6. pokračování

NEZAMĚSTNANÝ

Výpověď

Zavolala mě ředitelova sekretářka. Měla vážný hlas. Mám přijít hned k soudruhu řediteli.

Ředitel byl také vážný. Z okresního výboru strany a od prezidenta akademie dostal pokyn, aby mi okamžitě dal výpověď ze zaměstnání. Potom se trochu rozpovídal. řekl, že je to výlučně pro mou činnost v celozávodním výboru strany a ve společenských organizacích. Prý doufal, že k tomu nedojde, ale že má cesta do Novosibirska byla poslední kapkou. Dostanu sice zákonnou dvouměsíční výpovědní lhůtu, ale do ústavu – ani do knihovny, ani na semináře oddělení, které jsem za deset let vybudoval – nebudu mít přístup. Existuje prý alternativa. Sice ji nemá schválenou, domnívá se ale, že by ji prosadil. Abych z ústavu odešel dobrovolně. Na dohodu. Ulehčilo by mi to prý hledání nového místa. S výpovědí podle § 46, odst. 1e zákoníku práce nebudu mít žádnou naději získat nějaké slušné zaměstnání.

Odmítl jsem ředitelovu nabídku na dohodu jako neslušnou a zbabělou, která je výhodnější pro něho než pro mne.

Ředitel mi potom předal krátký dopis a dal si potvrdit jeho přijetí. V dopise stálo:

Vážený soudruhu,

protože jste v uplynulém období svou politickou a společenskou činností narušoval socialistický společenský řád a nemáte proto důvěru potřebnou k zastávání svého dosavadního místa, rozvazuji pracovní poměr mezi Vámi a Ústavem jaderného výzkumu ČSAV výpovědí podle ustanovení § 46, odst. 1e zákoníku práce dnem 30. listopadu 1970 s použitím zákonné výpovědní lhůty začínající 1. října 1970.

Žádám Vás proto, abyste si včas vyřídil veškeré formality související s ukončením Vašeho pracovního poměru v ÚJV.

S pozdravem

Dr. R. S. Šafrata, Csc.

Do protokolu jsem řediteli řekl, že s výpovědí nesouhlasím, že ji považuji za nezákonnou a že si vyhrazuji právo podniknout proti ústavu příslušné právní kroky.

Mimo protokol jsem svému kolegovi řekl, že se divím: tady začínají být věci vážné. Že bych na jeho místě takovou výpověď nikdy nepodepsal. I za cenu odchodu z funkce ředitele. Že svým podpisem zahájil nebezpečnou etapu v naší vědě.

Bránil se, že nic jiného nemůže dělat. Potom mi popřál hodně štěstí a úspěchů. Já jemu, aby moc nelitoval svého podpisu na výpovědi.

Celé oddělení na mě napjatě čekalo. Ukázal jsem jim ředitelův dopis. Koloval v naprostém tichu. Potom chlapci odněkud vytáhli láhev červeného vína. Nálada byla pod psa. Připil jsem na to, aby má výpověď byla poslední (nebyla). Seděli jsme až do šera. Potom mě šli všichni vyprovodit k autu. A jeden můj slovenský aspirant (kdo ví, odkud to tak rychle sehnal) mi do auta přinesl tři láhve slivovice. Prý obzvlášť staré. Aby mi nebylo smutno – když nic jiného nemůže udělat.
Bylo mi smutno. Ale poslední láhev jsme přesto dopili až za čtyři roky v Kodani.

Kopie mé výpovědi se zakrátko octla v zahraničí. O tom jsem věděl. Nevěděl jsem však, že ji mí přátelé přeložili a spolu s originálem rozeslali na stovky adres. Do všech známějších fyzikálních institucí ve světě.

Odbory

Byl jsem jejich členem skoro 15 let. Když mě vyhodili z práce, napsal jsem jim dopis. Zda by mi nemohli poskytnout podporu v nezaměstnanosti. A právní radu. A uhradit mého advokáta, budu-li žalovat ústav pro neplatnou výpověď.

Neodpověděli ani na jednu z těchto žádostí.

Tohle by měli vědět západní odboráři, když jezdí s našimi odbory navazovat přátelství a vyměňovat si zkušenosti, myslel jsem si tenkrát.

Dávám to touto cestou na vědomí západním odborům. V Československu nemáme žádné odbory. Jenom úřad pro zajištění rekreace a k registraci pracovních úrazů.

Útěcha II.

Potkal jsem ho v recepci jednoho pražského interhotelu. Ptal se, jak se mi vede.
Když uslyšel, že jsem nezaměstnaný, zvážněl.

„Také se mi to stalo. Před dvaceti lety. Ale to přežijete. V nejhorším vám najdeme nějaké místo tady v hotelu. Jenom neztrácejte dobrou náladu, pane doktore. Když vůl čůrá, jenom mravenec si myslí, že je potopa!“

Nabídka I.

Do Prahy přišel dopis. Švédská akademie píše akademii československé, že by mě ráda uvítala jako svého hostujícího profesora.

Dostal jsem opis dopisu, adresovaného prezidentovi akademie Kožešníkovi. Akademie v Praze dlouho neodpovídala. Přesně do té doby, než skončila má výpovědní lhůta.

Potom přišla do Švédska odpověď: Akademie v Praze lituje, že nemůže švédské žádosti vyhovět. Nejsem však již jejím zaměstnancem.

Soud

Zažaloval jsem Ústav jaderného výzkumu pro neplatnou výpověď ze zaměstnání. Před procesem mi advokát zastupující ústav znovu nabídl změnit výpověď na dohodu. Ústav mi za to poskytne ještě několik měsíců plat. Měl jsem protinávrh: byl bych ochoten přistoupit na dohodu, umožní-li mi akademie odjet na několik let do Švédska. Dohoda se tedy nekonala. Potom začal proces. Zdálo se, že mám nějaké šance. Předsedkyně řídila první stání objektivně, advokát žalované strany nebyl s to předložit žádné důvody, které by mou výpověď ospravedlňovaly. Bylo to závažné. Zákon vyžaduje, aby výpovědní důvody byly jasně a písemně formulovány ve výpovědi. V mé nebyly. A ústav je nebyl schopen předložit ani čtyři měsíce po mé výpovědi. Nehledě na naléhání svého advokáta. Stání muselo být odročeno.

Potom zapracovala třídní justice. Nebo kabinetní. Byla změněna předsedkyně senátu. Byl mi přidělen již normalizovaný soudce, který soudil ne podle zákonů, ale na přání. Těch ze sekretariátů.

Výpovědi svědků byly nepřesvědčivé. Zmatené. Koktavé. Byl jsem třeba obviněn, že jsem do ústavu pozval Vaculíka a řídil diskusi s ním. Spisovatele, dodala do protokolu paní předsedkyně. Mýlila se. Šlo o jiného Vaculíka. Martina. V té době člena sekretariátu ÚV KSČ. Poslal ho k nám krajský výbor strany. Dlouze se přešetřovala má dobrovolná cesta na Sibiř. Předsedkyně ji chtěla využít k odůvodnění mé výpovědi. Hájil jsem se: Ani mého otce, který byl zaměstnán v kapitalistickém podniku v buržoazní republice, si nedovolili vyhodit ze zaměstnání za to, že v září 1938 podnikl soukromou cestu do SSSR.

Jako svědek byl zavolán i ředitel Ústavu jaderného výzkumu doktor R. S. Šafrata. Stenografoval jsem si jeho výpověď.


Soudce: Znal pan dr. Janouch Františka Kriegla? A jak reagoval na vstup vojsk?

Ředitel: Na to by mohla dát odpověď stranická organizace.

Soudce: Byli jste spolu na schůzích? Jak vystupoval pan dr. J.?

Ředitel: Schůzí jsem se nezúčastnil, měl jsem proti obrodnému procesu námitky.

Soudce: Zdá se mi nemožné, že byste spolu nebyli nikdy na schůzích.Byl pan dr. Janouch obhájcem Dubčekovy politiky?

Ředitel: Vystupoval aktivně na většině schůzí.

Soudce: Mnoho konkrétního nám neříkáte.V té době se otevřela stavidla, všude se mnoho hovořilo, hovořilo se o minulých chybách, o pluralitním systému. Slyšel jste o takových věcech mluvit pana dr. J.?

Ředitel: To bych nemohl říct. Pravděpodobně.

Soudce: To nám mnoho neříká, nechceme pravděpodobnosti...

Ředitel: Věcí byla řada. Janouch byl vedoucí silou celozávodního výboru; konkrétně si však nic nemohu upamatovat.

Soudce: Pane doktore – jako vědecký pracovník byste mohl mít lepší paměť.

Ředitel: Mám špatnou.


Konalo se několik stání. Ve stejném duchu. Předsedkyně dolovala ze svědků a od ústavu informace.
Nakonec to soudu stačilo a po čtyřech stáních a po půl roce potvrdil platnost mé výpovědi ze zaměstnání. Jménem republiky.

Charta 70

Stál jsem na chodbě Okresního soudu v Praze. Čekali jsme na jeho rozhodnutí. Šlo o mé zaměstnání, o to, zda jsem práci ztratil podle práva.

Vedle mne stál starší pán, prokurátor. Měl sledovat proces. Dali jsme se do řeči. Obyčejné, společenské konverzace. Najednou jsme stáli sami dva. A prokurátor pronesl několik slov, těžko bylo věřit vlastním uším.

„Pane doktore, je to hrozné, co se děje. Ale já vám závidím. Vy sice ten svůj proces můžete prohrát, ale alespoň víte, že stojíte na správné straně.“

Nasadil úřední tvář a odešel. A nechal mě v rozpacích a pochybnostech: protest, odvaha, slušnost nebo křečovitá snaha alespoň před sebou samotným zachránit svou tvář a možnost dívat se svým dětem do očí?

Uniformy

Čtyřletá Zuzanka šla s bratrem a maminkou na procházku. U chodníku stálo několik šedozelených autobusů, z nichž vystupovali muži v uniformách.

„Hele, mami, kolik je tady Ivanů...“ řekla s nechutí a trochu i s obavou Zuzanka.

„Ty hloupá,“ vmísil se do rozhovoru o několik let starší bratr David. „To nejsou Ivani, to jsou fízlové!“

Starší bratr měl pravdu. Byly to pohotovostní pluky SNB. Ale pro generaci, dorůstající po srpnu 1968, to bylo jedno: nechuť ke všem uniformám jí byla naočkována – stejně jako mé generaci byla naočkována nechuť k šedozelým uniformám wehrmachtu.


Pogrom, nebo genocida?

Britský časopis The New Scientist uveřejnil zprávu o situaci mezi československými intelektuály. Charakterizoval ji jako genocidu.

Deset českých oficiálních intelektuálů se ozvalo. Napsalo otevřený dopis redakci britského časopisu a uveřejnilo jej v odborářském listě Práce. Tvrdilo se v něm, že nikdo neztratil práci, že nikdo nebyl za své názory perzekvován. Či jinak postižen.

Začínala móda otevřených dopisů.

Napsal jsem jim také jeden. Ptal jsem se, zda nevědí nic o tom, že byli odvoláni všichni ředitelé akademických ústavů. Že byly z práce vyhozeny desítky vědeckých pracovníků ve společenských oborech. Že lidé vyloučení z KSČ nesmějí být zaměstnáni ve vědeckých ústavech.

Souhlasil jsem s nimi jenom v jednom: že slovo intelektuální genocida je příliš silné. Že „výraz pogrom (‚pogrom (…) = (…) tažení proti někomu, něčemu, ničivé vzbouření (...)‘, viz Fratišek Trávníček, Slovník jazyka českého, Praha 1952) na československé vědce a intelektuály daleko lépe, výstižněji a přesněji charakterizuje současnou československou skutečnost“.

Práce dopis neuveřejnila. Ani žádný jiný z československých deníků. Zato ho s jistým zpožděním uveřejnily londýnské The Times. V listopadu 1970.

Dnes svého otevřeného dopisu lituji. The New Scientist měl pravdu. Nebyl to pogrom. Byla to intelektuální genocida.