Tento blog píši doslova v předvečer druhého kola prezidentských voleb. Zatím tedy znám, stejně jako celá česká veřejnost, pouze jména obou kandidátů, mezi kterými v příštích hodinách rozhodnou voliči. Na rozdíl od mnoha jiných nebudu nyní ani hodnotit oba potencionální vítěze, ani více méně skrytě doporučovat jednoho z nich. Co si podle mého názoru ale už nyní zaslouží komentář, je průběh první přímé volby hlavy českého státu v jeho dějinách.
Dnešní západní civilizace má dvě chůvy. První je její historie a druhou věda. Vždyť naše přítomnost je zatím poslední sekvencí fascinujícího příběhu lidského hledání a poznávání, které začalo kdysi v povodí řek Eufrat a Tygris, provedlo naše předky přes antiku Středomoří, křesťansky duchovní evropský středověk až k osvícenství a postupně stále vědečtější racionalitě novověku i současné postmoderní éry.
1. ledna 2013 pro mě skončila v České republice 90. léta, resp. jeden z příběhů, který jim zde dal ráz a profil pro stránky budoucích učebnic dějepisu. Tehdy probíhající tzv. divoká privatizace státního majetku byla experimentem, který upřednostnil rychlost před férovostí, příp., jak se v oněch letech často opakovalo, zájmy ekonomů před zájmy právníků. Duchovní otec, iniciátor a nejvýraznější prosazovatel zmíněných přesunů, původně ministr financí, později premiér Václav Klaus se stal postupně nejen naprosto pragmatickým stranickým vůdcem, ale také bravurním demagogem a nakonec druhým prezidentem samostatné České republiky. Doslova majstrštykem jeho demagogických etud byla soustavná obhajoba zmíněné privatizace a marginalizace stinných, nebo lépe řečeno temných stránek celého procesu. Majetkové tunely, nikdy nevymožené a nakonec ze státního rozpočtu sanované bankovní úvěry, loupeže za bílého dne jako by v jeho interpretaci neexistovaly. Max. je s bohorovnou velkorysostí zahrnoval mezi tzv. „náklady privatizace“ a systematicky odsouval mimo veřejnou diskusi. Řadu let budoval vlastní legendu nejen teoretického ekonoma, ale také velkého kormidelníka české polistopadové společnosti.
Senátorka, profesorka University Karlovy, lékařka a vědkyně, ředitelka Ústavu experimentální medicíny AVČR, v.v.i., zakladatelka Ústavu neurověd na 2. lékařské fakultě UK a vedoucí Centra buněčné terapie a tkáňových náhrad. Za svou práci získala celou řadu ocenění a cen, je volenou členkou prestižní Academia Europea a v roce 2011 se stala Manažerkou roku. Senátorkou je od listopadu 2012 (kandidovala jako nezávislá za ČSSD).