Dopis do Kyjeva

11. 04. 2022 | 23:18
Přečteno 3325 krát
Ukrajinský odpor proti ruské invazi českýma očima

Milý pane Sigove,

odpovídám na výzvu, kterou mi zprostředkovala moje manželka, jakož i na články a rozhovory, které od 24. února uveřejňujete, abyste informoval mezinárodní společenství o tom, co se děje na Ukrajině, zejména v Kyjevě, ale také abyste zdůraznil historické, občanské a morální rozměry hrdinského odporu ukrajinských občanů proti ruskému útoku na územní celistvost, politickou nezávislost i samu existenci ukrajinského státu.

Rád bych Vám a Vašemu okolí tlumočil pocity občana České republiky, který je zhruba stejně starý jako Vy, tedy člověka, který také prožil podstatnou část svého života na východní straně železné opony, ale jehož země měla nejenom to štěstí, že se v roce 1989 vymkla ze sovětského područí, ale že navíc v roce 1999 vstoupila do NATO a v roce 2003 se stala součástí Evropské unie.

Už jenom tyto body obratu v naší nedávné historii vysvětlují, proč Češi velmi dobře vědí, za co bojujete. Měli jsme zkrátka jen více štěstí, když jsme směřovali za týmiž cíli, o které usilujete i vy.

Ale to není všechno. I my máme za sebou historii země, jejíž nezávislost zpochybňovaly sousední mocnosti, které si ji nepřály: nacistické Německo a Sovětský svaz. Také proto dobře rozumíme vaší situaci a také proto k vám chováme bezprostřední sympatie. Existují ovšem i rozdíly mezi vaší a naší zkušeností. Naše země nebyla nikdy součástí carského Ruska ani Sovětského svazu. Nebyla tak zbrázděna zákopy a poseta hromadnými hroby dvou světových válek jako Ukrajina. Nepoznala Hladomor, který ve třicátých letech zahubil milióny Ukrajinců. Nebyla citelně zasažena jaderným výbuchem, k němž v roce 1986 došlo sto kilometrů od Kyjeva. Ale hlavně a nehledě na různou velikost a na rozdílný historický a geopolitický kontext, je tu fakt, že v podobných situacích, v jaké se dnes nacházíte vy, jsme se my nebránili se zbraní v ruce.

Hlavně z tohoto posledního důvodu na vás hledíme s němým úžasem. Je to směs hrůzy a obdivu. V tom obdivu je po pravdě řečeno i kus závisti. Nezávidíme vám samozřejmě válečné hrůzy. Vůbec ne. Děsíme se jich. Ale závidíme vám odpor, který kladete agresorovi. Rozhodnost, s jakou to činíte. Statečnost vaší armády a důstojnost vašeho civilního obyvatelstva. Jednání vašeho prezidenta. Jednotu, kterou všichni osvědčujete. Ale ani hrůza, která se nás zmocňuje, není jenom obyčejný strach. Je to směs zděšení a spravedlivého hněvu nad zjevným bezprávím.

Naši prarodiče a naši rodiče prožívali podobné okamžiky. Okamžiky mravního vzepjetí tváří v tvář agresi cizí mocnosti, okamžiky nevídané jednoty celého národa, okamžiky odhodlání se bránit. Naši prarodiče je zažili v roce 1938, naši rodiče v roce 1968. Jenže jedněm i druhým chyběla jak mezinárodní podpora, tak domácí vedení, které by jim umožnily bránit zemi se zbraní v ruce. V roce 1938 povolila Mnichovská dohoda Hitlerovi odříznout od Československé republiky její pohraniční oblasti, a tak ji vojensky zcela ochromit. Náš tehdejší prezident odešel do exilu. Nedlouho na to si Hitler podmanil zbytek země a zahájil útok na Polsko. Mnichov se stal synonymem politiky appeasementu, která posílila tyrana. V roce 1968, když Sovětský svaz se svými satelity obsadil Československo, Západ se s tím smířil, prezident se svými soudruhy byli zavlečeni do Moskvy a podvolili se také. Brežněvova doktrína omezené suverenity převládla.

To vše se v nás ozývá při pohledu na vás. Děláte, co bychom byli také nejraději udělali. Neustupujete. Máte silnou a statečnou armádu, vaši představitelé jsou na výši situace a západní demokracie vás podporují.

Ale podporují vás dostatečně? Podporujeme vás dostatečně? Nejsme to dnes my, kdo praktikuje politiku appeasementu, když ustupujeme před agresivním tyranem tak dlouho, dokud nás nenapadne na našem vlastním území? Nejsme to dnes my, kdo chce mít svůj klid na druhé straně železné opony, spuštěné podél hranic členských zemí NATO?

Tyto otázky nás trýzní, když se díváme na hrůzostrašné obrazy zničených ukrajinských měst a když se prakticky v přímém přenosu stáváme svědky otřesných válečných zločinů, jichž se bez zábran a bez ustání den co den dopouštějí Putinova vojska. Jistě, západní demokracie zavedly nevídaná opatření, aby vás podpořily ve vašem odporu vůči ruské agresi. Ale nechtějí vojensky zasáhnout z obavy před vyvoláním třetí světové války, která by mohla být jaderná. Je třeba si uvědomit, z čeho pramení tento strach. Vyvolává ho svým vydíráním prezident Putin, který vyhrožuje komukoli, kdo by chtěl vojensky přímo zasáhnout ve váš prospěch. To je důvod, proč se ostatní státy bojí zavést nad Ukrajinou bezletovou zónu nebo chránit humanitární koridory. Ustupujeme před diktátorem. Dáváme přednost appeasementu. Děláme to ostatně už dávno: od ruského vpádu do Gruzie v roce 2008, od ruského záboru Krymu a počátku hybridní války proti Ukrajině v roce 2014, od ruského bombardování syrských měst v roce 2015.

Může hrozba světové války ospravedlnit skutečnost, že západní demokracie nejsou ochotny vojensky zasáhnout na obranu Ukrajiny, která bojuje za principy, na nichž tyto demokracie stojí? Může hrozba nukleární války ospravedlnit fakt, že vám nejdeme na pomoc, abychom zabránili prezidentu Putinovi v páchání zločinů proti lidskosti na ukrajinské půdě? Trýznivé otázky. Vzpomínáme na začátek První světové války, která nikdy neměla začít. Na Kubánskou krizi, kterou se tak tak podařilo zažehnat. Ale vzpomínáme také na postup Hitlera, kterého západní demokracie nezastavily včas. Na americký meziválečný izolacionismus, ale také na Cash and Carry Act z roku 1939, na bitvu o Anglii, která zůstala sama ve válce s Německem po celý dlouhý rok. Na Lend and Lease Act z roku 1941. Na Pearl Harbor a na to, co následovalo. Myslíme na atomové zbraně, kterými disponují současné mocnosti. Kterými disponuje prezident Putin.

Ukrajina už žádné nemá. Vzdala se jich ve prospěch Ruska výměnou za garance své nezávislosti, územní celistvosti a bezpečnosti. I Spojené státy a Velká Británie podepsaly Budapešťské memorandum z roku 1994. Nezapomněly na to?

Přeji si, aby Ukrajina vyšla z této války vítězně jako svobodná země ve svých právoplatných hranicích z roku 1991, kdy dosáhla nezávislosti. Aby tyto hranice chránila ukrajinská armáda schopná čelit jakémukoli budoucímu pokusu o jejich přepadení. Aby se Ukrajina stala součástí NATO nebo jiného obranného uskupení, které zabrání Ruské federaci v jejím ohrožování.

Přeji si také, aby se Ukrajina stala součástí Evropské unie. Není to jen Ukrajina, kdo si to přeje, a není to jen ona, kdo to potřebuje. Také my to chceme. Také my potřebujeme ji. Pociťujeme snad všichni, že nám staví před oči cosi zásadního. Cosi, čeho má i takové politické společenství, jakým je Evropská unie, zapotřebí, co předpokládá, aniž si to možná uvědomuje. Je to vůle hájit hodnoty, na nichž spočívá, v případě potřeby i za cenu života. Může být něco výmluvnějšího? Ukrajina usiluje o členství v Evropské unii a platí za to. Jen si to uvědomme. Putin by ji nechal živořit, kdyby na to rezignovala. Ale Ukrajinci nechtějí živořit pod loutkovou vládou prezidenta Putina. Chtějí žít jako svobodní občané členského státu Evropské unie. A platí za to děsivou cenu, kterou vidíme. Uvědomujeme si tak najednou cenu naší vlastní svobody. Cenu, na kterou jsme zapomněli. Vždyť podmínky, které umožnily zrod Evropské unie, byly kdysi vytvořeny za touž cenu, kterou Ukrajinci platí v těchto dnech. To nám tato válka připomíná.

Milý pane Sigove, jsme na jedné lodi s vámi, jak říkáte v jednom ze svých rozhovorů z těchto dní.

Srdečně Váš

Filip Karfík

V Praze, 23. března 2022.

---

Дорогий Костянтин Сігов!

Відповідаю на Ваш заклик, надісланий мені моєю дружиною, а також на статті та інтерв’ю, які ви публікуєте з 24 лютого, щоб інформувати міжнародне співтовариство про те, що відбувається в Україні, зокрема в Києві, а також висвітлювати історичний, громадянський та моральний виміри героїчного опору, який чинять українці проти Росії, що зазіхнула на територіальну цілісність України, на її політичну незалежність, на саме її існування.

Хочу поділитися з Вами та з тими, хто поруч з Вами, тим, що відчуває громадянин Чеської Республіки приблизно такого ж віку як і Ви, а саме людина, яка також прожила значну частину свого життя на східній стороні залізної завіси, але чиїй країні пощастило не тільки уникнути радянського панування в 1989 році, а й приєднатися до НАТО в 1999 році, а в 2003 році – до Європейського Союзу.

Це звертання до власної історії пояснює, наскільки чітко чехи розуміють, що стоїть на карті у вашій боротьбі. Ми надихалися, переслідуючи ті самі цілі, до яких прагнете і ви: незалежність від Росії, безпека, гарантована НАТО, інтеграція до Європейського Союзу.

Але справа не лише у цьому. Ми також маємо історію країни, чию незалежність ставили під сумнів сусідні держави, які її не хотіли, зокрема нацистська Німеччина та Радянський Союз. Це, наряду з нашими щирими симпатіями, додає нам розуміння ситуації, в якій ви опинилися. Але існують також відмінності з обох сторін. Наша країна не була ані частиною імперської Росії, ані повністю інтегрована в Радянський Союз. Вона не була пересічена траншеями та не всіяна братськими могилами часів двох світових воєн, як Україна. Вона не пережила Голодомору, що забрав життя мільйонів українців у 1930-х роках, не зазнала істотного впливу ядерної катастрофи, що сталася в 1986 році за сто кілометрів від Києва. Але крім відмінностей у розмірах та історичному й геополітичному контекстах, фактом є те, що в ситуаціях, порівнянних з тією, у якій ви опинилися сьогодні, ми не захищали себе зі зброєю.

Саме цей останній момент нас вражає, коли ми дивимося на вас. Це суміш жаху та захоплення. Правду кажучи, наше захоплення приглушується заздрістю. Звичайно, це заздрість не до жахів війни. Зовсім ні. Це те, що нас лякає. Але заздрість до опіру, який ви чините агресору. До рішучості, з якою ви це робите. До звитяги ваших воїнів. До морального духу вашого народу. До лідерства вашого президента. До єдності, яку ви всі демонструєте. Жах, що нас охоплює, також є більшим, ніж просто страх. Це суміш обурення і праведного гніву, що змушує кричати про несправедливість.

Наші бабусі, дідусі та наші батьки пережили подібні моменти. Моменти безпрецедентної моральної стійкості перед лицем кричущої агресії іноземної держави, моменти небувалої єдності цілого народу, моменти рішучості чинити опір. Наші дідусі й бабусі пережили їх у 1938 році, батьки — у 1968 році. Проте їм усім не вистачало не лише міжнародної підтримки, а й національного лідерства, що дозволило б захистити країну за допомогою зброї. У 1938 році Мюнхенські угоди дозволили Гітлеру відрізати від Чехословаччини її прикордонні території, визнавши її невійськовоздатною. Президент покинув країну. Незабаром після цього Гітлер підпорядкував собі решту країни і почав атаку на Польщу. Мюнхенські угоди стали синонімом політики умиротворення, яка зміцнила тирана. У 1968 році, коли Радянський Союз зі своїми сателітами вторгся в Чехословаччину, країни Заходу змирилися з цим, і наш президент зі своїм урядом, викрадений у Москві, також підкорився їй. Доктрина Брежнєва про обмежений суверенітет переважила.

Тепер ми дивимось на вас, і те,що ми бачимо, знаходить відгук у наших серцях. Ви робите те, що ми самі колись хотіли зробити. Ви не відступаєте. Ваша армія сильна і відважна, ваші лідери на висоті, а західні демократії підтримують вас.

Але чи достатньо вони вас підтримують? Чи достатньо ми вас підтримуємо? Чи не практикуємо ми самі сьогодні політику умиротворення, відступаючи від агресивного тирана, доки він не нападає на нас на нашій власній землі? Чи не ми сьогодні воліємо мовчати по той бік залізної завіси, опущеної вздовж кордонів країн-членів НАТО?..

Ці питання переслідують нас, коли ми дивимося жахливі картини руйнування українських міст, коли ЗМІ роблять нас майже живими свідками огидних військових злочинів, які армія Путіна вчиняє без вагань і без зупинку. Вочевидь, західні демократії зробили безпрецедентні кроки, щоб підтримати вас у вашому опорі проти російської агресії. Але вони відступають, коли мова йде про військове втручання, оскільки боятьсяспровокувати третю світову війну, що має ризики перерости в ядерну. Треба добре розуміти, звідки цей страх. Він спровокований шантажем пана Путіна. Справді, саме він погрожує напасти на будь-кого, хто хоче безпосередньо стати на ваш захист. Саме тому бояться запровадити заборонену для польотів зону чи захистити гуманітарні коридори. Ми поступаємось диктатору. Ми в процесі умиротворення агресора. Ми у ньому вже давно, починаючи з подій у Грузії в 2008 році, в Криму, в Донецьку, Луганську в 2014 році, в Сирії в 2015 році.

Чи виправдовує загроза світової війни невтручання західних демократій в Україну, де ми боремося за ті самі принципи, на яких ці демократії ґрунтуються? Чи виправдовує загроза ядерної війни той факт, що ми не приходимо вам на допомогу, аби запобігти скоєнню паном Путіним злочинів проти людства на українській землі? Болісні питання. Ми пам’ятаємо, як почалася Перша світова війна, яка не мала би спалахнути. Пам’ятаємо про Карибську кризу, яку нам ледве вдалося уникнути. Але ми також пам’ятаємо дії Гітлера, які не зупинили вчасно. Ми пам’ятаємо ізоляціонізм Сполучених Штатів міжвоєнного періоду, але також пам’ятаємо про введення принципу «кэш энд керри» — «плати и вези» 1939 року; пам’ятаємо битву Британії, яка протягом довгого року залишалася наодинці у війні проти Німеччини. Пам’ятаємо Закон ленд-лізу 1941 року. Про Перл-Харбор та його наслідки. Думаємо про ядерні арсенали, що знаходяться у розпорядженні сучасних держав. У розпорядженні пана Путіна.

Україна їх більше не має. Вона передала їх Росії за гарантії власної незалежності, територіальної цілісності та безпеки. Сполучені Штати та Велика Британія також підписали Будапештський меморандум у 1994 році. Чи ми пам’ятаємо про це?

Я хочу, щоб Україна вийшла з цієї війни вільною та переможницею, в межах своїх законних кордонів з моменту проголошення незалежності в 1991 році. Я хочу, щоб ці кордони, захищені українською армією, були достатньо сильними, щоб протистояти будь-якій майбутній спробі на її напасти. Я хочу, щоб Україна була інтегрована або в НАТО, або в іншу систему колективної безпеки, яка не дозволить Російській Федерації загрожувати її суверенітету.

Я також хочу, щоб Україна стала членом Європейського Союзу. Цього хоче не лише вона. Це потрібно не тільки їй. Ми теж цього хочемо. Ми також її потребуємо. Ми всі відчуваємо, і я в це вірю, що вона дає нам можливість побачити дещо вкрай важливе. Те, чого потребує також політична спільнота, як-от Європейський Союз; те, чого Україна вимагає, можливо, підсвідомо. Це воля захищати цінності, на яких вона заснована, і платити за це, якщо потрібно, життям. Чи може бути щось більше промовисте? Україна прагне стати членом Європейського Союзу і платить за це. Давайте прояснимо цей момент. Путін дозволить їй вижити, якщо вона відмовиться від цього. Але українці не хочуть виживати під маріонетковим режимом пана Путіна. Вони хочуть жити вільними громадянами країни-члена Європейського Союзу. І вони платять за це жахливу ціну, що ми спостерігаємо. Вони змушують нас усвідомити ціну власної свободи. Цю ціну ми забули. І все ж умови, що зробили можливим народження Європейського Союзу, колись були створені тією ж ціною, яку сьогодні платять українці. Ось про що нагадує нам ця війна.

Ми з Вами, дорогий Костянтине, на одному човні, як Ви сказали в одному зі своїх нещодавніх інтерв’ю.

З найщирішими вітаннями,

Філіп Карфік

Прага, 23 березня 2022 року

(Ukrajinský překlad převzat z https://www.ethos.org.ua/koly-my-dyvymosya-na-vas-cze-sumish-zhahu-ta-zahoplennya-cheskyj-filosof-filip-karfik/)

---

Cher Constantin Sigov,

Je réponds à votre appel que m’a transmis mon épouse ainsi qu’aux articles et aux interviews que vous publiez, depuis le 24 février dernier, pour informer la communauté internationale de ce qui se passe en Ukraine et plus particulièrement à Kiev, mais aussi pour mettre en relief les dimensions historique, civique et morale de la résistance héroïque des Ukrainiens face à l’attaque de la Russie contre son intégrité territoriale, contre son indépendance politique, contre son existence même.

Je veux partager avec vous et avec votre entourage les sentiments d’un citoyen de la République tchèque, à peu près du même âge que vous-même, donc de quelqu’un qui a lui aussi vécu une bonne partie de sa vie du côté Est du rideau de fer, mais dont le pays avait non seulement la chance de se soustraire, en 1989, à la domination soviétique, mais aussi, en 1999, d’adhérer à l’OTAN et, en 2003, à l’Union européenne.

Ces tournants à eux seuls expliquent à quel point les Tchèques sont au clair de l’enjeu de votre lutte. Nous étions tout simplement plus heureux en poursuivant les mêmes objectifs auxquels vous aspirez vous aussi : l’indépendance par rapport à la Russie, la sécurité garantie par l’OTAN, l’intégration à l’Union européenne.

Mais il y a plus. Nous avons nous aussi l’histoire d’un pays dont l’indépendance était contestée par les puissances voisines qui n’en voulaient pas, notamment par l’Allemagne nazie et par l’Union soviétique. Cela ajoute à notre compréhension de la situation dans laquelle vous vous trouvez et à nos sympathies spontanées. Mais il y a aussi les différences de part et d’autre. Notre pays ne faisait pas partie de la Russie impériale ni n’était intégré à part entière dans l’Union soviétique. Il ne fut pas sillonné par les tranchées et parsemé par les fosses communes des deux guerres mondiales comme l’était l’Ukraine. Il ne connut pas la Grande Famine qui fit périr des millions d’Ukrainiens dans les années 1930. Il ne fut pas sensiblement touché par la catastrophe nucléaire qui se produisit en 1986 à cent kilomètres de Kiev. Mais surtout et par-delà les différences de taille et de contexte historique et géopolitique, le fait est que, dans les situations comparables à celle dans laquelle vous vous trouvez aujourd’hui, nous ne nous défendîmes pas à main armée.

C’est surtout ce dernier moment qui nous remplit de stupeur en vous regardant. C’est un mélange d’horreur et d’admiration. À vrai dire, notre admiration est trempée d’envie. Non certes pour les horreurs de la guerre. Pas du tout. On s’en effraye. Mais pour la résistance que vous offrez à l’agresseur. Pour la détermination avec laquelle vous le faites. Pour la vaillance de votre armée. Pour le moral de votre population. Pour le leadership de votre président. Pour l’unité dont vous tous faites preuve. L’horreur qui nous prend est elle aussi plus qu’une simple peur. C’est une consternation mêlée de colère juste, celle qui fait crier à l’injustice.

Nos grands-parents et nos parents ont vécu de moments semblables. Moments d’un transport moral inégalé face à la flagrante agression d’une puissance étrangère, moments d’unité jamais vue de tout un peuple, moments de détermination de résister. Nos grands-parents les vécurent en 1938, nos parents en 1968. Cependant, tant les uns que les autres manquèrent non seulement le soutien international, mais aussi le leadership national qui leur aurait permis de défendre le pays à main armée. En 1938, les accords de Munich autorisèrent Hitler à amputer la Tchécoslovaquie de ses territoires frontaliers en la rendant militairement invalide. Le président quitta le pays. Peu après, Hitler soumit le reste du pays et lança son attaque contre la Pologne. Les accords de Munich sont devenus synonymes d’une politique de l’appeasement qui renforça le tyran. En 1968, lorsque l’Union soviétique avec ses satellites envahit la Tchécoslovaquie, les pays de l’Ouest s’y résignèrent et notre président avec son gouvernement, kidnappé à Moscou, s’y plia lui aussi. La doctrine Brejnev de souveraineté limitée prévalut.

Voici ce qui résonne en nous à vous regarder. Vous faites ce que nous aurions préféré de faire dans le passé. Vous ne reculez pas. Votre armée est forte et brave, vos dirigeants sont à la hauteur de la situation et les démocraties occidentales vous soutiennent.

Mais vous soutiennent-elles assez ? Vous soutenons-nous assez ? N’est-ce pas nous, aujourd’hui, qui pratiquons une politique d’appeasement en reculant devant un tyran agressif aussi longtemps qu’il ne nous attaque pas nous-mêmes sur notre propre sol ? N’est-ce pas nous, aujourd’hui, qui préférons de rester tranquilles de l’autre côté du rideau de fer, baissé le long des frontières des pays membres de l’OTAN ?

Voici les questions qui nous bouleversent lorsque nous regardons les images écœurantes de la destruction des villes ukrainiennes et lorsque les médias nous font assister, pratiquement en direct, aux crimes de guerre ahurissants que l’armée de M. Poutine perpètre sans scrupule et sans répit au fil des jours. Certes, les démocraties occidentales ont pris des mesures sans précédent pour vous soutenir dans votre résistance contre l’agression de la part de la Russie. Mais elles reculent devant une intervention militaire par peur de déclencher la troisième guerre mondiale qui risque d’être nucléaire. Il faut bien réaliser d’où vient cette peur. Elle est provoquée par le chantage de M. Poutine. En effet, c’est lui qui menace d’attaquer quiconque voudrait intervenir directement en votre faveur. C’est la raison pour laquelle on craint même d’imposer une zone d’interdiction de survol ou de protéger les corridors humanitaires. On cède devant le dictateur. On est dans l’appeasement. On y est d’ailleurs depuis longtemps, depuis la Géorgie en 2008, depuis la Crimée, le Donetsk, le Louhansk en 2014, depuis la Syrie en 2015.

Est-ce que la menace d’une guerre mondiale justifie la non-intervention des démocraties occidentales en Ukraine où l’on se bat pour les principes mêmes sur lesquels ces démocraties reposent ? Est-ce que la menace d’une guerre nucléaire justifie le fait de ne pas vous venir au secours pour empêcher M. Poutine de perpétrer les crimes contre l’humanité sur le sol ukrainien ? Questions torturantes. On se souvient du déclenchement de la Première Guerre mondiale qui n’aurait jamais dû éclater. De la crise des missiles de Cuba qu’on a à peine réussi à conjurer. Mais on se souvient aussi des avancées de Hitler qu’on n’a pas stoppé à temps. On se souvient de l’isolationnisme des États-Unis de l’entre-deux-guerres, mais aussi du Cash and Carry Act de 1939, de la bataille d’Angleterre, restée toute seule en guerre contre l’Allemagne tout au long d’une année. Du Lend and Lease Act de 1941. De Pearl Harbor et des suites. On pense aux arsenaux nucléaires dont disposent les puissances d’aujourd’hui. Dont dispose M. Poutine.

L’Ukraine n’en a plus. Elle les a cédés à la Russie contre les garanties de son indépendance, de son intégrité territoriale et de sa sécurité. Les États-Unis et la Grande-Bretagne signèrent eux aussi le Mémorandum de Budapest en 1994. S’en souvient-on ?

Je veux voir l’Ukraine sortie de cette guerre libre et vainqueur, dans ses frontières légitimes depuis sa déclaration d’indépendance en 1991. Je veux voir ces frontières défendues par l’armée ukrainienne suffisamment forte pour faire face à toute tentative future de l’attaquer. Je veux voir l’Ukraine intégrée soit à l’OTAN soit à un autre système de sécurité collective qui empêchera la Fédération russe de la menacer.

Je veux aussi voir l’Ukraine devenue membre de l’Union européenne. Ce n’est pas seulement elle qui le veut. Ce n’est pas seulement elle qui en a besoin. Nous aussi nous le voulons. Nous aussi nous avons besoin d’elle. Nous sentons tous, je crois, qu’elle nous montre quelque chose de fondamental. Quelque chose dont aussi une communauté politique telle que l’Union européenne a besoin, qu’elle suppose sans peut-être s’en rendre compte. C’est la volonté de défendre les valeurs sur lesquelles elle repose et de payer pour cela, le cas échéant, de sa vie. Peut-il y avoir quelque chose de plus parlant ? L’Ukraine aspire à devenir membre de l’Union européenne et elle paye pour cela. Soyons au clair là-dessus. M. Poutine la laisserait vivoter si elle renonçait à cela. Mais les Ukrainiens ne veulent pas vivoter sous un régime fantoche de M. Poutine. Ils veulent vivre en citoyens libres d’un État membre de l’Union européenne. Et ils payent pour cela le terrible prix que nous voyons. Ils nous font nous rendre compte du prix de notre propre liberté. Ce prix, nous l’avons oublié. Et pourtant, les conditions qui ont rendu possible la naissance de l’Union européenne ont été jadis créées à ce même prix que les Ukrainiens sont en train de payer ces jours-ci. C’est ce que cette guerre nous rappelle.

Nous sommes avec vous, cher Constantin Sigov, embarqués sur le même bateau comme vous le dites dans un de vos entretiens récents.

Avec mes plus cordiales salutations,

Filip Karfík

Prague, le 23 mars 2022

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy