Ačkoliv si to asi většina z nás zatím neuvědomuje, energetická krise se začíná dotýkat života každého z obyvatel naší Planety. Článek o pařížské konferenci je jedním - doufám ne zcela marným - z pokusů zvýšit informovanost našich občanů o energetice.

Renesance jaderné energetiky

V Paříži skončilo nedávno mezinárodní setkání věnované renesanci jaderné energetiky. O tom, že v této oblasti probíhá bouřlivý vývoj, snad pochybuje už jen europoslanec Milan Horáček (kterému se marně pokouším vysvětlit fyzikální základy energetiky již 33 let) a možná ještě pár jihočeských matek.

Fakta mluví jasnou řečí: na konci roku 2007 bylo v provozu 439 jaderných bloků s výkonem 372 GW(e). Současně však bylo ve stavbě, projekci nebo předprojekčních přípravách 349 bloků s výkonem 321 GW(e).

Na pařížské konferenci, které se zúčastnila řada významných politiků, vědců i zástupců průmyslu, se diskutovaly problémy, které s jadernou energetikou souvisí: společná politika, společná odpovědnost, úloha Bruselu atd.

Večer mě na ruském kanále Planeta zaujal film o konstruktéru kosmických raket Andreji Korolevovi. Připomněl mi i pípajícího sputnika, první objekt který lidstvo poslalo do vesmíru, i Lajku i Jurije Gagarina a hlavně šok, který cílevědomá sovětská politika způsobila v Americe.

Můj dojem byl zesílen vystoupením ruského představitele další den. Jeho řeč byla jasná. Rusko intensivně buduje jadernou energetiku: do roku 2020 hodlá vybudovat 22 nových tisícimegawatových reaktorů a řadu menších reaktorů plovoucích. Má též skoro tucet zahraničních zakázek. „Rusko se rozhodlo pro jádro, ne pro plyn“. Dodám: rozhodlo tedy ne pro přírodní plyn, kterého má největší světové zásoby a který mu přináší nejen kolosální zisk, ale i Západem obávaný prst na kohoutcích k potrubí...

Brusel dlouhá léta společnou politiku pouze diskutuje: společná energetická či jaderná politika však musí mít širokou podporu politiků i občanů.
Ale co ví občané o složitostech a úskalích energetických rébusů? V březnu 1980 se švédští politici nedokázali sjednotit ani na dvou otázkách, které chtěli v referendu o jaderné energii předložit. Předložili proto otázky tři. Vzniklý zákonný zmetek měl určit vývoj vědy a technologie na čtvrtstoletí dopředu. Ale protože ani věda ani technika politiky neposlouchají, ve Švédsku dnes pro jistotu nepřipomínají zákonem stanovenou povinnost uzavřít všechny jaderné elektrárny do roku 2010. Jaderné reaktory totiž dodávají kolem 40-43% levné elektřiny. Kdyby se vyspělý švédský průmyslu řídil „moudrým“ rozhodnutím svých politiků, byl by to jeho konec. Jeden z paragrafů zákona, zakazující švédským vědcům a techniků bádat o mírovém využití jaderné energie, švédský parlament Riksdag zrušil ve vší tichosti a skromnosti na jaře 2006. Že byi k dvacátému výročí Černobylu?

Protože Evropská unie je demokratickým útvarem, navrhl jsem, aby s okamžitou platností byly základy energetiky – tedy jakýsi Energetický slabikář – zavedeny do výuky na všech školách EU. Občané musí chápat, jaké důsledky nejen pro ně samotné, ale i pro jejich potomky, budou mít ta či jiná rozhodnutí v oblasti energetické politiky. Musí vědět, že energie bude stále dražší a dražší, že spotřeba energie ovlivňuje národní produkt, dětskou úmrtnost, střední dobu života, že může ovlivňovat i naše politické instituce (naše demokracie je založena na svobodných volbách: jak je budeme uskutečňovat při nedostatku energie? Kdo bude rozhodovat, která strana dostane víc, a která méně energie na svou předvolební kampaň? Otázek je mnohem více než odpovědí.)

Tržní mechanizmy přicházející energetickou krizi nevyřeší: stejně jako sítě MacDonaldů nevyřeší dětskou obezitu a tabákový průmysl růst rakoviny.

V naší zemi existuje jednotný názor na to, že nejpozději během deseti let (pravděpodobně dříve) se naše země z exportéra elektřiny stane importérem. Otázkou je, odkud budeme elektřinu importovat. Ve stejné situaci totiž budou skoro všechny sousední země s výjimkou Ruska a snad Ukrajiny. Smíříme se tedy s dvojakou závislostí: na plynu i na elektřině? Tedy na kohoutku a vypínači?

Naše vláda nezabránila prodeji závodu Škoda – Jaderné strojírenství do ruských rukou, jako by nechápala jeho strategický význam. Francie si prodej strategických odvětví průmyslu do cizích rukou velmi přísně hlídá. U nás to má ohlídat neviditelná ruka trhu. Někdo to nazývá liberální politikou, já hloupostí.
Naše vlády a naši poslanci nejsou schopni udělat rozhodnutí o výstavbě dalších jaderných bloků. I kdyby to udělali již včera, bylo by pozdě. Svět pociťuje výrazný nedostatek odborníků i výrobních kapacit v jaderné energetice.

Francouzský jaderný gigant Areva úsilovně hledá inženýry po celém světě.
Řekl jsem ve svém vystoupení, že energetika má v demokratických zemích jeden velký problém. Dá se vyjádřit čísly 4 versus 40. Čtyři roky je doba, na kterou je politik volen do funkce. Čtyřicet let je doba, na kterou je zapotřebí plánovat energetickou koncepci. Politik chce být zvolen do funkce i na příští období, proto nebude prosazovat nepopulární opatření.

Přátelé politici zprava i zleva, něco musíme udělat! A to hodně rychle. Ve světě už nejsou volné kapacity na výstavbu jaderných bloků. Nezodpovědná politika zelených udělala neatraktivními obory, na kterých – a to není přehánění – závisí naše budoucnost. A nejen naše. Naší Evropy. Našeho celého světa.

V nejbližších letech se dočkáme podobných nepříjemných překvapení, jakých se Amerika dočkala před padesáti lety, když z Vesmíru zapípal Sputnik. Rusko je, bohužel i bohudík, v energetice koncepčně daleko ve předu. Bohužel proto, že to není země, ze které bychom si měli brát politický příklad. Bohudík proto, že alespoň někde se budeme moci poučit.

František Janouch
Duben- květen 2008 Paříž-Stockholm