Fabiano Golgo

25. 11.

Bůh by byl designér-psychopat

Fabiano Golgo Přečteno 32579 krát

Šilhali mladí Římané? Probíhá-li za Velkou louží ideologický boj, není možné, aby jeho vlny nešplíchaly do Evropy. Dědičný americký ex-prezident
George W. Bush, jenž obratně vyklouzl ze všech ostud mládí proměnou z Šavla v Pavla, hledál nové cesty, jak se zavděčit Ježíši Kristu, který mu (co si budeme namlouvat) výrazně dopomohl ke zvolení prezidentem. Po svatém tažení na Irák, ze kterého se vyklubala největší strategická porážka křesťanstva od dob bitvy u Vídně, kde spojené armády pod velením Jana III. Sobieského zhatily plány Osmanské říše na podmanění Evropy, rozletěla se zpráva o Inteligentním Designérovi, jenž nepochybně stvořil Vesmír.

I Václav Havel se nechal slyšet, on že si teda taky myslel, že to všechno jako náhodou vzniknout nemohlo. Marné jsou námitky lékařů, že ten, kdo by navrhl lidské tělo tak, jak je, by byl designér-psychopat.

Pojem inteligentní design je zde (má moderní říz a tisíciletou tradici) a jeho apoštolové křižují Evropou, dobře vědouce, že s takovou reklamou nebudou přednášet prázdným sálům. Avšak ani tato snaha důmyslného prezidenta de la Manchi se nesetkala s větším úspěchem. Američtí soudci rádi dávají najevo, jim že nikdo nebude vykládat, co a jak má být.

Nedávno mi padla do ruky zajímavá diplomová práce mgr. Martina Chocholy (jako vedoucí podepsán prof. PhDr. Petr Weiss, Ph. D., FF UK 2004) zabývající se problematikou subjektivity vnímání rozdílu mezi erotikou a pornografií... Její nesmírně informačně bohatá úvodní část se zabývá historií moderního pojmu pornografie a jasně odpovídá, že nikoliv. Přes všechnu cenzuru a kriminalizaci pornografie, našla si tato vždy znova své výrobce a konzumenty v množství, jaké aktuálně umožňovala technika. Od peprných básniček, přes první knihtisky, až k fotografii, filmu a internetu jde erotika ruku v ruce s naší civilizací a její současný nadbytek jen odráží obrovskou poptávku po ní.

Moderní člověk si nemusí nic nalhávat. Středem jeho zájmu je sexualita. Stoupenci regulace pornografie, vycházející z mýtu abrahámských náboženství, se nejčastěji uchylují k argumentaci dětmi, dále tvrdí, že pornografie vede k pohrdání ženami a nárůstu agresivity. Všechny tyto argumenty Chochola s Weissem, odvlávajíce se na seriózní výzkumy, vyvracejí jako liché. Dozvídáme se, že naopak právě pravidelní konzumenti pornografie se převážně stavějí pozitivněji k rovnosti pohlaví, trpívají méně předsudky, nechovají se agresivněji atp. Kritika naopak směřuje k hollywoodské filmové produkci, která již po desetiletí nahrazuje sexualitu násilím, jako k potenciálně mnohem větší hrozbě...

Možná že stojíme na začátku nové éry, kdy - stejně jako v antických časech - budou explicitně erotické výjevy běžnou součástí výzdoby interiérů, aniž by z toho děti - které právě neokonzervativci zneužívají jako rukojmí - šilhaly či dostávaly tiky. Nešilhala dítka starých Římanů a naše taky šilhat nebudou.

24. 11.

Albánie: ČEZta za zrcadlem

Fabiano Golgo Přečteno 27298 krát

V Terstu se nebe zatáhlo než jsme nalodili škodováckého pickupa a favorita. Na palubě se do třinácté komnaty Evropy sunuly desítky dalších ojetin, suvenýrů to Albánců, kteří si hrdě přiváželi do země Hodžových bunkrů z pozlátkového kapitalismu symboly bohatství. Řidiči, stejně jako my, zapadli záhy do podpalubí a obsadili bar. Na bouřku i zakletou zemi jsme se připravovali sklenkami víno a karbanem. Albánci cucali pyšně coca-colu, a tak to prvních zhoupnutích lodi překvapivě zuřícího Jadranu zbledli a hlavy schovali do blicích pytlíků.

Jak pak naopak noc bledla, tak bouře ustupovala. Ale ohně na levoboku signalizovaly, že ta lidská stále zuří. Míjeli jsme pobřeží bývalé Jugoslávie.

Vyjíždíme z lodi. Na bunkrech poskakují odrbané děti. Žebrají, mlátí do kapoty, tlačí se jeden přes druhého. Že nerozumíme, nechápou. Uvítací delegace v kvádrech, tedy kolegové z tiranské university, je surově odeženou. „Nic jiného se nedá dělat," omlouvají se trochu stydlivě. Ale já to znám velmi dobře z domova... Kolem poloasfaltové cesty do Tirany – Albánie má jedny z největších nalezišť ropy, potažmo asfaltu na světě – sedí prodejci matek, chladičů nebo kol. Za pár set metrů si tu sestavíš celé auto. Dochází nám, že třeba za pár dní i to naše.

Kolegové pochopí: „Auta budou hlídaná." A byla, stejně jako my. Po tři neděle zpoza keřů vykukovali permanentně okvádrovaní profesoři či jenom docenti.

Nevycházejíce z údivu – tohle, že je Evropa? – vkodrcáme do Tirany. Objedeme něco krav a stavíme na dvorku. Auta parkujeme pod zámek a bdělé oko vydřiducha – parkovné je pěkně drahé - za vysokou zeď. My se ubytujeme v druhém patře domu – je ještě nedostavený nebo už spadlý? – u známých známého kolegy studenta. Naší hostitelé nám poskytli celý byteček, kde sami přespávají, neprozradí. Svou přítomnost v bytě prozradí jen plné talíře tučného skopového a řvoucí televize. Samozřejmě kanál provenience italské.

Hned první den neleníme a vyrazíme do centra, tedy parku. Je překvapivě jen pár desítek metrů odtud. Smráká se. Vyšňoření Tiraňané zavěšeni jeden do druhého až pátého se procházejí, rozmlouvají, zdraví další skupinky. U polorozpadlého stánku kupujeme PETku s americkou limonádou. Pro místní trochu luxusní pití. Kam ale s prázdnou flaškou? Aáááá, konečně po hodině koš? Bum. Koš nemá dno, láhev se kutálí…

Později chápeme. K čemu zde koše? Albánci je dosud nepotřebovali. Plasty a jiné „moderní obaly" přinesl až nedávný převrat.

Korso končí se setměním. Začíná policejní hodina. Po deváté nesmí nikdo opustit dům. Jinak se střílí.

Každý den začíná před pátou. V pět je na stole řada panáků pálenky. Co člověk, to panák, včetně řidiče. Bez toho nakopnutí by prý cestu nezvládl. Jestliže Tirana je samá díra, pak horská cesta je koryto potoka. Naše škodovky kodrcají statečně ač napojeny vodou o síle 34oktanů. Jen trochu se za dejchavičnost zastydí, když nás míjí obří náklaďáky s nákladem stojících domorodců. Místní to doprava.

„Zastavíme se v Vermosh„ oznamuje jednoho dne albánská kolega jménem Anděl a mizí. O hodinu později ho následujeme. Do nejsevernějšího a také nejdivočejšího výběžku Albánie, kde život běží, či spíš končí stále podle pravidel krevní msty, dokodrcáme lehce kolem čtvrté. Chudák obětní beran pro vzácné hosty se už otáčí kolem osy v žáru odraženém přímo od kamenné zdi stavení. Mají to vychytané. Beran je servírován za dvě hodiny. Síň je jeden dlouhatánský stůl a postel v rohu. V té leží matka hospodáře. V čele usedá onen staršina, po pravici nejstarší host. Ženy za stůl s muži zasednout nesmí. Až na další výjimku. Kousek ode mne zasedne pro nás přízrak - kolegyně z fakulty, co sem zaskočila z New Yorku. Má příšerně vysoké podpatky a v „amíkárně" prý skvělou práci. „Chodíte někdy do Metropolitní opery?," zeptá se zvědavě kolega Brazilec, milovník vážné hudby. Ňujorčanka pokrčí rameny a nic neříká.

Ženy nás mlčky obskakují. Nejdříve porci dostává stará paní v posteli. Pak podle pořádku: čelo, hospodář… a my.

Ač se šeří, nabídnuté postele odmítáme. Pravidla krevní msty nastudované prostě nemáme. Vracíme se do Skodry. V pět ráno tradiční pálenka a ještě za šera na druhou stranu města pro auta. Několik desítek policistů nám zatarasí cestu. Za nimi totiž leží několik těl. Prý si v noci gangy vyřizovaly účty.

Do Albánie se vracím coby humanitární pomoc v roce 1999. Užívám si ji bez čupřin hlídajících za křovím. Na místě děravého koše se tlačí stovky provizorních kavárniček a hospůdek. Každý večer jsou zaplněné rozvernou mládeží. Prý je tu jakýsi problém, všechny stavby jsou černé.

Jinde v centru řádí buldozery a bagry. V jejich tlamách končí nádherné leč zchátralé prvorepublikové objekty. Na jejich místě rostou novodobé vysoké krabice. Na bydlení v nich ovšem téměř nikdo nemá. O nové zdejší trhy bojují západní firmy. Co dům, to reklama. A na co jiného než na americké limonády a cigarety?! Snad na to mají alespoň stovky veksláků, co dny prostávají nedaleko sochy udatného Skanderbega s pakly leku, místní to měny. Čekají na navrátilce z ciziny. Já hrdě měním v bance. Banka, to je jeden zamřížovaný úředník s pracovní dobou dvě hodiny denně.

Rostou i kostely. Ponejvíc římskokatolické. Investorem jsou přímo Italové. Hodžovy děti se vrací k bohu. Údajnou tradicí Albánců je prý Islám. Chyba lávky. Křesťanské kostely praskají nyní ve švech.

„Chcete ukázat moji práci," přichomýtne se mladík v pravoslavném kostele a táhne mě k ikoně na stěně. Je studentem výtvarné akademie, ale na rozdíl od kolegů je ikonopiscem. Za svoji zemi se spíš stydí. Miluje jen moře. Za ním je možná jeho budoucí domov. Spojené státy, kam prchá většina Albánců, neobdivuje. Dívá se smutně, na možnost odstěhování z nemilované vlasti nevěří. Spřátelíme se, představí mi rodinu. Matka má soukromou praxi.

V suterénu nedaleko čehosi – co si říká nemocnice a kde se venku pasou ovce a uvnitř leží pacienti v temnu a v civilu na nepovlečených postelích – buduje sama laboratoř na rozbor krve. Je milá a smutná.

Ten večer rozmlouváme s Mateem (tak se jmenuje ten mladík) v dřevěné venkovní hospůdce i přes zavíračku. Ulice jsou mrtvé. Pospícháme bydlet. Přibrzdí taxi, řidič vystrčí hlavu a pistoli. Utíkáme, taxi za námi. Mizíme v úzké uličce, jenže taxi také… „Policajt!," zaraduji se. Mateo se vyděsí. Prý tady uniforma neznamená bezpečí, naopak. Konečně ticho. V holandském humanitárním centru zapadáme do oslavy. Slaví se příjezd další kolegyně. Je to vnučka Churchilla. Zítra ona, stejně jako ostatní bude pomáhat dětem v chudinské čtvrti Tirany.

Večer mám sraz s Mateem. Jenže naše hospůdka už není. Stejně jako ostatní stavbičky odhrnuly buldozery. Odjíždím s kosovoalbánskými uprchlíky do jejich rodného Kosova. Cesta bude prý horor. Přepady banditů jsou tu na denní pořádku. Druhý den jsem živý v Kosovu. Absurdně ve větším bezpečí.

23. 11.

Havel jako kult

Fabiano Golgo Přečteno 30953 krát

"Lze říct, že mne do čela státu vynesla revoluce." Václav Havel: Letní rozjímání, Odeon, 1991, str. 7. Kult osobnosti: typický zejména pro rané vývojové fáze společnosti, v pozdější politické praxi uplatňován v režimech s nízkou politickou kulturou mas... Jaké praktické ideje přinesl V. Havel, aby si zasloužil nekritické opěvování? Zatímco pro přejmenovaní letiště Ruzyně na Letiště Václava Havla byly více jak 50.000 Čechů, vznikla i petice žádající přísné historické posouzení vlivu Václava Havla na Česko(slovensko). Havel sehrál v historii Československa a ČR určitou úlohu. Ještě za "socialismu" byla poměrně statečná a pro jeho spoluobčany posilující. Václav Havel za svůj život vykonal pro ČR mnoho věcí, které zvedly prestiž ČR v očích mnoha politiků a národů.

Ale Havel se před lety rozhodl neprodat podíl v Lucerně svojí švagrové, která o něj projevila zájem, ale zvolil Chemapol. Ten mu měl vyplatit několik set miliónů korun.

Chemapol byl v 90. letech mocná tuzemská firma s výhradním právem na dovoz nafty. Po roce 1992 jej ovládl Václav Junek a jeho společnost Proventa. Junek měl nejširší politickou podporu: s Václavem Klausem chodil na sportovní akce, poslanci ČSSD bezplatně využívali čipové karty na čerpání pohonných hmot, od Václava Havla koupil část Lucerny. Chemapol privatizoval a pomocí úvěrů udržoval v chodu chemické podniky, obchodníka se zbraněmi Omnipol a další stovku firem, dovážel např. lehké topné oleje.

Chemapol v roce 1999 zbankrotoval. Zůstalo po něm 16 miliard korun dluhů. Kam peníze zmizely? Konkurzní správce Alexandr Vacek se je snažil dohledat, ale v neprůhledném účetnictví neměl úspěch. Zdravou část Chemapolu koupil Andrej Babiš, který je dnes jedním z nejvýznamnějších českých podnikatelů. Junek je zpět ve velkém byznysu, jeho lesnická společnost LST Trhanov obchoduje ve velkém se státní firmou Lesy ČR. Junek byl vyšetřován, ale vina se neprokázala.

A Havel? Nic, muzikant...

Původní význam kultu, tak jak jej vnímá naše společnost, vychází z rituálního prostřední starého Řecka. Náboženský kult, jednotící prvek různorodé řecké společnosti, zde představuje aktivní prostor mezi pantheonem bohů a jejich uctívačů. Podle Heideggera je bůh přítomen ve středu řeckého lidu prostřednictvím chrámu, v němž dlí v podobě sochy. Právě přítomnost boha je tím, co vymezuje chrámový okrsek jako posvátné, kultovní místo. Chrám se ale nerozbíhá do neurčita. Otevřené vazby, které chrám propojuje, se rozprostírají do šíře, jež je světem řeckého národa. Teprve z něho a na něm Řekové přicházejí zpátky k sobě, aby naplnili své určení. Je příznačné, že rituály jejichž prostřednictví vedou Řekové dialog s bohy, se odehrávají na volném prostranství před chrámem. Tedy v prostoru který náleží jim, jakožto vyznavačům. Kult je tedy systémem vztahů a významů mezi uctívanou věcí a jejími vyznavači.

Hlavním principem kultu je pak vzájemné ovlivňování. Věc, která je předmětem kultu, jí nemusí být trvale. Stejně tak jeho vyznavači se mohou měnit. Samozřejmě s tou podmínkou, že se jedná o kult trvalý, jakým je například kult krásy. Krása je pro člověka natolik podstatná, že jako reakci na její působení k ní musí zaujímat vztah, nebo lépe, musí s ní zacházet. Vizuální podoba masové formy tohoto kultu je v současnosti zároveň jeho oslavou i diktátem. Kultovním objektem není idea krásy ale její míra. Nejde vlastně ani o současný ideál, protože ten se projevuje nejvíce v kultu pornografie.

Zřejmým chrámovým okrskem krásy jsou servery typu libimseti.cz. V rámci kultu jsou vystavovány co nejkrásnější, nebo co nejkrásněji upravené fotografie, které jsou následně oslavovány a posvěcovány komentáři, body nebo pozváním na rande.

Co tedy z onoho velkého řeckého pojetí kultu zůstává v současných kultech? Respektive, co všechno v našich kultech chybí nebo je v nich navíc? Je zřejmé, že naše společnost nevyznává jeden komplexní kult, ale udržuje různé typy autonomních a skupinových kultů, k nimž se řadí ještě jakési pseudokulty. Jedou z nejrozšířenějších autonomních forem kultu ve 20. století byl kult osobnosti, který můžeme v nezměněné podobě sledovat u asijských, arabských, jihoamerických a mnohých dalších vůdců znova a znova. Jedná se o kult par excelence. Tento kult je dokonce tak silný, že člověku, který není zrovna vysoký, nosí přihlouplou patku a knír a umí v podstatě jen křičet, se může podařit, aby ženy zažívaly orgasmus stojí-li deset metrů od něj.

Nejprve nenásilně vzniká v srdcích lidu jako obdiv a láska k člověku, který bojuje o jejich lepší zítřky. Tento člověk dobře ví, že lidský vděk a poslušnost netrvá věčně. Proto bere právě prožitou historii a především budoucnost lidu na sebe. Učiní ze sebe tak velikého, že ztratí lidské měřítko a promění se v monumentální ikonu. Vytváří kolem sebe falešnou korónu, aby mohl soutěžit se sluncem v nepostradatelnosti a všudypřítomnosti. Je až dojemné, že díky scénografickému umění stavitelů pomníků může v této soutěži dokonce vyhrávat.

Klanět se pětimetrové soše Kim-ir-Sena, podepřené scenérií ranního rozbřesku, to může v člověku vzbudit nebývalé citové pouto na celý život. A co teprve žijete-li v nejzapadlejší čínské provincii a celé dny trávíte uctíváním domácího oltáře zasvěceného nikomu menšímu než velkému Maovi. Může se totiž stát (a také se to stalo), že vás Mao přijde v rámci upevňování svého kultu navštívit a vy zažijete uprostřed modliteb setkání s živoucím bohem tváří v tvář. Nejde však o nic jiného, než o primitivní, avšak důkladně prováděnou manipulaci. Upevňujete-li svou vládu pomocí kultu osobnosti, nejste nic jiného než zlaté tele, ohavná modla před kterou varuje už Starý zákon.

Kult osobnosti však neexistuje pouze v politickém prostředí, nebo v něm nemusí mít nutě negativní formu. Jak lze uchopit charisma spolu s ikonickým potenciálem vlastní osoby a nestát se přitom zlatým teletem ukázal například Máhmátá Ghándí. Specifickým příkladem masového projevu tohoto kultu je v současnosti pozice nejznámějších světových celebrit. Být celebritou znamená být předmětem hyperkultu. Je možné ji bezmezně uctívat, nechat se jí ovlivňovat, postavit ji do pozice symbolu čehokoliv. Rovněž ji lze kultově nenávidět. A především, lze ji rychle vyměnit za nějakou novou kultovní jedničku. Je to rychlé a pohodlné.

Dalším autonomním kultem dneška je kult nákupního centra. Je plně akceptován, dotýká se všech vrstev společnosti a je přeplněn významy. Svou formou nahradil tradiční křesťanské rituály související s návštěvou kostela. Vstoupit do nákupního centra znamená stát se součástí komunity, která za podobných podmínek zakouší tento svět a chce vědět, jak se to s ním má a co může očekávat. Je to pravidelná mimořádná událost, během níž se člověk světu plně odevzdá tím, že z jeho okolní neúplnosti unikne do místa, které je bezezbytku plné. Nechává se ohromit bohatostí prostoru a hltá informace.

Mezi reklamou na království nebeské v podobě iluzivní malby na kopuli barokního chrámu a reklamou na exkluzivní radovánky pozemského života běžící na lcd panelech není žádný rozdíl. Podobně jako v kostele, i zde člověk kultovním způsobem oslavuje tradice, stejně jako prožívá rytmus opakujících se událostí během roku. V obchodním centru bezpečně poznáte, že se blíží Velikonoce, a je proto třeba náležitě se naladit a vykonat dané kultovní úkony, tedy koupit o něco více vajíček a nějaké to triko s kratším rukávem. Nejrozšířenějším kultem napříč kontinenty je dnes pravděpodobně kult informací. Svým způsobem má nejblíže k řeckému pojetí. Pro jeho přijetí nejsou nutné žádné předpoklady. Rozprostírá se skutečně právě v našem světě, neboť jeho podstatou není nic jiného než náš svět. Nikdo nemá potřebu přivlastňovat si jej, ani ho odmítat. Je vyznáván s naprostou samozřejmostí, bez proklamací a velkých gest. Dokonce jej ani není třeba nijak oslavovat, neboť on sám svou existencí oslavuje svoje vyznavače.

Vedle autonomních kultů vznikaly a vznikají kulty skupinové, jenž jsou založeny především jako utopické či romantické nové světy, pokud vás tento svět již nemůže nijak naplnit. Často jsou založeny jako směs tradičních, víceméně přirozených kultů, okořeněných o vybrané zvláštnosti nebo zbožná přání. Jejich vývoj za posledních několik desítek let lze shrnout do sloganu „Od kultu lásky a štěstí ke kultu smrti a smutku“. Jestliže chcete vyznávat kult, který s vámi bude sdílet velká skupina lidí, jenže nevíte který je právě in, jestliže cítíte potřebu vyhradit se proti tomu všemu okolo, poslechněte následující rady. Stane se z vás slušný člověk se slušným kultem. Nebuďte senilní a zapomeňte na tančení v parcích v květovaných šatech, nebuďte ani omezení a neholte si hlavy.

Vycházejte všechno barevné ze skříně, skupte veškeré černé, černobílé a černobíle kostkované oblečení alespoň o číslo menší velkosti než je vaše. Nezapomeňte na piercing. Nesmějte se. Buďte smutní! Buďte emo. Nebo jezděte na kole. Kult jako kult.

23. 11.

Nekreslené informace z Izraele jsou nyní důležitější, než kdykoliv dříve

Fabiano Golgo Přečteno 31400 krát

Kdo by nepodporoval vznik židovského státu po všech těch nelidských absurditách, které museli židé zakoušet během staletí, od Egypťanů, od Římanů, od Marie Terezie, od Hitlera? Samozřejmě, že je jejich vlastní stát více než legitimní. Ale málo se mluví o tom, jaké byly prostředky, jimiž bylo proměněno toto právo na vlastní stát v realitu...

Izraelcům pomáhají elektronická média a Bílý dům. Televizní zpravodajství musí shrnout fakta během několika vteřin a sdělovat informace především prostřednictvím pohyblivých obrázků. Televizní zpravodajství se málokdy vrací v čase a poskytuje pro konflikty, jako je konflikt Izraelců a Palestinců, řádný kontext. A vzhledem k tomu, že záběry násilí z Blízkého východu jsou kolem nás už tak dlouho, mnozí předpokládají, že všichni znají celou tuto historii. (Většina lidí se ale asi ani nezajímá o to, co se děje v tomto vyprahlém prostředí silných náboženských emocí...) To pak vede k rychlému závěru, že jsou Palestinci jen samí fundamentalisté a chudáci Izraelci jsou jen oběti jejich sebevražedného šílenství.

Lidi však nepomyslí na to, že na Blízkém východě existuje více než 3,7 miliony palestinských uprchlíků a mnoho dalších jich žije po celém světě - a tito lidé chtějí právo navrátit se domů. Stejně, jako to učinili židé po holocaustu. Během arabsko-izraelské války, která následovala v roce 1947 poté, co Palestinu rozdělila na arabský a na židovský stát, uprchla vlna Palestinců - mnozí z nich vyhnaly z jejich domovů židovské jednotky.

Poté, co v roce 1967 vypukla nová arabsko-izraelská válka, další vlna Palestinců přišla o své domovy - mnoho z nich už napodruhé. Izrael rozšířil své území a 300 000 Palestinců opustil západní břeh Jordánu a pásmo Gaza, většina z nich se usadila v Jordánsku.

Izrael neústupně trvá na tom, že se Palestinci a jejich potomci nesmějí vrátit. Izraelským receptem na řešení tohoto problému je, aby byli všichni uprchlíci absorbováni do arabských zemí...

Spojené státy se postavily na stranu Izraele a požádaly vedení Palestinců, aby se "vzdalo" práva na návrat uprchlíků.

Samozřejmě, že je arabský svět rozhněvaný, že je mu vnucován tento násilný, hromadný exodus obyvatelstva, které žilo v Palestině po dlouhá staletí!

Palestinci nebyli vinni tím ani nenesli odpovědnost za to, že židé neměli vlastní zemi. Palestinci přišli do Palestiny stovky let poté, co byli židé vyhnáni ze své zaslíbené země. Proč by měli najednou přijmout, že mají bývalí obyvatelé jejich vlasti tuto zemi dostat zpět? A co je ještě horší: nejenže se tito noví příchozí rozhodli přistěhovat se zpět, ale ještě se rozhodli zbavit se těch, kteří v této zemi nyní žili...

Izrael vznikl na základě politiky znepříjemňování života palestinské komunitě, vyhánění Palestinců z jejich domovů, systematického ničení jejich osobních olivových plantáží a osad. Izraelci byli iniciátory tohoto konfliktu, nikoliv jeho prvními obětmi.

Kolik lidí si položí onu nesmírně důležitou otázku: pročpak asi přistupuje tolik Palestinců na extrém spáchat sebevraždu tím, že odpálí bombu v kavárně s židy? Jestliže se tolik Palestinců stáli sebevražednými atentátníky, je to proto, že v celém palestinském národě vládne všeobecné zoufalství. A buďme rozumní, taková abnormalita musí mít někde kořeny. A zde sdělovací prostředky selhávají.
Obyčejným lidem, masám, chybí kontext, na jehož základě by mohly řádně hodnotit události - a ten kontext by měly poskytovat sdělovací prostředky. Málokdo je podrobněji seznámen s historií nekonečného konfliktu na Blízkém východě, a tak většina lidí reaguje jen na základě naprosto útržkovitých informací.

Říká se, že historii píší vítězové. Historii, která teprve vzniká, taky píší vítězové. Izraelci jsou už dlouhé desítky let v tomto konfliktu zjevnými vítězi. Ve Spojených státech stojí na jejich straně mediální průmysl, Izrael podporuje jeden celý stát (USA) a financuje izraelskou věc. Lidé také mají všeobecně pocit, že po holocaustu mají židé mimořádné právo na to, aby byli odškodněni za dlouhá staletí, kdy je Evropané pronásledovali.

Ve Spojených státech žije více židů než v samotném Izraeli. Velký počet z nich je velmi úspěšných. Mnoho židů zastává čelná postavení ve sdělovacích prostředcích a v politice. Nelze říct, že by existovalo nějaké složité spiknutí ve prospěch propagandy izraelské věci, avšak existuje přirozená inklinace k tomu lépe chápat izraelský úhel pohledu. A oni samotní - američtí židé - jsou jen produktem svého vlastního prostředí, odrážejí to, co slyší od svých známých a ze sdělovacích prostředků.

Většina amerických židů ví málo o realitě života na Blízkém východě - vědí jen to, co jim řeknou vedoucí židovští představitelé a co vidí v mediálních stereotypech. Pro americké židy je dnešní mapa Izraele, s rozšiřujícími se hranicemi a účinnou vojenskou kontrolou Jeruzalému, západního břehu Jordánu a pásma Gazy, plna hesel o jednotě a nutnosti obrany. Pro americké židy je nyní Izrael ohrožován nelítostným terorismem, který hrozí židům v Izraeli novým holocaustem. Dojde-li k válce, bude to z jejich hlediska obranná válka.

A tady je dilema, jemuž židé nyní čelí. Po více než celé jedno století se v Evropě a v Americe židé pyšnili svou etickou tradicí. Židé stáli v čele četných hnutí za sociální spravedlnost, od boje za lidská práva až po feminismus. Pro většinu amerických židů je židovská totožnost definována prostřednictvím témat lidského pokroku a spravedlnosti. Existuje-li v současném světě židovský mesianismus, lze ho najít tady, v aréně lidských záležitostí, v rozšiřování společnosti pro každého a v úsilí v zájmu dobra. I po holocaustu, a možná i kvůli němu, zůstal tento impuls silný. Na židovském společenství po holocaustu je právě fascinující, že si odmítlo zoufat nad lidmi, přestože by bylo zoufalství židů po zkušenostech z druhé světové války naprosto přirozené.

A dále. Odmítnutí si zoufat přijali židovští myslitelé po celém světě a vytvořili tradici kritického myšlení, která soupeří s kulturní tradicí všech ostatních komunit a pravděpodobně je všechny předčí. Součástí této tradice byli i američtí židé, jak je zjevné z jejich práce na univerzitách, ve výzkumných ústavech a jako poradců pro vládu i pro průmysl.

Právě proto jsou záběry bombardování do Gazy tak znepokojující a je tak obtížné se s nimi vyrovnat. Jaké hledání spravedlnosti či jaké kritické myšlení je schopno dovolit tuto vládu teroru? Jak může tak inteligentní, tak artikulovaně se vyjadřující společnost náhle skandovat zbožná hesla a ignorovat realitu moci, která možná, zejména vzhledem k tomu, že má Izrael jaderné zbraně, nebude mít žádné hranice?

Vždycky existuje výmluva, že jsou Palestinci teroristé a že dokonce posílají děti, aby sebevraždou vyhodili židy do povětří.

No ale pravda není tak jednoduchá. Palestinci se stali mesmerizovaným národem, který je ochoten dát život za ukončení existence toho, co považují za represivní, okupační stát. Stát, kterému je dovoleno, aby se choval rasisticky, vzhledem k výrokům (nepředstavitelným na dnešním moderním Západě) politiků i jiných osob ve sdělovacích prostředcích na adresu Arabů. Stát, který je diskriminuje dokonce o ohledně množství vody, jaké smějí dostat! Stát, který je ovládá, jako by to byli cizinci a zločinci.

Jsou-li dnes Palestinci absolutně hypnotizováni proti izraelským židům, je to proto, že všichni cítí, že mají něco společného: něco tak nesmírně silného proti těm, které považují za utlačitele, takže jsou ochotni v důsledku toho zemřít. Musí to být nesmírně hluboké zoufalství. Je to důsledek mnoha desetiletí přehnaného izraelského jednání vůči nim.

Potřeba židů mít svůj vlastní stát a i přístup k vlastním posvátným místům je přijatelná. Ale to, jakým způsobem židé toto právo získali, bylo z morálního hlediska zanedbáno. Mělo dojít k dohodě s arabským světem ohledně určitého území a přístupu k posvátným místům, nemělo se to získávat mocí tanků. A i kdyby si toto právo Izraelci vymohli silou tanků, neměly se vyhánět rodiny z domovů, zabíjet odpůrci a potlačovat celý národ. Začalo to všechno špatně. A dál to pokračovalo stejně špatným způsobem po celá desetiletí.

V Izraeli je nyní zapotřebí, aby to někdo přiznal a pokusil se uzavřít s Palestinci skutečnou dohodu. Je nutno zastavit příchod ruských rodin se vzdálenou vazbou na judaismus. Je pravda, že palestinské úřady chtějí příliš mnoho, ale to je proto, že takovým způsobem mohou zůstat u moci. Hamas nemá zájem na tom pokusit se konflikt řešit, protože pak by byl nahraditelný.

Jako nechtění obyvatelé Evropy, kteří byli ve třicátých a ve čtyřicátých letech minulého století segregováni, ponižováni a vražděni po milionech, neměli židé jinou možnost než založit si na Blízkém východě vlastní stát.

Avšak Palestinci se stali obětí tohoto evropského sylogismu. Je to bezbranný národ, z něhož se stali vytvořením státu Izrael uprchlíci. Triumf pro židy. Katastrofa pro Palestince.

Ale katastrofa holocaustu už dávno zmizela. Izrael rozšířil své hranice a touha po moci v něm, jako u každého jiného státu, dávno nahradila jeho etické právo na místo na slunci.

Palestinská katastrofa se mezitím prohloubila, se ztrátou území i s rostoucím počtem uprchlíků. Izrael nabízí mír jako základ pro bezpečnost a spravedlnost, jenže podrobnosti nejsou příliš lákavé. Mapa konečného vyrovnání s Palestinci, kterou nabídl Izrael, příliš silně připomíná segregovaná evropská ghetta, v nichž žili židé během skoro celé evropské historie a jejichž obnovení ve dvacátém století vedlo ke katastrofě.

V izraelsko-palestinském konfliktu máme situaci, kdy se znovu a znovu přehrává tentýž starý příběh, takže si ho už nevšímáme. Už nás to ani nezajímá. Většinu z nás nudí poslouchat každý den řeči o naději v konfliktu na Blízkém východě, o mírových rozhovorech, o sebevražedných atentátnících, o bombách, odpálených formou odplaty, a tak dál.

Američané, hlavní důvod, proč smí Izrael existovat, mají pocit odcizení od arabského světa; židovský svět je součástí jejich vlastní kultury. Vidí strašlivé bomby, které usmrcují nevinné civilisty, přičlení si k tomu vlastní zkušenosti s Araby a samozřejmě, pociťují solidaritu s Izraelci.

22. 11.

Zavolejte Kikině: tady máte soukromá čísla mobilů českých politiků

Fabiano Golgo Přečteno 40080 krát

Skupina Ztohoven v rámci instalace Morální reforma v galerii DOX zveřejnila soukromá mobilní čísla poslanců i prezidenta nebo premiéra Petra Nečase a Miroslava Kalouska. Ztohoven nachystá na svou výstavu tabuli, kde jsou vidět čísla na všechny poslance. Chcete snižovat současné bariéry mezi "obyčejnými lidmi" a vysokými politickými představiteli? Tak napište smsku svým zastupitelům. Prezident Klaus (známý mezi gayové jako Kikina), např. má číslo 602 175 151. Na serveru Indymedia.cz zveřejnili ještě následujicí čísla:

Petr Nečas: 602 366 027

Karel Schwarzenberg: 602 381 953

Miroslav Kalousek: 736 111 233

Alexandr Vondra: 602 366 037

Jiří Paroubek: 602 393 029

Jiří Pospíšil: 602 366 061

Kristýna Kočí: 725 003 298

Bohuslav Sobotka: 603 440 419

Petr Bendl: 606 626 298

Boris Šťastný: 732 222 222

Karolína Peake: 602 532 231

Pavel Bém: 602 294 456

David Vodrážka: 606 609 622

Miroslav Grebeníček 602 348 464

Petr Skokan: 602 469 109

Ivana Řápková: 724 179 634

Pavel Drobil: 602 786 677

Jaroslav Škárka: 724 362 353

Marek Benda: 602 366 002

Tomáš Chalupa: 602 367 281

Leoš Heger: 602 104 304

Michal Hašek: 602 676 276

Zbyněk Stanjura: 605 204 466

Petr Gazdík: 605 707 757

Vojtěch Filip: 602 348 474

Roman Pekárek: 606 746 874

Radek John: 725 113 434

Michal Babák: 777 737 949

Petr Fiala: 602 786 007

Vít Bárta: 602 251 084

Lubomír Zaorálek: 602 354 156

Miroslava Němcová: 602 622 656

Vlasta Parkanová: 602 334 757

Jaromír Drábek: 724 280 000

Stanislav Polčák: 603 163 016

Kamil Jankovský: 602 380 573

Martin Kuba: 603 870 648

Martin Vacek: 725 074 364

Jeroným Tejc: 606 740 781

Kateřina Klasnová: 724 815 124

František Bublan: 724 531 112

Milan Urban: 602 287 252

Vítězslav Jandák: 724 515 000

Jiří Šlégr: 604 111 113

Stanislav Huml: 602 483 26

Josef Dobeš: 723 033 627

Otto Chaloupka: 724 752 720

Michal Doktor: 602 165 425

Tomáš Úlehla: 604 220 340

Petr Bendl: 606 626 298

Adam Rykala: 724 702 215

Jana Bobošíková +420602643696 jana.bobosikova@bobosikova.cz

16. 11.

Petr Dvořák, fundokřesťani a homosexualismus - Toleriert aber nicht akzeptiert

Fabiano Golgo Přečteno 33696 krát

Nové vedení České televize se rozhodlo, že už nadále nebude riskovat obviňování ze sympatií k "homosexualismu" a nebude dráždit diváky ani Zámek a Podzámčí. V zákulisí se mluví o tom, že to dělá na objednávku TOP09 a její fundamentalisty homofobové. Česká televize bude magazínu Q nahradit jen okno ve schématu, které je určeno homosexuálni tématice. A to v 00h30!! Jde jednoduše o okno, o slot, který může ale nemusí být zvýrazněný v programu. O námětech bude rozhodovat šéf publicistiky Tomáš Motl, bývalý dramaturg FebioFestu. Ale na českém televizním trhu neexistuje precedent pořadu, který by měl premiéru po půlnoci.

Letos Petr Dvořák mimo jiné stihlo:
a) pokusit se za běhu odvolat své hlavní mediální partnerství Prague Pride;
b) rozhodnout o zrušení magazínu Q a nahradit jej neidentifikovatelným volným "programovým oknem" pro (sexuální?) menšiny;
c) oproti minulým letům omezit na minimum podporu a propagaci festivalu Mezipatra, jehož byla ČT ovšem generálním mediálním partnerem.

Toleriert aber nicht akzeptiert... Heil Kalousek!

Česká většinová společnost je velmi tolerantní, jelikož neřeší sexuální orientace, je jí to prostě jedno, proč? Dlouhodobá sekularizace přispěla národu k tomu, že je jeden z nejtolerantnějších. Homosexualita je stará jako lidstvo samo a její společenské přijímaní se lišilo a liší v různých dobách a v různých kulturách. Společenské postoje k homosexualitě pokrývají širokou škálu od vyložené homofobie (strachu z homosexuálů) až po kladné hodnocení homosexuality jako žádoucího a společensky vhodného chování.

Podle amerických výzkumů z 50. let bylo z 76 zkoumaných kultur pouze 27 homofobních (smrtí trestali homosexualitu např. Aztékové a Inkové, ale jinde bylo trestem například pouhé společenské zesměšnění). Zbývajících 49 kultur se k homosexualitě stavělo loajálně nebo homosexuální chování přímo tvořilo součást náboženského, sexuálního a společenského života.

• Na Nové Guinei jsou chlapci ve věku 7–10 uváděni homosexuálním aktem do světa dospělých. Jakmile pak založí rodinu, nesmějí se těchto aktivit nadále zúčastnit;

• Přírodní kmeny v Melanésii umožňují (některé přímo nařizují) navazovat sexuální kontakty s oběma pohlavími, aby lidé měli možnost srovnání;

• Některé kmeny severoamerických indiánů umožňují změnu rodové identity. Jedinci, kteří se cítí spíše příslušníky opačného pohlaví, mohou přijmout opačnou rodovou roli, včetně povinností z ní vyplývajících (u mužů adopce dětí, u žen válečnictví atp.);

• V Mezopotámii, Egyptě i na územích obývaných Židy je doložena mužská prostituce ve starověku. Navzdory praxi se však morálka uvedených kultur stavěla k homosexualitě zamítavě a trestem za homosexuální chování bylo ukamenování;

• V Indii tvoří homosexuálové, bisexuálové a transsexuálové zvláštní skupinu lidí (hidžrů), kteří si uvnitř své komunity utvářejí rodinné vztahy. Rodiče předávají dítě, které je zjevně odlišné, již od útlého věku hidžrům, aby bylo mezi svými a nestávalo se ve většinové společnosti terčem posměchu;

• Islám se staví velmi zamítavě k homosexuálnímu chování, nikoliv však k homosexualitě jako takové. Pokud se gay ožení homosexualita není považována za překážku) a plní své pevně určené společenské funkce muže, jeho soukromí a případný diskrétní mimomanželský sex nikoho příliš nezajímá. Diskrétní lesbický sex není považován za příliš důležitý a je trestán mnohem mírněji než například cizoložství, protože nemá takové společenské důsledky (riziko nemanželských dětí a majetkových sporů).

V období Říma byla homosexualita zpočátku přijímána jako „řecký zvyk“ velmi benevolentně, např. do armády byla vybírány přednostně dvojice mužských milenců. Postupně však homosexualita začala být vnímána jako „nedostatek mužnosti“. Středověk znamenal dlouhou éru odmítání homosexuality pod vlivem židovsko-křesťanské tradice. Dokladem je Karolinský trestní zákoník Karla IV. z roku 1353, podle něhož měly být homosexuální styky krutě trestány. Určité uvolnění přinesla až renesance, kdy se ke stejnopohlavní lásce začali veřejně hlásit významné osobnosti, jako byl například Michelangelo. Homosexualitu připisují historikové i mnohým renesančním papežům. Na počátku novověku nebyla teoreticky homosexualita tolerována vůbec, navzdory tomu se však značně zvyšuje počet zmínek o její existenci. Na francouzském královském dvoře založila skupina šlechticů řád sodomitů, jehož stanovy zakazovaly členům milostný poměr s ženami.

Teprve na konci 19. století začala širší veřejnost homosexualitu více reflektovat a pro řadu osobností přestalo být existenčně nebezpečné se k ní přiznávat. Poměrně dobře znám je milostný poměr básníků Arthura Rimbauda a Paula Verlaina. Odhalení homosexuálního zaměření však stále mohlo znamenat společenské znemožnění a konec slibně se rozvíjející kariéry. Svědčí o tom případ Oscara Wilda, který byl pro homosexualitu odsouzen na dva roky vězení, bylo zakázáno prodávat jeho knihy (umělecky i lidsky jedinečné), hrát jeho hry a veřejně se o osobě autora zmiňovat. Oproti tomu byla tolerována například homosexualita významného anglického politika Cecila Rhoda.

Vaši fundokřesťani jsou přesvědčení, že homosexualita je něco jako politická strana, kam se získávají fanoušci pomocí agitace.

Petr Dvořák je člověk, který nikdy neměl být postaven do čela veřejnoprávní ČT. Osoba, která si nepamatuje, kdy byla přijata za kandidáta KSČ, a jež si nic nepamatuje ani o tom, jak byla po dvou letech úspěšně absolvované kandidátské lhůty přijata v soudružském kolektivu studentů posledního ročníku VŠE za člena rodné strany, je nepochybně nějaká divná. Dvořák si jistě pamatuje, jak šel do školy, vstoupil do Pionýra, jak dostal občanský průkaz, jak byl členem a funkcionářem SSM, jak maturoval a jak studoval na VŠE, ale na revoluční předvoj československého proletariátu si ne a ne vzpomenout. Není to na diagnózu dr. Chocholouška?

Organizační opatření šéfa ČT zavedla tuhý centralismus v řízení. Rozhodování o tvorbě a osobní odpovědnost byla znovu nahrazena neprůhledným systémem hodnotitelů.

Tak se nám pomalu ČT NOVAlizuje a bude PRIMA.

Q - Báječný nový svět:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10121061347-q/211562210900041/video/

09. 11.

Schwartzvillu, Cikanstán, Ethnuslavia, Pragmatusia, Fundamentalia a Chůva

Fabiano Golgo Přečteno 25220 krát

Bylo, nebylo, mnoho lidí v zemi Santa Theista bylo nadšeno obrovskou mocí, kterou Chůva představovala. Obyvatelé hlavního města Santa Theisty, Fundamentalia, byli zvlášť potěšeni, že budou mít možnost vnutit své ctnostné hodnoty jiným. Samozřejmě, ve Fundamentalii se lidé začali okamžitě nahlas dramaticky dohadovat, kteří vůdci by byli nejvhodnější jako představitelé, ale vzhledem k tomu, že k takovým hádkám ve Fundamentalii docházelo často, nikdo si toho nevšímal.

Avšak existovali i lidé, kteří se Chůvina státu obávali. Projevovali odpor vůči téměř všemocnému státu a viděli Chůvu jako hrozbu a násilné omezení jejich víry. Stejně jako existovaly určité země, které buď částečně anebo úplně propadly Chůvinu vlivu, několik jiných zemí jejímu vlivu nepropadlo.

Pragmatusia byla země, kterou jen částečně přesvědčila tvrzení Chůvy. Mnoho obyvatel chápalo, že Chůvin stát nemůže být schopen poskytnout prospěch všem skupinám žijícím na jeho území. Pár lidí i si uvědomovalo, že Chůvin jen slibuje, aby si získal poslušnost lidí. Obyvatelé země Praktikusia prostě nechápala, co je na Chůvině státu tak atraktivního. Chůvina politika byla zjevně kontraproduktivní a proti veškerému zdravému rozumu. "Nám se tady vede tak dobře," prohlašovali obyvatelé Praktikusii, "a lidé přijímají opačné myšlenky? To nedává smysl!"

Ale svou bolest rychle překonali a vrátili se k debatě mezi vesnicemi. Někteří z nich kritizovali nedávnou praxi přijímání filozoficky nesprávných cizinců z tak deprimujících zemí, jako Schwartzvillu, Cikanstán, Ethnuslavia a - což bylo nejhorší - i ze Santa Theisty z Horkých kontinentů. Jedna složka obyvatelstva byla odsouzena za to, že požadovala, aby - jestliže se tito uprchlíci nepřizpůsobí a nestanou se během času seriózními Objektivny (jak se sami o sobě říkají obyvatelé Praktikusia) byli deportováni, aby byla zachována nedotknutelnost národů.

Avšak když se země Praktikusia rozhodla překřtít se na Velkého bratra, Chůvin stát se octl na rozcestí. Velký bratr se aktivně o Chůvu ucházel, bez ohledu na velký věkový rozdíl mezi nimi, a dokonce začal využívat běžné praxe mezi svými občany, totiž že ji obtěžoval a pronásledoval proti její vůli. Ale Chůva se zbavila svého hněvu a zvládla plně zbytkové filozofie ztraceného království Lidí duhy, kteří dočasně obývali bývalé území Praktikusia.

A tak během času Chůva před téměř incestními požadavky Velkého bratra nekapitulovala. Jenomže poslední stránka této pohádky se ztratila, a tak nikdo neví, jestli žili spolu šťastně až do smrti.

07. 11.

Obamovo vítězství na titulních stranách po celém světě

Fabiano Golgo Přečteno 28920 krát

Jak noviny po celém světě zaznamenaly Obamovou vítězství:

04. 11.

Gay s registrovaným partnerstvím zvolen předsedou ČSSD na Praze 4

Fabiano Golgo Přečteno 37093 krát

ČSSD na Praze 4 si v sobotu 3. 11. volila nové vedení. Předsedou se stal Petr Horálek, zastupitel na Praze 4, který v současnosti pracuje pro České dráhy jako šéfredaktor časopisu Železničář a v minulosti býval i ve vedení redakce deníku Metro, kde byl můj zástupce. Horálek byl nejpracovitějším kolegou, kterého jsem ve své kariéře poznal. V tajné volb získal 70 % hlasů.

Petr Horálek uzavřel před třemi lety registrované partnerství a je tak jediným otevřeným gayem na tak vysoké řídicí úrovni v pražské ČSSD.

Jeho zástupcem (1. místopředseda) byl zvolen Lukáš Kaucký, celopražský zastupitel a bývalý radní pro kulturu. Bývalý předseda Jiří Bodenlos, který od konce minulého roku vede pražskou ČSSD po rezignaci Petra Hulínského, už na funkci předsedy Prahy 4 nekandidoval.

Význam této obvodní organizace ČSSD nedávno prudce stoupl poté, co zde pražská sociální demokracie poprvé v historii ČR vyhrála volby do Senátu a porazila Tomáše Töpfera.

Petr Horálek

Petr Horálek

PETR HORÁLEK

Archiv článků: listopad 2012