Třetí květnová neděle je celosvětovým dnem vzpomínky na oběti AIDS. V Česku už vzpomíná málokdo. Chováme se, jako kdyby AIDS neexistoval.

Téma devadesátých let

V devadesátých letech solidarita s HIV pozitivními a vzpomínka na nemocné, kteří podlehli AIDS, ústila do průvodů a happeningů, plnila náměstí mnoha českých a moravských měst, byla námětem pro televizní pořady a debaty ve školách. Novináři s velkým nasazením psali o nových hrozbách pro zdravotnictví, kam vedle drog a prostituce patřila skoro všude přítomná hrozba AIDS. Setkání s touto hrozbou mělo podobu nového pojmenování lidské zranitelnosti a smrtelnosti, sugestivně ztvárněného Věrou Chytilovou ve filmu „Kopytem sem – kopytem tam“.



AIDS jako banalita

Vsadím se, že dnes k tomuto tématu nenajdete ani řádek v novinách, natož aby někdo vzpomněl na zvyk zapálit si svíčku v okně a přidat se k vzpomínce za oběti této celosvětové epidemie. Přitom se epidemie HIV v České republice nikdy nešířila s tak závratnou rychlostí jako v posledních několika letech. Ke konci minulého roku bylo v ČR registrováno 1344 HIV pozitivních případů, u 292 z nich se plně rozvinulo onemocnění AIDS. Díky antiretrovirové léčbě a v důsledku vyššího výskytu nových případů se strmě zvyšují počty osob žijících v ČR s HIV/AIDS. Ale období prvního střetu s nemocí, prvních mrtvých a prvního šoku je pryč. Proto i AIDS zevšedněl, proměnil se v banalitu. Statistiky, které občas doputují do médií, tvrdí každý rok totéž. Prevence-neprevence, každý rok se nakazí více lidí než v roce předcházejícím. Zkrátka, novinářské klišé, kterému věnujeme pozornost necelou minutu než skončí zprávy… Přiznám se, že ti, kdo mají boj proti AIDS v popisu práce už dvě desítky let, musí bojovat i proti zvláštnímu pocitu nostalgie po dobách, kdy na hrozbu AIDS lidé mysleli ve svém každodenním životě. A nejen mysleli. Snažili se před ní chránit.

Kondom? Ne, děkuji...

„AIDS? To není problém Česka… AIDS je hlavně v Africe,“ tak nějak odpovídá devět z deseti Čechů na otázku o hlavních hrozbách pro naše zdraví a život. Ten desátý se zpravidla usměje a doporučí se zeptat někoho mladšího, neboť ve svém věku se o věci jako je AIDS už starat nemusí. Často takto mluví lidé už kolem padesátky. „Kondom? Vždyť říkám – kondomy jsme používali za mlada jako antikoncepci…“

Léčba místo prevence

Jedním z důvodů, proč nebereme AIDS stejně vážně, jako v devadesátých letech, je objevení nových účinných léků, které významně zpomalují průběh nemoci. Na jedné straně tato léčba přinesla novou naději a kvalitu života stovkám tisíc lidí na celém světě. Na druhé straně důraz na léčbu a medicínskou stránku věcí upozadil prevenci – z obávaného zabijáka, který ponechává obětem jen několik málo let strastiplného života se AIDS proměnil na dlouhodobou chronickou nemoc, proti které se musí pravidelně brát léky jako proti cukrovce. Odpovědnost za vlastní zdraví a zdraví blízkých, kterou před dvaceti lety pociťoval skoro každý obyvatel Evropy, se přesunula z celé společnosti na několik málo odpovědných odborníků – lékařů, infekcionistů, specialistů na ochranu veřejného zdraví a na nemocné AIDS. Hlavní odpovědností HIV pozitivních osob se stala pravidelná docházka na kontroly a užívání léků. V tomto klasickém modelu nemoci, která se léčí jako každá jiná, se ztrácí fakt, že AIDS se nedá vyléčit a že na rozdíl od cukrovky se novým případům dá velmi snadno zabránit. Ano, jediným účinným způsobem ochrany před touto stále smrtící nemoci je prevence a ochrana před nákazou. Chránit se před něčím, čeho se ani nebojíme, je však proti lidské přírodě.

AIDS v Evropě? AIDS je v Africe

Nejen v Česku, ale i v dalších evropských státech lidé se AIDS nebojí, protože mají pocit, že AIDS někam zmizel, nebo že je to problém Afriky. Velmi vzácně se problematika HIV/AIDS dostává do novinových titulků i v zemích na západ od nás, ubývá celoplošných preventivních kampaní pro veřejnost, gay bary a sauny nejsou místem pro distribuci preventivních materiálů a kondomů… Nová generace vyrůstá v jiné kultuře, než před 15-20 lety – ve světě, kde je AIDS všedním, skoro vyřešeným problémem a tím pádem prakticky neexistuje.

Na výsledek HIV testu se nových partnerů neptáme…

Jiná kultura nese sebou i jiné zvyky, jiné postoje a stereotypy - včetně způsobů sexuálního chování. Ptát se nového partnera či partnerky na výsledek jeho HIV testu či tvrdošíjně trvat na použití kondomu v Čechách stále není zvykem – na rozdíl od zemí na západ od nás.
Potvrzuje to i reprezentativní výzkum sexuologů Jaroslava Zvěřiny a Petre Weisse, který probíhá každých pět let již od roku 1993. Tak například v roce 2008 náhodného partnera či partnerku mělo přibližně pětina mužů a desetina žen, což samo o sobě je pozitivní trend, neboť se podle autorů studie počty sexuálních partnerů spíše snižují. Ale při styku s náhodným partnerem či partnerkou více než třetina mužů a dokonce necelá polovina žen nepoužila kondom! Podíl žen a mužů, kteří změnili své sexuální chování kvůli riziku HIV/AIDS byl v roce 1993 vyšší, než v roce 2008. Více než 80 % české populace nikdy nebylo testováno na HIV či o tom neví.

Muži mající sex s muži

Statistické údaje o sexuálním chování mužů kteří mají sex s muži rovněž nesvědčí o změnách sexuálního chování pod vlivem rostoucího rizika nákazy HIV/AIDS. Naopak, podle nedávné studie EU (projekt SIALON v ČR) pouze necelých třicet procent mužů majících sex s muži při posledním análním styku použilo kondom. V zemích západní Evropy tento ukazatel je minimálně dvakrát vyšší. Ve stejnopohlavních dvojících (stejně jako u heterosexuálních párů) je nechráněný styk ve vztahu se stálým partnerem považován za společenskou normu, často i bez vzájemné znalosti HIV stavu.

Boj proti AIDS komplikuje i vnímání stigmatizace gayů a bisexuálů. Důsledkem vytlačení na okraj společnosti kterékoliv menšiny bývá snížené sebehodnocení příslušníků této menšiny. Lidé, kteří na základě negativního společenského hodnocení připisují sami sobě nižší hodnotu, méně si váží vlastního zdraví a chovají se rizikověji, podle principu „na mě už tolik nezáleží“. Týká se to i nebezpečí přenosu HIV/AIDS a znamená zvýšené riziko pro celou společnost. Proto skutečně rovnoprávné postavení sexuálních menšin a ochrana jejich lidských práv je jednou ze součástí celospolečenské prevence HIV/AIDS.

Prevence pozpátku nefunguje

„Proč bych se měl bát při každé souloži, když i chřipka zabije ročně víc lidí, než AIDS?“ bezelstně odpovídá otázkou modrooký mládenec kolem pětadvacítky na můj dotaz, proč používá kondom „jen občas“, a to i s náhodnou partnerkou. Na HIV testu byl už několikrát, což je při tomto módu sexuálního života vesměs správné a odpovědné počínání, ovšem samotný test před nákazou neochrání a v případě opakované HIV negativity jen zpětně legitimizuje rizikové sexuální praktiky. Netají se tím, že občas si „přivydělá“ jako pornoherec a už nechává bez odpovědi moji otázku na dodržování pravidla 100 % použití kondomů při natáčení. Nebezpečím přenosu HIV/AIDS v erotickém filmovém průmyslu se zabývala i vláda. Aktuálně platný program prevence HIV/AIDS, schválený vládou, obsahuje požadavek pravidelného vyšetření herců tohoto odvětví.

Pomůže zákon o regulaci prostituce?

Zpočátku naprosto nezkrotný živel prostituce se již koncem devadesátých let vlil do břehů šedé ekonomiky, kde nyní poskytují sexuální služby za úplatu zhruba 10 000 žen a 300 mužů a roční obrat se odhaduje na deset miliard korun. Nehledě na velký počet sexuálních pracovnic z Ukrajiny, Ruska, Bulharska, Rumunska, Moldavska, Běloruska či jiných oblastí s rozšířenou epidemií, zda se, že prostituce se na nárůstu nových případech infekce HIV/AIDS podílí jen okrajově. Jak obcím, kde se prostituce nejčastěji provozuje (příhraniční města a metropole), tak i odborníkům na ochranu veřejného zdraví chybí zákon o regulaci prostituci, který by umožnil pravidelné testování a zdravotní kontroly sexuálních pracovnic a pracovníků. Stejný názor mají i nevládní organizace, které provádí prevence pohlavně přenosných infekcí v prostředí sexuálních pracovnic.

Motorem epidemie je sex bez kondomu

Petrovi teprve nedávno bylo osmnáct, ale je už druhým rokem na útěku z „pasťáku“ a živí ho ulice. Je závislý na Pervitinu a když mu dojdou peníze, vydělá si homosexuální prostitucí. Sám se za gaye nepovažuje, má přítelkyní, u které bydlí v situacích, kdy je na tom zdravotně špatně nebo už neví kudy kam. Kondom nepoužívají, protože se mají rádi. Petrovo přítelkyně si občas nechá udělat test na HIV, zatím byla vždy negativní…

Podobných případů jsou tisíce. Hlavním motorem epidemie HIV/AIDS a dalších pohlavně přenosných chorob, především syfilis, je v České republice bezstarostné, vysoce rizikové sexuální chování (nechráněný pohlavní styk včetně orálního a promiskuita). Potvrzují to i statistické údaje. Nejčastěji se HIV přenáší pohlavním stykem – v roce 2009 přes 88 % všech zachycených případů infekce HIV v roce, přičemž ve dvou třetinách těchto případů se jednalo o styk mezi muži majícími sex s muži (MSM). Stále vysoký je nárůst nových případů infekce mezi mladými lidmi, kteří nedodržují pravidla bezpečnějšího sexu. Mladí lidé se zpravidla chovají rizikověji než starší osoby.

Jinými slovy, určité způsoby sexuálního chování a konkrétní sexuální praktiky, například anální pohlavní styk (jak homosexuální, tak heterosexuální) či promiskuita v souběhu s nechráněnými praktikami vystavuje část populace daleko vyššímu riziku nákazy HIV, což je špatná zpráva nejen pro zranitelnější osoby, ale pro celou společnost. Každá skrytá epidemie v určité skupině dříve nebo později dopadne i na zbytek populace.

Lidí s HIV přibývá

Den památky obětí nemoci AIDS je nejen vzpomínkou na nemocné, kteří této chorobě podlehli, ale připomenutím rizika HIV infekce. V České republice toto riziko každým rokem roste. V r. 2009 bylo v České republice nově zjištěno 157 případů infekce HIV, což představuje zhruba trojnásobný nárůst za poslední desetiletí (v roce 1999 bylo zachyceno 50 případů). Podle údajů Národní referenční laboratoře pro AIDS ve Státním zdravotním ústavu bylo v prvním čtvrtletí roku 2010 zjištěno 44 nových případů HIV, což potvrzuje trend rychlejšího nárůstu počtu nových případů.

Události jako vzpomínka na oběti nás nutí společně přemýšlet o společné budoucnosti. Boj s AIDS nelze ponechat jen na části společnosti – na lékařích, vědcích nebo skupinách, které epidemie nejvíce ohrožuje. AIDS je příliš nebezpečný a příliš mocný na to, abychom mu čelili po skupinkách. Boj proti AIDS vyžaduje celospolečenské úsilí a solidaritu. Právě proto každou třetí květnovou neděli se na Václavském náměstí v Praze ozývají hlasy velkých bubnů. Rok co rok připomínají Česku, že lidí s HIV přibývá.

Autorka je manažerkou Národního programu HIV/AIDS pro ČR