Před časem probleskla médii informace o dramatické smrti amerického misionáře Johna Allena Chaua. Tento bohulibý muž se rozhodl, ač nikým nepozván, navštívit indický kmen Sentinelců, žijící v absolutní izolaci na odlehlém ostrově v Bengálském zálivu. Misionář byl přivítán šípy, na následky zranění zemřel.

Jeho smrt vyvolala pochopitelné emoce. Nicméně, jak vyšlo brzo najevo, ti, kteří z jakýchkoli důvodů prahnou po návštěvě onoho ostrůvku, vědí předem dvě věci. Jeho obyvatelé o žádné návštěvy nestojí, k nezvaným hostům se proto chovají mimořádně nepřívětivě. Kromě toho Indie své Sentinelce chrání a vláda nechá uplatňovat kmenové vůdce vlastní vizi práva. Spravedlnosti tak nebude učiněno zadost, žádný z víceméně vrahů nebude potrestán.

Na tuto pro mnohé z nás stěží pochopitelnou skutečnost poukázal v rozhovoru pro Aktuálně.cz etnolog Mnislav Zelený. Tento muž věcí nepochybně znalý, lidově řečeno „na férovku“, konstatoval, že si nebohý misionář může za svou smrt sám, neboť, kmeny mají své zákony, které je nutno respektovat. Přestože si, na rozdíl o pana Zeleného rozhodně nemyslím, že, “ zásadní bělošský postoj je vykořisťovat“, má v tomto ohledu, alespoň podle mého názoru pravdu.

Přesto bych byla opravdu velmi nerada, kdyby snad někdo pojal tento blog jako výraz mých sympatií k jednání vrhačů šípů kmene Sentinelců. Zároveň ale rozumím tomu, že na rozdíl od naší civilizace jsou vůdcové Sentinelců schopni určit jasná pravidla tato prezentovat světu a dodržovat je. Jsem si proto takřka jista, že žádný misionář v dohledné době jejich ostrov nenavštíví. Přitom mohl náčelník nejspíše primitivního kmene prohlásit cosi ve smyslu, že to zvládnou, ostatně nasytit jednoho mírumilovného a zvědavého misionáře by určitě nebyl problém. Sentinelci se ovšem rozhodli vyslat pro ně neznámému světu jasný signál, v tomto případě z našeho úhlu pohledu mimořádně barbarský, že si chtějí svůj svět spravovat sami. A kdo se šípů bojí, ten, ať zůstane doma.

Pochopitelně, že ani v čase, kdy nejmocnější muž světa Donald Trump povolal na mexické hranice armádu a vojákům povolil užít „smrtící sílu“, nevolám po zavedení sentinelských poměrů na území starého kontinentu. Naštěstí jsme vyrostli, žijeme a pevně doufám, že budeme žít v diametrálně odlišném světě, který se musí vypořádat s těmi, kteří zrovna nehodlají ze 100 % sdílet naše hodnoty, či spíše to, co s těchto hodnot zbylo, jinak než s pomocí šípů. Je ovšem nejvyšší čas začít určovat pravidla a vysílat do světa jasné signály srozumitelné i těm, jejichž představy o společném soužití jsou na hony vzdáleny naivním ideálům misionářů.