Jste v Kyjevě a rozhodl jste se tam zůstat. Jak čelíte situaci po 24. únoru?

Jsem několik kilometrů od Kyjeva, poblíž Vyšhorodu. Moje žena a má dcera se třemi kočkami se uchýlily na venkov. Zůstal jsem tady se svým pětadvacetiletým synem Romanem. Rozhodli jsme se, že budeme svědčit, aby se informace odsud dostávaly ven a abychom vylíčili, co prožíváme. Poskytuji rozhovory a popisuji, co vidím. Nemohu jinak a můj syn také ne. Roman mluví osmi jazyky a doprovází spoustu novinářů, kteří jsou tu. Chodí na velmi nebezpečná místa a denně riskuje život. Ale nemůžu mu v tom bránit, můžu ho jedině podporovat a obejmout ho, kdykoli odchází.

Je to pro nás pro oba vnitřní nutnost, potřeba říkat pravdu. Přímo před našima očima je páchán zločin proti lidskosti, jsme jeho svědky. Nezachraňujeme jen svou kůži, hájíme určitou ideu důstojnosti a svobody. Kdybychom to nedělali, náš život by neměl žádný smysl.

Máme za sebou těžkých čtrnáct dní. Každou noc slyšíme silné bombardování. Tento týden jsme pomáhali jednomu z největších ukrajinských skladatelů, Velentinu Silvestrovovi, v odchodu z Ukrajiny. Je mu čtyřiaosmdesát, cesta trvala tři a půl dne a právě pěšky překročil polskou hranici. Je to hrozný obraz, když vidíte tohoto velikána, hudebního génia, jak tímto způsobem uprostřed bombardování opouští Ukrajinu. Nebo nemám žádné zprávy o jedné z mých bývalých studentek, vynikající badatelce, která se uchýlila do malé obce deset kilometrů od Kyjeva. Její dům se nacházel tři kilometry od průmyslové pekárny, která byla rozbombardována a kde bylo zabito třináct lidí. Od té doby zmizela i se svou šestiletou dcerou. Můj syn se pokusil do vesnice dostat s francouzskými žurnalisty, ale nepodařilo se mu to. Neexistují tam humanitární koridory a obáváme se nejhoršího. Lidé, kterým se podařilo uprchnout, vyprávějí, že čečenské milice, pověstní kadyrovci, chladnokrevně zabíjejí civilisty na ulici, někdy dokonce před dětmi. Je to skutečný masakr.

Hodně bytů v Kyjevě si také už před několika měsíci pronajali lidé, kteří patří k ruským teroristickým komandům. Kyjevští obyvatelé se je snaží identifikovat. Od počátku této války jsme všichni velmi aktivní, ve dne v noci organizujeme odboj, abychom byli připraveni, až na to dojde. V okamžiku, kdy spolu mluvíme, se obáváme útoku na Kyjev a připravujeme se na něj.

A konečně, jak víte, milióny lidí ze země prchají. Můj syn byl včera s novináři na nádraží a dělali rozhovory s lidmi, kteří čekají na vlak, aby odjeli na Západ. Byly tam tisíce lidí a novináři byli překvapení, že v halách a v čekárnách všichni zachovávají klid a jsou nesmírně solidární. Francouzská televize ukazuje hlavně dramatické scény, kde je vidět, jak se lidé na nástupištích derou k přijíždějícím vlakům. Ale mnohem silnější, mnohem výmluvnější je důstojnost čekání, kterou čtete ve tváři všech, dětí, mladých i starých lidí. Je to veliké očekávání života. Podle mě je teď celý Kyjev napjat tímto očekáváním.

Na jedné straně existuje toto čekání, ale na druhé straně vidíme obdivuhodný vzdor celého národa. Co Ukrajince v hloubi duše motivuje?

Náš národ vzdoruje projektu obnovy Sovětského svazu. Svaz sovětských socialistických republik vznikl oficiálně před necelým stoletím, 30. prosince 1922. Putin chce za několik měsíců s velkou pompou toto výročí oslavit. Útok na Ukrajinu není vůbec náhodný. Je součástí jeho projektu návratu k sovětskému impériu. Jenže tento projekt je naprosto fantasmagorický. Hybnou silou hnutí za nezávislost naší země v roce 1991 byla naděje, že se můžeme osvobodit od strachu a násilí sovětského režimu. Po roce 1991 byly motivem našeho úsilí dvě základní úvahy o tom, co jako lidé chceme: moci se nebát násilí a mít právo říkat pravdu.

Kyjevská Oranžová revoluce v roce 2004 pak znamenala porážku neosovětského ducha pomsty namířeného proti Ukrajině. Občanská zkušenost, kterou jsme získali během následujícího desetiletí, umožnila rozlišovat mezi těmi, kdo sdílejí sovětský příběh, a těmi, kdo chtějí příběh jiný. „Generace Majdanu“ nejenom osvobodila Kyjev od neosovětského pokušení, ale také strhla postmoderní masky, za nimiž se schovával starý známý homo sovieticus. Revoluce důstojnosti z přelomu let 2013 a 2014 znamenala bod obratu v historickém přechodu od homo sovieticus k homo dignus. Inspirace našeho vzdoru byla etická a tak je tomu i dnes, právě díky tomuto dědictví.

Dnes jsou naši lidé naprosto jednotní. Tato válka přesahuje náboženské, jazykové, etnické a společenské rozdíly mezi námi. V tomto vzdoru jsou zajedno ukrajinsko- i ruskojazyční obyvatelé, Židé i Řekové, je to náš společný vzdor proti tyranii. Někteří lidé dokonce i beze zbraní zadrželi tanky, které projížděly jejich vesnicí. Civilní obyvatelstvo je nesmírně statečné.

Klademe odpor v zájmu své důstojnosti, ale také v zájmu důstojnosti ostatních Evropanů. Bojujeme „za naši a vaši svobodu“, abych citoval slavné heslo z transparentu, který rozvinula hrstka disidentů protestujících v roce 1968 na Rudém náměstí proti sovětské invazi do Československa. Putin nevede válku jenom proti Ukrajině, ale také proti evropské kultuře a proti demokracii. Snaží se zničit evropský éthos, který se neslučuje s jeho vizí světa. Už dva roky je zavřený ve svém bunkru. Ve své narcistické zabedněnosti si myslel, že během několika dní dobude Kyjev a dosadí zde loutkovou vládu. Nedokázal si představit, že ukrajinský odpor bude tak silný.

Může Rusko tuto válku prohrát?

Na občanské a politické rovině už ji Putin prohrál.

Na jedné straně vidíme, že se jeho vojáci dávají na útěk, a zdá se, že jsou desorganizovaní a demoralizovaní. Mysleli si, že je budeme vítat s květinami v rukou, a opak je pravdou. Někteří ani nevěděli, že jdou do války, domnívali se, že byli vysláni na Ukrajinu v rámci jakési „speciální operace“. Vidíme, že ruští vojáci nemají u sebe mobilní telefony. Když je ukrajinské síly zajmou, volají svým rodinám z ukrajinských telefonů a sdělují jim, že byli obelháni. Vidí také, že se nikdo nestará o těla padlých vojáků a že jsou házena do hromadných hrobů. Ruský stát nedělá nic pro to, aby tyto mrtvé vojáky vrátil jejich rodinám. Nemá naprosto žádnou úctu k lidskému životu, ať už ukrajinskému, ruskému nebo evropskému. Svědčí to o nepředstavitelné míře cynismu a krutosti.

A na druhé straně náš národ odmítá Putinův projekt ruské nadvlády. Čelíme radikálnímu zlu, v kantovském smyslu slova. Agresor nebude schopen tuto zemi udržet, nebude schopen ji obsadit a zůstat pánem situace. Protože klademe odpor, je jeho odpověď čím dál tím brutálnější. Naše města jsou pod údery ruských bomb, raket a granátů v plamenech. Tato válka nevytlouká jenom okna, ale drtí také milióny životů. V týdnu zaútočily ruské síly na atomovou elektrárnu poblíž Charkova. Nepodléháme panice, jsme naopak při smyslech, ale uvědomujeme si, že se ocitáme na okraji propasti. Putin nezná mezí, nic ho nezastaví. Je mu úplně jedno, že jaderná nehoda může dopadnout na jeho vlastní vojáky a na civilní obyvatelstvo. Uzavřel se ve své despotické bublině. Myslím, že je paralyzován svým vlastním strachem a že ho šíří kolem sebe. Proto na plné obrátky roztáčí domácí propagandu u umlčuje média, zatýká a odstraňuje všechny, kdo nesmýšlejí jako on, a nastoluje v Rusku diktaturu.

Byli jsme naivní?

Západ se probral příliš pozdě. A to navzdory tomu, že mnozí před realitou Putinova režimu už roky varovali. Změní se to touto válkou? Nevím. Tento týden jsem dostal pozvání, abych vystoupil v jednom pořadu francouzské televize se svým svědectvím. Byl jsem šokován, když jsem se ocitl ve společnosti debatéra, který mne neposlouchal a který přejímal Putinovy argumenty a jeho představu, že Ukrajina je „uměle vytvořená země“. Měl jsem dojem, že mne využili k tomu, aby moje vstupy přimíchali do proruského salátu ospravedlňujícího agresi. Tito lidé zrazují Evropu, zrazují Francii, jsou to kolaboranti. Znepokojuje mne, když vidím, jak tento jed už po léta proniká vaší společností.

Jediná otázka, kterou podle mne stojí za to si klást, je následující: Jste pro tuto válku, nebo proti této válce? Jestliže neodpovíme na tuto otázku, naše myšlení je rozostřené. Každý musí v této věci zaujmout jasný postoj. Jednotlivci, media, kulturní i vědecká obec… Je to krásné organizovat kulaté stoly o Ukrajině, promýšlet mír, pořádat balety a koncerty, ale je to jen líbivá kulturní paráda, která maskuje agresi. Na prvním místě musí každý zaujmout jasné stanovisko v této otázce, která je ve skutečnosti otázkou osobní odpovědnosti, jak o ní hovořila Hannah Arendtová. Opakuji, tuto válku nakonec Putin nevede jenom proti Ukrajině, ale proti celé Evropě. Jsme všichni na jedné lodi.

Co od Evropanů očekáváte?

Očekávám pevnost a jednotu. První vlna ekonomických sankcí proti Rusku byla nezbytnou a velmi důležitou reakcí. A nese plody. Rusové si začínají uvědomovat, že je Putinův režim utápí v marasmu. Mnoho jich nyní z Ruska utíká. Tyto sankce jsou také velmi účinným prostředkem, jak oslabit ruskou ekonomiku a tím i válečný průmysl. A protože tisk byl umlčen a celá země je pod naprostým informačním embargem, je to jediný způsob, jak vyvolat nějakou reakci.

Nyní je důležité, aby evropští představitelé a občané přistoupili k druhé vlně opatření. Musí se za každou cenu vyvázat ze závislosti na ruském plynu a ropě a vybudovat Evropu, která bude silná a jednotná v energetické oblasti. Stejně tak je třeba urychlit proces integrace Ukrajiny do Evropské unie. A konečně každý musí píď po pídi bojovat proti kremelské propagandě, proti fake news, proti tomuto ustavičnému překrucování pravdy. Občanská společnost musí tyto kroky podporovat, ozývat se, apelovat všemi prostředky. Nacházíme se v bodě historického zlomu, musíme obnovit naši společnou res publica, hodnoty definované po Druhé světové válce. Jde o odpovědnost každého z nás. Nepovolujte v ničem, vzdorujte tam, kde jste, každý na svém místě, každý ve svém oboru. Vzdorujme společně.

Konstantin Sigov je ředitelem European Humanities Research Center na National University of Kyiv-Mohyla Academy (https://www.ukma.edu.ua/eng/) a spoluzakladatelem nakladatelství Dukh i Litera (https://duh-i-litera.com/about_us_en).


Rozhovor s Konstantinem Sigovem uveřejněný 15. března 2022 v časopise Esprit vedla a zaznamenala Flore de Borde 9. března 2022:
https://esprit.presse.fr/actualites/constantin-sigov/dire-le-vrai-entretien-avec-constantin-sigov-43916
Za laskavé svolení s pořízením a uveřejněním českého překladu děkuji redakci časopisu i oběma autorům, F.K.