Pařížské útoky dokazují, že Evropa je s Islámem ve válce
Osobně mne velmi zasáhly včerejší tragické události, k nimž došlo v Paříži. Vyjadřuji francouzským spoluobčanům upřímnou soustrast. Všichni si klademe otázku, co bude dál. Musíme si uvědomit, že tyto teroristické útoky jsou výsledkem dosavadního benevolentního přístupu k přistěhovalcům z islámských zemí a k Islámu jako takovému.
Je na čase si otevřeně přiznat, že Islám představuje takovou ideologii, která není slučitelná s liberální demokracií západního typu, a ani s evropskou kulturou v širším slova smyslu. Je sice pravda, že Islám je vnitřně podobně různorodý jako například křesťanství, přesto je nutné jej posuzovat z hlediska toho, co v něm bylo vždy přítomno, čím se řídil již jeho zakladatel a čím se nyní řídí jeho fanatičtí stoupenci.
Islám má některé společné rysy s judaismem a křesťanstvím, ale také reprodukuje - především v rámci své tradice, ale částečně i v samotném Koránu - primitivní a velmi násilnou kulturu pouštních kmenů Předního východu. Jakkoli lze v teoretické rovině pochopit příčiny toho, do jaké podoby se tato kultura vyvinula, prakticky je možné ji v demokratické společnosti pouze odmítnout. V opačném případě to znamená zahodit veškerý společensko-kulturní vývoj, k němuž v Evropě došlo za téměř tři tisíce let od vzniku římské republiky.
Proti násilným idejím inherentně přítomným v Islámu a nesnášenlivosti velkého množství pravověrných muslimů vůči evropské kultuře a evropskému způsobu života, bude a je třeba bojovat s veškerým nasazením, dříve než bude příliš pozdě a dojde k rozsáhlému ozbrojenému konfliktu. Pokud evropské státy budou postupovat jako dosud, je takový vývoj nevyhnutelný a může vyústit nejen v nutnost dalších vojenských intervencí na Blízkém východě či v severní Africe, ale i v krvavou občanskou válku přímo v Evropě.
Nejde jen o to, k čemu dochází v současnosti, tedy o velkou migrační vlnu směřující do Evropy. Kořeny stávajících problémů sahají do vzdálenější minulosti. Úzce souvisí s příchodem levné pracovní síly a původních obyvatel bývalých evropských kolonií do mateřských zemí v Evropě. Tito přistěhovalci se bohužel přes značné úsilí a prostředky vynaložené v rámci nejrůznějších sociálních programů většinou nedokázali v potřebné míře integrovat. Často zůstávali dlouhodobě nezaměstnaní, neosvojili si jazyk, ani evropské kulturní zvyklosti. V dalších generacích narozených již na území Evropy se sociální vyloučení přistěhovalců jen prohlubovalo. Dokonce i mnozí potomci rodičů, kteří se společensky integrovali, se ve snaze nalézt svou identitu přiklonili k fundamentalismu. Do občanské války v Sýrii se osobně zapojilo několik set mladých francouzských občanů muslimského vyznání. Zapojení přistěhovalců a jejich potomků do evropské společnosti jednoduše selhalo. Přistěhovalecké komunity jsou uzavřené do sebe a vytvářejí paralelní svět uvnitř Evropy, který je Evropě cizí a nepřátelský. Mají ve svých komunitách vlastní soudy řídící se úplně jiným právem, než jaké právo mají občané Evropy.
Rozpoznání toho, kdo je nebo se může stát teroristou, je velice obtížné. Možnosti bezpečnostních složek získat potřebné informace od ostražitých příslušníků přistěhovaleckých komunit jsou omezené. Evropští muslimové se navíc od agresivně-fundamentalistických projevů svých souvěrců jen málokdy jednoznačně distancují. Vnitřně jsou totiž často přesvědčeni o morální nadřazenosti svého náboženství. Mnozí z nich teroristům poskytují podporu, nebo obracejí na muslimskou víru mladé Evropany. Někteří z konvertitů se pak bohužel sami dobrovolně přidávají k muslimským teroristickým skupinám. Podle posledních zpráv takoví lidé byli i mezi pařížskými útočníky.
Obávám se, že útoky v Paříži jsou bohužel pouhým začátkem vážné evropské krize a že se proti agresi tohoto druhu neumíme bránit. Pokud ale nechceme připustit další eskalaci násilí a „palestinizaci“ Evropy, budeme se to muset naučit. Místo toho, abychom ztráceli měsíce debatami o kvótách a „hot spotech“, musíme na úrovni EU i na úrovni členských zemí zavést přísná a dobře zkoordinovaná bezpečnostní opatření, která zamezí dalším útokům a zastaví živelné přistěhovalectví. Určitě musíme mít nejen ochranu vnějších hranic EU, ale i hranic našich vnitřních.
Je neudržitelné, že EU dosud nepřišla s návrhem účinného řešení problému terorismu, ani migrace a s ní spojených rizik. Známky toho, že Evropa bude čelit přistěhovalecké vlně a zhoršení bezpečností situace, byly patrné několik let. Finanční pomoc Turecku a dalším zemím v sousedství EU se statisíci až miliony uprchlíků na jejich území měla být poskytnuta mnohem dříve. Razantnější a rychlejší měla být i podpora Řecka a Itálie. Proti převaděčským skupinám mělo být od počátku postupováno podobně jako v případě somálských pirátů. Dublinský systém měl být včas modifikován. U těch osob, u nichž nebude shledán jasný nárok na azyl nebo doplňkovou ochranu, je nyní třeba zajistit jejich rychlý přesun do té třetí země, v níž pobývali před vstupem na území EU nebo do země jejich původu. S těmito zeměmi samozřejmě bude třeba o těchto přesunech jednat, ale je třeba jim dát najevo, že jsou odpovědné za pohyb osob přes nebo ze svých území. Vracení přistěhovalců zpět může být z humanitárního a mezinárodně-právního hlediska kontroverzní, ale je to jediný způsob, jak zpomalit migrační vlnu a zabránit mnohem horší humanitární a bezpečnostní katastrofě uvnitř EU.
Pokud již francouzský prezident nyní uznává, že útoky v Paříži představují válečný akt, a poprvé od 2. sv. války vyhlásil ve Francii výjimečný stav, je snad dostatečně jasné, že čas jalových debat je definitivně u konce. Neznamená to, že bychom se měli vzdát evropských hodnot, ale pouze to, že pokud si je chceme zachovat, musíme je začít chránit způsobem, který odpovídá situaci. Lidé, jimž čelíme, se nezajímají o naše intelektuální stanoviska, ani o koncept lidských práv, ani o zájmy jednotlivých regionů a členských zemí, ani o myšlenku multikulturní nebo sjednocené mírové Evropy. Považují nás za své nepřátele a podle toho již dlouhou dobu a zcela systematicky jednají. Pokud chceme přežít a zachovat Evropu pro naše děti a vnoučata, nezbývá než to akceptovat jako fakt a bojovat s původci této, dnes již v podstatě náboženské, války společně a s veškerou silou.
Je na čase si otevřeně přiznat, že Islám představuje takovou ideologii, která není slučitelná s liberální demokracií západního typu, a ani s evropskou kulturou v širším slova smyslu. Je sice pravda, že Islám je vnitřně podobně různorodý jako například křesťanství, přesto je nutné jej posuzovat z hlediska toho, co v něm bylo vždy přítomno, čím se řídil již jeho zakladatel a čím se nyní řídí jeho fanatičtí stoupenci.
Islám má některé společné rysy s judaismem a křesťanstvím, ale také reprodukuje - především v rámci své tradice, ale částečně i v samotném Koránu - primitivní a velmi násilnou kulturu pouštních kmenů Předního východu. Jakkoli lze v teoretické rovině pochopit příčiny toho, do jaké podoby se tato kultura vyvinula, prakticky je možné ji v demokratické společnosti pouze odmítnout. V opačném případě to znamená zahodit veškerý společensko-kulturní vývoj, k němuž v Evropě došlo za téměř tři tisíce let od vzniku římské republiky.
Proti násilným idejím inherentně přítomným v Islámu a nesnášenlivosti velkého množství pravověrných muslimů vůči evropské kultuře a evropskému způsobu života, bude a je třeba bojovat s veškerým nasazením, dříve než bude příliš pozdě a dojde k rozsáhlému ozbrojenému konfliktu. Pokud evropské státy budou postupovat jako dosud, je takový vývoj nevyhnutelný a může vyústit nejen v nutnost dalších vojenských intervencí na Blízkém východě či v severní Africe, ale i v krvavou občanskou válku přímo v Evropě.
Nejde jen o to, k čemu dochází v současnosti, tedy o velkou migrační vlnu směřující do Evropy. Kořeny stávajících problémů sahají do vzdálenější minulosti. Úzce souvisí s příchodem levné pracovní síly a původních obyvatel bývalých evropských kolonií do mateřských zemí v Evropě. Tito přistěhovalci se bohužel přes značné úsilí a prostředky vynaložené v rámci nejrůznějších sociálních programů většinou nedokázali v potřebné míře integrovat. Často zůstávali dlouhodobě nezaměstnaní, neosvojili si jazyk, ani evropské kulturní zvyklosti. V dalších generacích narozených již na území Evropy se sociální vyloučení přistěhovalců jen prohlubovalo. Dokonce i mnozí potomci rodičů, kteří se společensky integrovali, se ve snaze nalézt svou identitu přiklonili k fundamentalismu. Do občanské války v Sýrii se osobně zapojilo několik set mladých francouzských občanů muslimského vyznání. Zapojení přistěhovalců a jejich potomků do evropské společnosti jednoduše selhalo. Přistěhovalecké komunity jsou uzavřené do sebe a vytvářejí paralelní svět uvnitř Evropy, který je Evropě cizí a nepřátelský. Mají ve svých komunitách vlastní soudy řídící se úplně jiným právem, než jaké právo mají občané Evropy.
Rozpoznání toho, kdo je nebo se může stát teroristou, je velice obtížné. Možnosti bezpečnostních složek získat potřebné informace od ostražitých příslušníků přistěhovaleckých komunit jsou omezené. Evropští muslimové se navíc od agresivně-fundamentalistických projevů svých souvěrců jen málokdy jednoznačně distancují. Vnitřně jsou totiž často přesvědčeni o morální nadřazenosti svého náboženství. Mnozí z nich teroristům poskytují podporu, nebo obracejí na muslimskou víru mladé Evropany. Někteří z konvertitů se pak bohužel sami dobrovolně přidávají k muslimským teroristickým skupinám. Podle posledních zpráv takoví lidé byli i mezi pařížskými útočníky.
Obávám se, že útoky v Paříži jsou bohužel pouhým začátkem vážné evropské krize a že se proti agresi tohoto druhu neumíme bránit. Pokud ale nechceme připustit další eskalaci násilí a „palestinizaci“ Evropy, budeme se to muset naučit. Místo toho, abychom ztráceli měsíce debatami o kvótách a „hot spotech“, musíme na úrovni EU i na úrovni členských zemí zavést přísná a dobře zkoordinovaná bezpečnostní opatření, která zamezí dalším útokům a zastaví živelné přistěhovalectví. Určitě musíme mít nejen ochranu vnějších hranic EU, ale i hranic našich vnitřních.
Je neudržitelné, že EU dosud nepřišla s návrhem účinného řešení problému terorismu, ani migrace a s ní spojených rizik. Známky toho, že Evropa bude čelit přistěhovalecké vlně a zhoršení bezpečností situace, byly patrné několik let. Finanční pomoc Turecku a dalším zemím v sousedství EU se statisíci až miliony uprchlíků na jejich území měla být poskytnuta mnohem dříve. Razantnější a rychlejší měla být i podpora Řecka a Itálie. Proti převaděčským skupinám mělo být od počátku postupováno podobně jako v případě somálských pirátů. Dublinský systém měl být včas modifikován. U těch osob, u nichž nebude shledán jasný nárok na azyl nebo doplňkovou ochranu, je nyní třeba zajistit jejich rychlý přesun do té třetí země, v níž pobývali před vstupem na území EU nebo do země jejich původu. S těmito zeměmi samozřejmě bude třeba o těchto přesunech jednat, ale je třeba jim dát najevo, že jsou odpovědné za pohyb osob přes nebo ze svých území. Vracení přistěhovalců zpět může být z humanitárního a mezinárodně-právního hlediska kontroverzní, ale je to jediný způsob, jak zpomalit migrační vlnu a zabránit mnohem horší humanitární a bezpečnostní katastrofě uvnitř EU.
Pokud již francouzský prezident nyní uznává, že útoky v Paříži představují válečný akt, a poprvé od 2. sv. války vyhlásil ve Francii výjimečný stav, je snad dostatečně jasné, že čas jalových debat je definitivně u konce. Neznamená to, že bychom se měli vzdát evropských hodnot, ale pouze to, že pokud si je chceme zachovat, musíme je začít chránit způsobem, který odpovídá situaci. Lidé, jimž čelíme, se nezajímají o naše intelektuální stanoviska, ani o koncept lidských práv, ani o zájmy jednotlivých regionů a členských zemí, ani o myšlenku multikulturní nebo sjednocené mírové Evropy. Považují nás za své nepřátele a podle toho již dlouhou dobu a zcela systematicky jednají. Pokud chceme přežít a zachovat Evropu pro naše děti a vnoučata, nezbývá než to akceptovat jako fakt a bojovat s původci této, dnes již v podstatě náboženské, války společně a s veškerou silou.