K ochlazení v horkém létě uvádím vzpomínku na jednu docela obyčejnou jízdu vlakem, z února 2013.


21.února 2013 je ideálním časem pro výlet vlakem do Prahy. Výlet návštěvní a zároveň zásobovací. Praha zatoužila po moravské krvi! Přesněji řečeno kamarád Tonda, přes léto chalupou na Jižní Moravě, v zimě bytem v Praze, zatoužil po Ryzlinku rýnském, ročníku 2012. Jelikož přání dobrého přítele je mi rozkazem, obtěžkán jako správný mezek dvaceti litry onoho lahodného bílého vína, vydávám se vesele na cestu. Víno se neméně vesele natřásá v PET lahvích, zčásti uložených v prostorném batohu, zčásti kamuflovaných v krabici od peprmintky, několikrát pečlivě ovázané umělým lýkem. Vojta to připravil dobře!


Chci si po cestě něco psát, a tak přibaluji papír a jednu, bohužel neověřenou propisku. Tančím s ní v dobré víře po papíře a ona nic. Jak je vidět, víra hory přenáší, s propiskou ale nehne. Naštěstí prozřetelnost přibalila i obyčejnou tužku a po krátké úpravě „rybičkou“ ve vestibulu břeclavského nádraží je možné začít psát. Grafit nezklame.


Neobvyklý mužský hlas (břeclavskému nádražnímu rozhlasu jinak vládne žena) oznamuje, že na nástupiště č. 2 přijede vlak Eurocity Slovenská Střela... „Ach bože, Strela, ty vole, STRELA!“ – nesnáším počešťování slovenských názvů, a proto nejím „Liptovskou pařenici“, ani nejezdím do „Píšťan“. Ale proč se hned zrána rozčilovat, vlak je tu a téměř poloprázdný, i když skeptik by jej možná nazval poloplným. Ať tak či tak, vybírám a zabírám zcela prázdné kupé a svůj drahocenný náklad uložím do horního zavazadlového prostoru nad protějšími sedadly. Tam vzápětí usedne starší paní a mladší, slovensky mluvící pár, vedle mne se posadí maminka s malou holčičkou. Kupé obsazeno, můžeme vyrazit.



Vlak hladově spásá první kilometry kolejí, přichází průvodčí a dostane, co si žádá. Když mi vrací jízdenku, všímám si, že trasa Břeclav – Praha se o několik kilometrů prodloužila. To lze vysvětlit jediným způsobem - naše milá republika se nám začala rozpínat! Že se rozpíná i cena jízdného, je proti tomu úplná prkotina... Kouknu z okna a v dálce vidím Pálavu, to krásné, magicky přitažlivé trojvrší, nyní krásně zasněžené. Naproti sedící paní se náhle zeptá: „Co to píšete pěkného, mladý pane?“, ačkoli podle „krásy“ mého rukopisu ji možná napadlo, že se to teprve učím. „No, víte, takový malý ... cestopis“ odpovídám opravdu skromně. Ale nakonec proč ne, vždyť nelžu. Paní se rozpovídá, je z Břeclavi a jede do Brna navštívit vnučku. Dozvídá se, že jsem z Hrušek a začne se vyptávat na toho, na onu a „Máňa ... eště žije?“ Po chvilce přemýšlení, kterou Máňu má na mysli, jí potvrzuji, že žije a je zdravá jako řepa. Ale to již vlak vjíždí do stanice Brno – Hlavní nádraží a paní se pomalu loučí. Stihneme si ještě vyměnit přání šťastné cesty a pozdrav pro vnučku.


Holčička pozoruje z okna loučící se pár a povídá mamince: „Já ráda jezdím vlakem, lidi se na nádraží dlouho loučí a dlouho líbají.“ K překvapení romanticky založené holčičky se mladý pár neloučí, ale oba nastupují do vlaku. Asi jednomu z nich přišlo líto v nejlepším přestat, kdoví. Nakonec, ve vlaku se můžete líbat, a to není málo. Tedy, ono to jde i v autě, ale na pozici řidiče a spolujezdce to může být třeba i polibek smrti... Ve vlaku se dá psát, číst, jíst, zpívat, spát, hrát karty nebo jen tak čučet z okna. Vlak, to je „hrnečku vař“, koktejl nebo i popelnice emocí podle toho, jak je kdo smíchá dohromady. Sociální síť. Facebook hadr...


Uvolněné místo po starší paní obsadí rovněž starší pán s brýlemi. Přednamluvený hlas herce Václava Knopa upozorňuje, že vlak je připraven k odjezdu a vzápětí už vlak zvesela (aspoň se tak tváří) upaluje bílou krajinou, jen se mu sníh za patami (koncovými světly) víří. Vjíždíme do prvního z řady nepříliš dlouhých tunelů – muselo to dát pořádný kus práce, vyrazit takovou díru do skály, a že jich u nás je! Na okamžik tedy v duchu vzdávám hold zasloužilým českým tunelářům (mám tím na mysli pouze raziče tunelů). Sledujeme tok řeky Svitavy a vlak možná trochu žárlí, že zatímco ona si teče z kopce, on se musí plazit směrem opačným. No, mají dost času si o tom spolu popovídat...


Starší pán s brýlemi pomalu usíná – hlavu mírně zakloněnou dozadu, ústa kaprovitě pootevřená – zaujal spací polohu, lidově zvanou „zubař“. Vjíždíme do Blanska a na skále nad překrásným lomovým jezírkem vedle trati můžeme číst křídou psaná jména - John Lennon, Jiří Wabi Ryvola... V hlavě mi stačí proběhnout kratičký verš „za oknem vlaku mizí pohlednice v dáli, na skále jména těch, co písní nás hřáli“... Slovenský pár sedící naproti u okna studuje soustředěně mapu. Jak krásně se po mapě cestuje, je to rychlé, levné a bezpečné.


„Čo to?“ Paní z páru překvapeně upírá zrak nad sebe, protože na mapě najednou ulpěla krůpěj neznámé tekutiny. „Čosi vám tečie z batožiny!“ A kruciš, kdepak z batožiny, to bude z PET flašky, napadá mě a spolu s nezbytným „pardon“ a omluvným pohledem odstraňuji nebezpečný náklad z prostoru nad jejich hlavami. Je to tak, Vojta to připravil špatně, jednu flašku nějak blbě zašrouboval a v horizontální poloze z ní začalo vytékat víno. Batoh je jím pěkně nacucán, odkládám jej tedy raději na chodbičku, to bude zase smradu... Jinak voní víno, když je nalito do skleničky a jinak, je-li „nalito“ do batohu. Paní papírovým kapesníkem vysuší pár kapek drahocenného moku, které na mapě ulpěly někde v oblasti Šumavy. Což je docela zvláštní, na Šumavě Ryzlink rýnský určitě neroste!


Po řece Svitavě, cestou se ztenčující do úzkého potůčku, už převzala štafetu Tichá Orlice, všude kolem je nádherně sněhovo a krásno pohledět, kopec na kopec jako tělo na tělo. Mám s sebou i foťák, ale fotit z vlaku? Kdepak, skrz objektiv můžu vyfotit, skrz oči můžu přijmout a vejít. A tak jen koukám, přemýšlím a říkám si, jak je na světě fajn a jak je fajn, že Tonda nepije červené...


Projíždíme stanicí Zámrsk a vlak citelně zpomaluje, téměř zastaví. Zámrsk, Zámrsk, co mi to jen ... Už vím! „ ...a zlostně rukou mrsknul“ - vzpomínáte, přece Otec vlasti, když chlastali s Buškem první ročník Burgundského, co vyrostlo v českých zemích. No, ale nakonec se „vpili“. Víno, co se mi vpilo do batohu, se pozvolna odpařuje a zvláštním odérem ovlivňuje atmosféru chodbičky. Jo, to se jim to tehdá popíjelo, navíc ze zlatých číší! Tím byl možná inspirován známý, kterým jsem byl pozván na víno. Pravda, zlato to nebylo... „Koupil jsem cínové poháry, tak nám do toho naliju, bude to stylové, jako ve středověku“, povídá a nalívá premiérově mně i sobě do sympatických nádob. Ochutnávám a cítím zvláštní příchuť, asi jako když si uvaříte čaj a necháte v něm delší čas louhovat několik hřebíčků, ovšem kovových. Stylové to je, středověk jako vyšitý, už chybí jen mor a cholera. Podruhé už jsme si nalili do skla...


Kolem nás prosviští v opačném směru rychlík a jakoby na pozdrav nám zahouká legračním dvojitým tónem, připomínajícím hlas oslího hýkaní. Prostě není hů jako hů. Vjíždíme do Pardubic a to je dobře, protože za hodinku budeme v Praze. Praga mater urbium, můžeme číst na padesátikorunové minci. Určitě znáte klasickou pověst o založení Prahy: Libuše se potlouká v lese se svojí družinou, narazí tam na podivného týpka, který sekerou ze starého dubu tesá práh. Libuše je z toho na větvi a káže zbudovat město, které podle onoho prahu nazvou – Praha. Tolik pověst. Kdysi jsem někde četl zajímavý názor, že název Praha je odvozen ze staroindického „Pragajanáma“, což je v překladu něco jako „místo setkávání bohů“. To zní opravdu vznešeně, raději to sem ale napíšu jen potichu. Protože – co si budem povídat – ono by to pak s těma Pražákama nemuselo být vůbec k vydržení...


Úrodná polabská rovina je pokryta sněhem a zaslouženě odpočívá. Únor si vychutnává podzim svého života, blížíme se ke Kolínu a mě najednou nic nenapadá. Ale co to povídám, vždyť u Kolína se přece potkali, určitě víte kdo! Ale tužka už vytváří plnoštíhlou písmočáru a pižlat rybičkou ve vlaku se mi nechce. A proto za Kolínem už nenapíšu nic.


Jsme v Praze. 19,8 litrů vína jsem šťastně přivezl, dvě deci vypil batoh. Ale to nevadí, i tak bude mít Tonda radost. Jen doufám, že nám to na ty tři dny bude stačit...


Milí přátelé, nebojte se cestovat vlakem, je to fajn, nebudete se nudit a navíc – můžete se tu líbat!


(blog částečně věnován vzpomínce na milovníka vína, hor, cestovatele a báječného člověka Antonína Linharta (1931 – 2014)