Možná ano, možná ne, ale hlavně, že jsou USA First
Americký prezident Donald Trump přišel v úterý s originálním prohlášením. Saúdský korunní princ Muhammad bin Salmán o plánu zavraždit novináře Džamála Chašukdžího možná věděl. Ale možná také nevěděl, kdo ví?
Nejmocnější muž světa tímto prohlášením sice do značné míry zpochybnil zprávu CIA ze 17. listopadu, podle které vraždu nařídil právě princ, ale výsledky práce amerických zpravodajců jsou v podstatě stejně irelevantní. I kdyby totiž vyšlo najevo, že za vraždou Rijádu nepohodlného novináře na saúdsko arabském konzulátu v tureckém Istanbulu stál osobně vládce pouštního království, nic moc se nestane. Spojené státy, podle prezidenta, zůstanou ze všech okolností (!!!) neochvějným partnerem Saúdské Arábie, neboť na vině všemu zlému je stejně Írán. Naopak, Saúdská Arábie vzorně spolupracuje s USA na určování cen ropy. A zbraně bude režimu, který podle turecké strany likviduje opoziční novináře speciálním komandem vyslaným z Rijádu, dodávat nadále. Nic na tom nezmění ani důkazy předložené tureckou stranou.
Mimochodem, starost Ankary o osud Džámála Chašukdžího je takřka dojemná a svým způsobem i překvapivá. Jedním ze stěžejních důvodů, proč civilizovaný svět s Tureckem příliš nekomunikuje, je totiž právě vztah vládnoucích kruhů k zástupcům této sedmé velmoci. Přestože přesná čísla nejsou známa, v nechvalně proslulých tureckých věznicích „sedí“ pravidelně minimálně stovka nepohodlných novinářů. Režim neomezeného panovníka, prezidenta Erdogana, nemá v tomto ohledu sobě rovného. K uvěznění na základě univerzálního paragrafu o „podpoře terorismu,“ přitom stačí publikovat rozhovor s představitelem opozice.
Vraťme se ovšem k Donaldu Trumpovi. Zatímco Německo či Dánsko potrestaly Rijád zrušením zbrojních kontraktů, prezident USA to vidí jinak. Vždyť ve hře jsou stovky miliard dolarů a k tomu pracovní místa. Spojenci z NATO mohou mít diametrálně odlišný názor, nicméně The Donald ví, že co je doma, to se počítá. Zvláště, pokud Rijád vyslal do Washingtonu signál, že pokud USA z byznysu vycouvají, v řadě čekatelů na obrovský byznys jsou Rusko a Čína. Prostě America First.
Přitom ještě ve 13:10 vzkazoval americký prezident do Rijádu, že pokud se ukáže podíl království na vraždě novináře, „bude velmi znepokojený a rozzlobený.“ Pravda, pak sice 20:10 věřil vysvětlení smrti údajně naporcovaného žurnalisty, nicméně 23:10 hovořil o „nejhorší kamufláži v dějinách.“ Je tedy otázkou, co stálo za obratem Donalda Trumpa? Vzhledem k jeho všeobecně známým napjatým vztahům s většinou médií, nemám sebemenší problém ztotožnit se s názorem, podle kterého byla vražda Chašukdžího prezidentovi od samého začátku, lidově řečeno „šumák.“ Bohužel, prezident Erdogan, místo toho, aby se systematicky věnoval likvidaci ještě stále amerických spojenců z řad Kurdů, se utrhl z řetězu. Navíc se vražda novináře žijícího v dobrovolném exilu v USA udála v krajně nevhodnou dobu, neboť Amerika žila předvolební kampaní. A případná snaha zamést celou kauzu pod koberec by se zřejmě nesetkala s příliš kladným ohlasem ani u jinak věrných voličů Donalda Trumpa.
Po volbách přišel čas na pragmatická řešení. A také na vyslání vzkazu směrem k zástupcům sedmé velmoci. Svoboda tisku je sice krásná věc, ale všeho moc někdy škodí.
Nejmocnější muž světa tímto prohlášením sice do značné míry zpochybnil zprávu CIA ze 17. listopadu, podle které vraždu nařídil právě princ, ale výsledky práce amerických zpravodajců jsou v podstatě stejně irelevantní. I kdyby totiž vyšlo najevo, že za vraždou Rijádu nepohodlného novináře na saúdsko arabském konzulátu v tureckém Istanbulu stál osobně vládce pouštního království, nic moc se nestane. Spojené státy, podle prezidenta, zůstanou ze všech okolností (!!!) neochvějným partnerem Saúdské Arábie, neboť na vině všemu zlému je stejně Írán. Naopak, Saúdská Arábie vzorně spolupracuje s USA na určování cen ropy. A zbraně bude režimu, který podle turecké strany likviduje opoziční novináře speciálním komandem vyslaným z Rijádu, dodávat nadále. Nic na tom nezmění ani důkazy předložené tureckou stranou.
Mimochodem, starost Ankary o osud Džámála Chašukdžího je takřka dojemná a svým způsobem i překvapivá. Jedním ze stěžejních důvodů, proč civilizovaný svět s Tureckem příliš nekomunikuje, je totiž právě vztah vládnoucích kruhů k zástupcům této sedmé velmoci. Přestože přesná čísla nejsou známa, v nechvalně proslulých tureckých věznicích „sedí“ pravidelně minimálně stovka nepohodlných novinářů. Režim neomezeného panovníka, prezidenta Erdogana, nemá v tomto ohledu sobě rovného. K uvěznění na základě univerzálního paragrafu o „podpoře terorismu,“ přitom stačí publikovat rozhovor s představitelem opozice.
Vraťme se ovšem k Donaldu Trumpovi. Zatímco Německo či Dánsko potrestaly Rijád zrušením zbrojních kontraktů, prezident USA to vidí jinak. Vždyť ve hře jsou stovky miliard dolarů a k tomu pracovní místa. Spojenci z NATO mohou mít diametrálně odlišný názor, nicméně The Donald ví, že co je doma, to se počítá. Zvláště, pokud Rijád vyslal do Washingtonu signál, že pokud USA z byznysu vycouvají, v řadě čekatelů na obrovský byznys jsou Rusko a Čína. Prostě America First.
Přitom ještě ve 13:10 vzkazoval americký prezident do Rijádu, že pokud se ukáže podíl království na vraždě novináře, „bude velmi znepokojený a rozzlobený.“ Pravda, pak sice 20:10 věřil vysvětlení smrti údajně naporcovaného žurnalisty, nicméně 23:10 hovořil o „nejhorší kamufláži v dějinách.“ Je tedy otázkou, co stálo za obratem Donalda Trumpa? Vzhledem k jeho všeobecně známým napjatým vztahům s většinou médií, nemám sebemenší problém ztotožnit se s názorem, podle kterého byla vražda Chašukdžího prezidentovi od samého začátku, lidově řečeno „šumák.“ Bohužel, prezident Erdogan, místo toho, aby se systematicky věnoval likvidaci ještě stále amerických spojenců z řad Kurdů, se utrhl z řetězu. Navíc se vražda novináře žijícího v dobrovolném exilu v USA udála v krajně nevhodnou dobu, neboť Amerika žila předvolební kampaní. A případná snaha zamést celou kauzu pod koberec by se zřejmě nesetkala s příliš kladným ohlasem ani u jinak věrných voličů Donalda Trumpa.
Po volbách přišel čas na pragmatická řešení. A také na vyslání vzkazu směrem k zástupcům sedmé velmoci. Svoboda tisku je sice krásná věc, ale všeho moc někdy škodí.