na posouzení žádosti o demonstraci.
Za druhé, německá veřejnost se masově přidala ke společné iniciativě.



Máme stejně pohotovou a angažovanou občanskou společnost i u nás? Jako odpověď se nabízí srovnání s podobnou loňskou akci v Ústí nad Labem, kdy občané města „ukázali náckům záda“. Byl to sice jiný způsob protestu než v Drážďanech, kde lidé vyšli do ulic, ale stejně účinný. Akce neonacistů v prázdném městě jednoduše vyšuměla. Nezapomínejme, že i v Německu trvalo několik let, než obyvatelé měst se naučili protestovat. Ještě před deseti léty ochranu svých měst před pravicovými extremisty veřejnost přenechávala anarchistům a policistům.

Za třetí, práce policie a bezpečnostních složek nepochybně zajistila hladký průběh celého dne a pořádek ve městě. V Drážďanech ohromila mnohonásobná přesila policejních složek, bezchybná koordinace kroků města s policií a velmi korektní přístup policistů k demonstrantům na obou stranách barikády - do slova „v rukavičkách“. Výsledkem je fakt, že nedošlo k žádnému střetu neonacistů s levicovými extremisty.



Česká policie zkušenosti teprve sbírá, ale i tak je na dobré cestě zvládnout zátěž dalších a dalších pochodů, které jako na běžícím pasu hlásí ultrapravice. V březnu se chystají do Plzně, v dubnu to může být Ústí nad Labem…
Sečteno a podtrženo: cesta do Drážďan dodala sílu všem účastníkům české výpravy tvrdit, že máme na to, abychom zabránili neonacistům pochodovat českými a moravskými městy.
A tak naše drážďanská cesta končí optimisticky – a to okřídleným Obamovým mottem „Yes We Can!“