V tomto týdnu uplyne přesně čtyřicet let od oné osudové srpnové noci, která převrátila naše životy a pozměnila chod evropských – a vlastně nejen evropských - dějin. Za 77 let života mám pouze dva podobně silné zážitky, spojené s nekonečnou hrůzou a beznadějí: 15. března 1939 jsme o půl osmé ráno s tátou poslouchali v posteli z velkého radia Philips zprávy o okupaci Československa Wehrmachtem a 21. srpna 1968, kdy jsem byl v noci probuzen telefonem a informován o sovětské okupaci. Z března 1939, když mi bylo necelých osm let, mi zůstaly pouze vzpomínky. V srpnu 1968 jsem si začal poznamenávat fakta, události a příběhy. Rozšířil jsem je nejdříve, již na podzim 1968, česky a anglicky mezi svými přáteli pod názvem „Okupační mikropovídky“. Postupem času jsem je doplňoval krátkými příběhy z normalizace a dokumenty, které jsem si, pro jejich absurditu, schovával.

Teprve nedávno jsem si uvědomil, že v roce 1939 bylo mému tátovi 37 let. Stejně jako bylo mně v roce 1968. Náš syn Erik letos oslavil též 37. narozeniny. Naštěstí zatím bez podobných geopolitických otřesů.

Později jsem se ke svým poznámkám a záznamům vrátil a uveřejnil je nejdříve švédsky (1981) jako knížku pod názvem „Ne, nestěžuji si. Malá normalizační mosaika“. V roce 1985 knížka vyšla česky v kolínském Indexu, v roce 1989, ještě před sametovou revolucí, přijala její ruský překlad, připravený mou ženou Adou Kolmanovou, k vydání moskevská Inostrannaja Literatura, kde vyšla počátkem roku 1990 v nákladu několika set tisíc výtisků. Části knihy vyšly v novinách a časopisech v mnoha zemích: anglicky, německy, italsky, polsky, hebrejsky. Druhé české vydání vyšlo v Mladé frontě v roce 1990, zatím poslední české vydání vyšlo v květnu 2008 v nakladatelství Akropolis. Současně vyšlo v pražském ruském nakladatelství „Olga Popova“ nové ruské vydání této knížky.

Ke čtyřicátému výročí okupace jsem připravil malý výběr z mé knížky – česky, rusky a anglicky. Umístím ho na svém blogu a rozešlu elektronicky svým přátelům.
František Janouch

srpen 2008

PS Na blogu aktuálně.cz bude obden uveřejněno, počínaje 14 srpnem, celkem devět úryvků



František Janouch
Ne, nestěžuji si. Malá normalizační mozaika.
(Akropolis, Praha 2008)

Nestěžuji si, to horší jsem si schoval.

Chceš-li, dám ti slovo, abys odporoval.

Arthur Rimbaud (překlad Vítězslava Nezval)

Nedělní odpoledne
Startovací hodiny vojenské mašinérie již vedly svůj neúprosný počet: do začátku tragédie zbývalo 58 hodin. Vytáhl jsem přítele Františka Kriegla, který byl k smrti unaven a vyčerpán, na procházku do lesa jižně od Prahy. Bylo krásné letní odpoledne, slunce svítilo, les voněl. Leželi jsme spolu na pokácených stromech a mluvili o budoucnosti. Také o tom, zda nás neokupují. Kriegel byl velice zneklidněn. Považoval situaci za vážnou. Ale možnost vojenského zásahu a okupace vylučoval. U nás je přece úplně jiná situace, než byla v Maďarsku, a je také zcela jiné mezinárodní klima. Uvažoval nahlas o krocích, které snad velký bratr podnikne: ekonomická blokáda, pokusy o palácový převrat, prosazování svých lidí do politického vedení.

Kriegel mluvil o tom, jak zvláštní historické údobí prožíváme, jakou odpovědnost cítí za osudy naší republiky... V podvečer jsme se vraceli do Prahy. Zastavili jsme se u nás na šálek čaje. Kriegel si při té příležitosti chtěl vypůjčit nějakou knížku.

„Nemohu v poslední době skoro vůbec spát a chtěl bych mít něco zajímavého ke čtení.“
Dal jsem mu Köstlerovu Tmu o polednách, kterou jsem si nedávno přivezl ze Švýcarska. Vrátil mi ji zpět za několik dnů, během nichž jsme o mnoho let zestárli a zmoudřeli:

„Nebyla to zrovna nejlepší četba pro noc před 21. srpnem. Když mě KGB zatklo a vodilo po dvoře a převáželo z místa na místo, promítaly se mi neustále v hlavě scény z Köstlerovy knihy...“

Odpověď

Bylo horké léto. Všichni jsme cítili vnitřní úzkost. A chtěli jsme něco dělat, něco pro to, aby se neuskutečnily naše nejhorší obavy. 1. srpna jsem napsal dopis svému příteli, významnému západnímu fyzikovi. Psal jsem mu o svých obavách o osud naší malé země, o její suverenitu a o budoucnost velkého experimentu, který jsme začali v lednu.

Rád bych se mýlil, ale obávám se, že tomu tak není a že má země byla a stále ještě je v bezprostředním nebezpečí intervence (...)

Prosil jsem svého přítele, aby uvážil, jaké kroky by k odvrácení tohoto nebezpečí mohli učinit západní intelektuálové... Odpověď přišla... 21. srpna 1968. Pošta v ten den ještě pracovala, alespoň v naší čtvrti. Přítel mi psal:

Dostal jsem Tvůj dopis, když noviny oznámily, že nebezpečí invaze pominulo. Nesmírně jsem si oddechl. Nemyslel jsem, že by hlas západních vědců mohl nějak pomoci. Buďme rádi, že to nakonec nebylo zapotřebí. Dubček byl velice šikovný. Kéž by to vydrželo tak co nejdéle a kéž byste dokázali vyhnout se polským transformacím(...)
Četl jsem přítelův dopis a z města byly slyšet výstřely a hřmot tanků.

Padli jsem si s přítelem Victorem Weisskopfem do náručí o deset dnů později ve Vídni. Měl oči plné slz. Stejně jako já.
[Victor Weiskopf, 1908-2002, významný americký fyzik rakouského původy. Zůčastnil se amerického projektu na výrobu jaderné bomby, generální ředitel CERNu v Ženevě]

Probuzení

Krátce před jednou mě probudil telefon.
„Jsme okupováni,“ řekl mi známý ženský hlas, znějící cize a prázdně. „Poslechni si rádio a přijeď!“

Zavěsil jsem a roztřásl se po celém těle. Otevřeným oknem proudil do místnosti chladný noční vzduch, na ulici bylo ticho a klid; Praha zatím klidně spala. Zpráva, kterou jsem právě dostal, byla tak absurdní a neuvěřitelná, že to snad nemohla být pravda, že to musel být zlý sen: zoufale jsem čekal na probuzení.

Probuzení ale nepřicházelo – začal jsem tedy telefonicky budit své známé. Byla to nepříjemná povinnost, ale na nic lepšího jsem v tuto chvíli nepřipadl. Potom jsem se rozjel po městě, které stále ještě klidně spalo; jenom ve středu jezdily taxíky a houkaly. Zmáčkl jsem také klakson. Zněl v prázdných ulicích nezvykle hlučně.

„Co budeme dělat?“ zeptal se se slzami v očích muž u noční benzínové pumpy, „vláda by měla požádat OSN o pomoc!“

Nad městem, nad nímž visely nízké tmavé mraky, začaly hřmět těžké dopravní letouny. Nebe slzelo, ulice začal kropit jemný déšť. I my jsme měli v očích slzy bezmocnosti, beznaděje a nenávisti. Proč?

Bylo již půl čtvrté ráno. Naše krásné město se začínalo probouzet a zatím nemělo ponětí o tom, že po probuzení ho čeká návrat někam daleko zpět, snad až do středověku, do doby tatarských vpádů do Evropy.

Bylo mi úzko z toho, co čeká mé město. Bylo mi líto toho neopakovatelného jara a léta, které právě skončilo. A bylo mi zle z pomyšlení na cizí žoldnéře a tanky, kteří nám to všechno jeli rozdupat.

Tři muži
Byl jsem v bytě doktora Kriegla. Invaze ho nezastala doma, byl na schůzi předsednictva ÚV KSČ. Okupační vojska byla již ve městě, avšak ulice Na Smetance byla ještě klidná a prázdná.
V šest hodin ráno zazvonil někdo u dveří. Na prahu stáli tři muži v baloňácích.

„Je doktor Kriegel doma?“ zeptal se jeden z nich.

„Kdo jste a co od něho chcete?“ zeptal jsem se místo odpovědi sám.

Místo toho mi jeden muž ukázal průkaz příslušníka Státní bezpečnosti.

„Doktor Kriegel není doma. Chcete ho snad zatknout...?“

„Máme pro něho vzkaz,“ zněla nepříliš přesvědčivá odpověď.

„Okupanti jsou již v ulicích města,“ snažil jsem se zjistit, co chtějí. „Jste s nimi, nebo s Dubčekem?“

Odpověď byla zase velice neurčitá: „Situace je velice složitá...“

Potom jeden z mužů požádal, zda si může zatelefonovat.

„Zde je vrána. Volám z bytu doktora Kriegla. Rozkaz nemohl být splněn. Konec.“ Zavěsil sluchátko a spolu s ostatními odešel.

Začal jsem se znovu třást, již podruhé během této osudné noci. Tak tohle nám přinesly tanky s rudou hvězdou. Měl jsem pocit, že jsem byl hozen daleko zpět, někam do padesátých let. Jenom s tím rozdílem, že nyní plně chápu, oč jde.

Leninova třída

Je to jedna z největších tříd v Praze. Před nedávnem byla dokončena její oprava a třída byla nazvána Leninovou. Vede od letiště na veliké kulaté náměstí, náměstí Říjnové revoluce.
Jednadvacátého srpna v půl páté ráno mi volal přítel z Dejvic:
„Na Leninově třídě jsou již ruské tanky. Vidím je tady z okna.“ Nebyl jsem schopen odpovědi, slova mi uvázla v hrdle a do očí mi vstoupily slzy. Vzpomněl jsem si totiž, že devátého května 1945, také časně ráno, mi volal jiný známý z Dejvic:

„Sovětské tanky jsou již tady, vidím je z okna.“

Před třiadvaceti lety to zavolání znamenalo konec beznaděje, dnes její počátek. Mezi nimi – celá epocha.

Na zdi se objevilo lapidární vyjádření našich pocitů. Bylo psáno azbukou, aby mu naši nezvaní hosté rozuměli: Vaši otcové byli osvoboditelé – Vy jste agresoři!

Odpoledne jsem byl na Leninově třídě: nový asfalt byl poničen pásy tanků, jež na náměstí Říjnové revoluce a odtud do ostatních pražských ulic a na náměstí rozvážely ideje. Jak velké a těžké musí být, když k jejich rozšíření v malé zemi potřebují tanky a půlmilionovou armádu po zuby ozbrojených vojáků.

Dojetí

U obrněného transportéru diskuse zadrhávala, jazykové potíže byly značné: ruština nebyla společným jazykem.

Připojil jsem se k diskusi. Za chvíli snědý nadporučík s knírkem znervózněl. Znal jsem nejen slušně jeho jazyk, ale i situaci u nich doma a on toho o zemi, kam dnes přijel, věděl tak žalostně málo. Snažil se nalézt východisko:

„To říkáte vy, inteligenti, ale co tomu říká dělnická třída?“ odpověděl přesně v duchu politických desetiminutovek z dob dávno uplynulých.

Starý dělník, který pozorně sledoval naši diskusi, se najednou ke mně obrátil a řekl:
„Přelož mu to. Vidíš moje ruce?“ (to jsem mu překládat nemusel, byly to staré, upracované dělnické ruce – strčil je důstojníkovi až pod nos). „My, dělníci, říkáme totéž a jsme tady se soudruhem inteligentem úplně zajedno. Proč se nám pletete do našich věcí?“ A aby důstojníkovi nezůstaly žádné pochyby, objal mě. Důstojník zrozpačitěl a mně, nevím už pokolikáté za tento den, vstoupily slzy do očí.

Z tohoto vyprávění mám poněkud trapný pocit. Ale příběh se odehrál přesně tak čítankově, jak jej popisuji. Bylo 21. srpna před pátou hodinou odpolední v Italské ulici. O pár set metrů dál, od rozhlasu, bylo slyšet střelbu.

Prapor

Bylo to Na poříčí, v první okupační odpoledne. Od náměstí Republiky se pomalu blížila demonstrace. Několik set mladých lidí pochodovalo a téměř neslyšně zpívalo národní hymnu. V čele demonstrace šli dva chlapci a dvě dívky, kteří nesli mezi sebou zakrvácenou československou vlajku. Po stranách ulice stáli lidé, pěsti zaťaté, slzy v očích. Okupanti, odpočívající na tancích před budovou Rudého práva, zpozorněli a znervózněli.

Směrem od nádraží Těšnov se blížilo obrněné vozidlo. Jeho dělo bylo namířeno přímo na pomalý průvod. Skupiny přihlížejících strnuly, demonstranti se však nezalekli a nezpomalili, jenom slova hymny začala znít o něco hlasitěji.

Obrněný vůz zpomalil, potom před zkrvaveným praporem uhnul a zastavil. Průvod prošel bez překážek.

Moskevská Pravda nepochybně uvedla tento případ jako příklad uvědomělosti a disciplíny okupantů. Žádný z jejích redaktorů by si však nedovolil popsat to, co bylo možné přečíst ve tvářích ruských vojáků.



Akademie věd
Jméno nadporučíka Orlova zůstane navždy zapsáno černými písmeny v dějinách světové vědy. Nadporučík Orlov vešel s rotou automatčíků do budovy Československé akademie věd a obsadil ji. Protestujícím činitelům akademie napsal na ruském psacím stroji, na němž byly obyčejně psány smlouvy o spolupráci se sovětskou akademií, následující rozkaz:

ROZKAZ

Já, představitel armád Varšavské smlouvy, nadporučík Orlov Jurij Alexandrovič, přikazuji tímto, aby všichni zaměstnanci a členové Československé akademie věd zastavili práci dne 22. srpna 1968 ve 13.00 a opustili budovu.

Podpis

22. srpna 1968

Kam ten svět jenom spěje? Před třiceti lety, šest měsíců po okupaci, byla příkazem říšského protektora zavřena Karlova univerzita. V roce 1968 k uzavření Československé akademie věd stačil příkaz nadporučíka, vydaný v druhý den okupace.

Dekret říšského protektora měl větší váhu. Dveře univerzity zůstaly uzavřeny skoro šest let. Rozkaz nadporučíka Orlova zůstal v platnosti něco přes týden. Nevím, jaké kroky musely být učiněny při znovuotevření univerzity v roce 1945. V září 1968 musela být budova Československé akademie věd řádně vyčištěna.

Vyznamenání

Při úklidu a čištění budovy Československé akademie věd byl nalezen pozoruhodný dokument, který tam zanechali nezvaní návštěvníci:

Návrh na odměnu vládním vyznamenáním velitele čety gardového nadporučíka Orlova Jurije Alexandroviče, člena strany.

Soudruh Orlov J. A. při plnění úkolu obsazování budovy Československé akademie věd projevil velitelskou rozhodnost, odvahu, iniciativnost, uskutečnil manévr do týlu objektu a rozhodným jednáním ovládl levé křídlo budovy. Dále v průběhu dne ovládl celou budovu a organizoval ochranu a obranu. V průběhu plnění úkolů a dále při plnění jiných úkolů soudruh Orlov J. A. rozhodně mařil pokusy reakčních živlů vést propagandu mezi sovětskými vojáky a fotografovat vojska a techniku. Vedl neustálou vysvětlovací práci mezi podřízenými, dodával jim odvahy k plnění úkolů.
Soudruh Orlov J. A., vysoce si zaslouživ čest sovětského vojáka, splnil internacionální povinnost pro upevnění pozic socialismu v Československu.

Domnívám se, že s. Orlov J. A. je hoden vládního vyznamenání řádem Rudé hvězdy.

22. 8. 1968
Velitel 1 pdb gardový plukovník Davydovskij

Není žel známo, zda gardový podplukovník Davydovskij stačil svůj návrh odevzdat a zda nadporučík Orlov Jurij Alexandrovič řád Rudé hvězdy skutečně dostal. Nepochybně si ho zasloužil. Neboť gardový nadporučík Orlov hravě zvládl to, co při minulé okupaci (té před třiceti lety) jenom s potížemi dokázal sám říšský protektor, svobodný pán von Neurath.