Ekonomice se daří, máme rekordně nízkou nezaměstnanost, mzdy rostou nebývalým tempem. Přesto podle informací ČNB z poloviny listopadu loňského roku vzrostly dluhy českých domácností vůči bankovnímu sektoru na celkových 1,5 biliónu korun. Ve srovnání se stejným obdobím předchozího roku tak došlo k nárůstu zadlužení o dalších 106 miliard korun.

Jak si tedy vysvětlit kombinaci blahobytu a rostoucího zadlužování? Všeobecně respektovaný profesor Cyril Höschl napsal v roce 2010 pro časopis Reflex inspirující text. Svět se tou dobou stěží dával dohromady z následků první globální finanční krize. Ve svém článku mimo jiné poukazoval na skutečnost, že lze definovat podle časového hlediska 3 druhy cílů. Cíle krátkodobé, střednědobé a dlouhodobé.

Proč to vlastně zmiňuji. S panem profesorem totiž souhlasím. Naše okamžité jednání, tedy realizace krátkodobých cílů (rozuměj utrácení) je totiž často v rozporu s naším hlavním a dlouhodobým cílem. Ten bychom mohli definovat jako "mít se dobře". Každý se totiž chce mít dobře.
Neschopnost odložené satisfakce bychom asi mohli označit za fenomén dnešních dní. Osobně se domnívám, že její nepřítomnost je typická pro některé poruchy osobnosti (psychopatie). Chorobné utrácení jakožto projev psychické poruchy se totiž vyskytuje v určité fázi takového onemocnění. Zároveň jde o symptom, jenž po léčbě odeznívá spolu s ostatními příznaky. Jinými slovy, pokud znáte někoho, kdo má nutkavou potřebu utrácet, měl by se léčit.

Slova profesora Höschla slova potvrzuje i fenomén poslední doby, který odborníci nazvali "shopaholismem". Jeho oběti pronásleduje permanentní pocit nezbytné potřeby vlastnit nové a nové věci. V okamžiku, kdy tento plíživý stav přeroste do nekontrolovatelné fáze, přichází psychická porucha, kterou není radno podceňovat. Nakupování věcí aktuálně nepotřebných a zbytečných, totiž postupem času přerůstá v závislost. Navíc, na rozdíl od jiných druhů závislostí, není tato závislost viditelným terčem společenského odsouzení, byť konečné důsledky mohou být stejně devastující.

Psychologové sice hovoří o tom, že nakupování je provázeno radostí a vzrušením, které lze přirovnat k sexuálnímu uspokojení. Zatímco nákup potravin, toaletního papíru či pracích prostředků za účelem uspokojení potřeb rodiny nikomu z nás žádnou velkou radost asi neudělá (pravděpodobně protože je to racionální chování). Pořizování nových věcí jen tak pro radost, které vlastně nepotřebujeme, považuje 5 - 10 % našich spoluobčanů za jistý druh terapie. Jde o krátkodobý a z ekonomického hlediska mnohdy devastující únik před každodenní realitou.

Jak z toho ven? Již zmiňovaný profesor Cyril Höschl ve svém promočním projevu z roku 1996 tvrdí, že pokud si člověk splní své přání, hned se na obzoru vyhoupne další. Nezbytné je proto dospět k poznání nezbytnosti odložené satisfakce. Vlastně se nejedná o nic jiného, než o trpělivost charakterizovanou slovem "až". Nebo, chcete-li, tak souvětím "Kdo si počká, ten se dočká."

Plné akceptování slůvka "až" a jeho uvedení do každodenní reality ovšem není nikterak snadné. Ne každý z nás je bohužel schopen rozlišovat mezi nákupy důležitými, méně důležitými a zbytečnými. Mimochodem, věděli jste, že nákupy zbytečné prý potěší nejvíce? A tak žijeme ve světě nákupních dostihů a řešíme syndrom nového auta v ulici, aneb "když to může mít on, tak já taky".

Na závěr, potřetí profesor Cyril Höschl. Podle pana profesora je možné se závislosti na pořizování zbytečných věcí zbavit. Jde to ale ztuha. Pomoci může například bankrot, třeba i ten osobní. Trochu drsná léčba, chtělo by se říci. Někdy ovšem není zbytí.