Vyšlo dnes, 14.10.2011, v MF DNES

Sleduji s podivem orkán v lavoru vody, který se rozpoutal kolem IZIPu. Mám dojem, že něčemu nerozumím. Nebo snad rozumím až příliš dobře?
Každý průměrně inteligentní a vzdělaný občan musí přece chápat, že počátkem třetího tisíciletí se management zdravotního pojištění, zahrnující na 40.000 lékařů, deset miliónů pojištěnců a mnoho milionů zdravotních úkonů a receptů ročně, nelze zvládnout s pomocí kalamáře a husího brka. (Pro mladší část naší populace uvedu, že v kalamáři byl uchováván inkoust a zvláště seříznutým husím brkem se na pergament inkoustem zapisovaly důležité úřední údaje.) Již nejméně patnáct let měl některý z prozíravějších ministrů zdravotnictví či šéfů VZP na to, aby rozjel projekt důsledné kompjuterizace našeho zdravotnictví. Zřejmě v posledním tuctu našich ministrů se žádný prozíravý nevyskytoval.
Protože na to nepřišli ani naši ministři, ani šéfové VZP, je logické, že na to přišel někdo jiný. Byli to dva politici, kteří dnes zasedají v Evropském Parlamentu. Dík a chvála jim, že pochopili ducha doby. Děkovat a chválit je však nemohu za to, co se svou myšlenkou udělali. Protože se jim nepodařilo přesvědčit naše ministry, poslance či další představitele českého zdravotnictví o naprosté nezbytnosti svého projektu, zatloukli kolíky a podle vzoru amerických zlatokopů z 18. století začali kutat. Vytvořili si firmu, která jejich myšlenku měla realizovat a potom z ní mělo být vydolováno co nejvíce valounů ryzího zlata.
Je naprosto nepochopitelné, že je někdo za dlouhých deset let neklepl přes prsty a neřekl: páni poslanci, to snad nemyslíte vážně. Nebo si zaťukal na čelo a nevykřikl – heuréka! Bez IZIPU naše zdravotnictví finančně do pořádku nikdy nedáme!
VZP pouze platila. Za deset let půldruhé miliardy! To znamená kolem 150 milionů ročně. Kdyby si VZP nebo Ministerstvo zdravotnictví zaměstnalo tucet mladých počítačových odborníků, poslalo je na měsíc-dva obhlédnout situaci s podobnými projekty ve světě a potom jim pět let platilo pětinásobný průměrný plat ministerského úředníka, Kalousek by na tom velmi ušetřil a Česko by již dávno mělo fungující, jednoduchý a efektivní systém zdravotní evidence, který by nesporně šetřil miliardy nejen ministru financí, ale i nám všem. To není nadsázka. Dnes nás zdravotní péče stojí kolem 250 miliard ročně. Při současné evidenci prakticky nelze zjistit, zda nějaký stonající šibal či hypochondr nenavštívil se stejným neduhem pět lékařů a nenechal si předepsat pětkrát stejný lék či pět stejných vyšetření. Při stávajícím systému nelze zjistit, zda nejsou propláceny úkony, které nikdy nebyly provedeny. Kdyby takových problematických úkonů či preskripcí bylo pouze 1 %, ušetřili bychom na zdravotnictví 2,5 miliardy ročně. Vsadil bych se však, že by úspory byly mnohonásobně vyšší. Znám přece své pappenheimské.
Jak dál z této šlamastiky? Recept je, podle mého názoru, jednoduchý. Stát – a je fakticky jedno, zda to bude Ministerstvo zdravotnictví nebo VZP – musí převzít tento projekt do svých rukou, odzkoušet ho a zavést plošně. Nemyslím, že by v něm mohly být nějaké větší problémy: nedávné zavedení elektronických receptů, platných ve všech švédských lékárnách, proběhlo bez jakýchkoliv technických problémů. Ministerstvo zdravotnictví či naši zákonodárci musí však vyhláškou či zákonnou normou zavést povinné užívání pro všechny zdravotnické úkony, které jsou hrazeny z veřejného zdravotního pojištění. Do toho se však ani ministrům, ani poslancům, zdá se, moc nechce.
Ušetřené peníze bych vložil do nákladné léčby a na nepředraženou účelnou modernizaci. Na platy pracovníků ve zdravotnictví by také jistě zbylo.
Co vy na to, zákonodárci? Voličům doporučuji, aby si postup zákonodárců dobře zapamatovali a pokud s ním nebudou spokojeni, vykroužkovali je v příštích volbách.