Podle staršího článku z novin bylo dálniční dopravní policii v roce 2018 hlášeno 327 případů aut v protisměru. Kolik z nich řídili senioři, nebylo uvedeno, ale jistě mezi nimi byli. Zajímavé by bylo zveřejnit výpovědi řidičů, kteří tak učinili neúmyslně, jak se jim to mohlo stát.

Dále by alespoň mne navíc zajímalo, kolikrát už sjížděli na dálnici a zda měli v autě spolucestujícího, který vlastní řidičský průkaz. Aut v protisměru na dálnicích přibývá a tak dopravní policie na některých místech nainstalovala značky, upozorňující řidiče, že jedou v protisměru. Prevencí by však bylo, aby řidič do protisměru vůbec nevjel. Vjede tam tak, že nerespektuje vlevo plnou čáru a svislou dopravní značku Zákaz vjezdu. Tak se dostane do jednosměrného úseku, kterým auta z dálnice sjíždějí. Pokud v tomto úseku žádné nepotká, dostane se nakonec nešťastně na dálnici.

Nabízím svůj příběh, kterak jsem ve svých devětapadesáti letech poprvé sjížděl na dálnici a zauvažuji si o seniorech za volantem.
První ojeté auto jsem měl v devětadvaceti letech. Předtím jsem si musel udělat řidičský průkaz a málem mi ho nedali. To, když mi při zkouškách nařídil komisař, abych odbočil doprava a já začal odbočovat vlevo. Nařídil mi zastavit a chtěl mi říci své. Na zadním sedadle však naštěstí seděl můj učitel a ten mu vysvětlil, že jsem zubař. Pochopil a dál mi už ukazoval rukou. Moje už zrezavělá Škoda 100L, se kterou jsem s rodinou a pak už sám jezdil hlavně po odlehlém Jesenicku, mi vydržela do roku 1981, kdy se už rok jezdilo po dálnici z Prahy do Bratislavy. Nestihl jsem si to vyzkoušet.
Pak jsem žil dlouho bez auta, protože jsem na něj neměl. Měl jsem na něj až ve svých pětapadesáti letech, ale nenašla se příležitost projet se na dálnici. Byla daleko a já nebyl typ autocestovatele. Ta příležitost přišla po čtyřech letech, kdy se mne po dvouměsíční známosti má budoucí bezdětná žena zeptala, zda bych byl schopen ji zavést do Stříteže u Jihlavy. Že tam jedenadevadesátileté tetičce, o kterou jsme pečovali, vrátili v restituci rybníky a rybáři ji zvou každoročně na výlov. Pak jí nahlásí v jakém stavu jsou všechny čtyři rybníky včetně polí kolem nich a jak to vypadá na hřbitově. Cestu zná, byli tam se zesnulým manželem mnohokrát. Tetička byla bezdětná a byla mé ženě kmotrou. Byla to naše první dlouhá cesta, pro mne neznámá. Tam jsme jeli přes Lanškroun, Svitavy a Poličku. Zjistil jsem, že ve dvou se jezdí dobře. Já si hlídal cestu před sebou a na křižovatkách situaci z obou stran, žena mi hlásila svislé dopravní značky, které jsem si rychlým zvednutím znaku překontroloval. Už tehdy jsem si uvědomil, jak by cesta byla snadnější, kdyby byly před městskými křižovatkami na začátcích rovných a odbočovacích pruhů průtahu městem, kde se dá ještě přejíždět z jednoho pruhu do druhého, na vozovce ve zkratce napsány názvy větších měst, do kterých směrují. Výslužku po výlovu jsme dostali na sádkách v jihlavské Borovince a žena mi tam ukázala zchátralý bývalý mlýn, ve kterém se narodila. Byl to domácí porod jako u mne, máme to oba uvedeno v rodném a současně křestním listě. A pak přišla chvíle, kdy jsem po prvé v životě najížděl na dálnici, po níž jsme se s krátkodobou dálniční známkou vraceli přes Brno a Olomouc. Dostal jsem moudrou radu, že se musím před sjezdem do připojovacího pruhu držet pořád vpravo, vlevo že je výjezd z dálnice a mohu to poplést. Konec konců, vlevo byla plná čára a v kritickém místě svislá dopravní značka Zákaz vjezdu. Také tehdy jsem poznal, jak by se mi dobře jelo, kdyby byly v dostatečné vzdálenosti před tímto kritickým místem uprostřed mého jízdního pruhu namalovány šipky dopředu, které by po deseti metrech za ním končily. Díval bych se na ně a bez stresu najel na připojovací pruh dálnice. A podobné šipky do správného směru by seniory, kteří se raději dívají před sebe a už neradi zvedají zrak nahoru, vyvedly i při výjezdech od čerpacích stanic.


Pro seniory, kteří toho za život moc nenajezdili, je v neznámém prostředí měst těžké hlídat si situaci ze všech stran a ještě sledovat svislé dopravní značky ve změti různých billboardů a jiných značek. Jejich zrak už tak rychle nestíhá sledovat vozovku před sebou, zvedat zrak nad horizont a zase se rychle vracet. Také jejich mozek už tak rychle nevyhodnocuje nastalé situace. Proto jezdí ke vzteku ostatních účastníků silničního provozu pomaleji a váhavěji. Začátečník, který se nestydí, si dozadu na kapotu nalepí značku Začátečník a řidiči za ním počítají s tím, že může zazmatkovat. Možná by pomohlo, kdyby si pomalý a váhavý senior dal za zadní sklo přenosnou podobnou značku, když se chystá řídit tam, kde to nezná.

Proto chápu seniory, kteří se dostali do protisměru na dálnici. Zvedli zrak, aby si přečetli dopravní značku, přejeli plnou čáru a než jim mozek zpracoval údaj, jaká to byla značka, byli už v odbočovacím pruhu z dálnice.

Nyní mne po neznámých cestách a městech vede navigátor. A stalo se mně, že mi v neznámém městě za hustého provozu přikazoval, abych odbočil vlevo. Připravoval jsem se na odbočení a tu mi ženin hlas nahlas říkal, že mám odbočit až do další ulice, jinak bych vjel do jednosměrky. Podruhé se mi ozval po několika měsících, když mne nabádal, abych nepředjížděl. Asi je skutečně něco mezi nebem a zemí. Před přáteli ze Sisyfa se o tom zmiňovat nebudu.

A ještě na závěr: Mezi žáky autoškoly by měl přijít psycholog a stačila by půlhodinová přednáška o chování řidičů seniorů za volantem a ohleduplnosti k nim.