8. pokračování vzpomínek na 21.srpen 1968 a léta normalizace

Solidarita I.

Veškeré pokusy získat novou práci ztroskotaly. Řada ústavů, na které jsem se obrátil, sice o mé služby projevila zájem, mé přijetí však bylo vždy vetováno stranickými orgány.

Jednou jsem usedl k psacímu stroji a napsal dopis mně osobně známým sovětským akademikům (Arcimovičovi, Bogoljubovovi, Zeldovičovi, Leontovičovi, Pontecorvovi, Sacharovovi, Tammovi a Flerovovi. V poněkud odlišné verzi jej dostal také akademik Fock.) Popsal jsem jim svou situaci nezaměstnaného fyzika a požádal je o radu, případně o pomoc. Dostal jsem dvě odpovědi. První přišla od profesora Sacharova. Zde je její plný text:

10. 1. 1971

Drahý s. F. Janouchu,

zapomněl jste zřejmě vložit váš dopis do obálky, kterou jsem obdržel prázdnou.

S úctou

A. Sacharov

Člen Výboru lidských práv



Odepsal jsem profesoru Sacharovovi, že jsem dopis do obálky jistojistě vložil, že posílám znovu jeho kopii a že mu ji budu posílat do té doby, dokud dopis nedostane.

Potom přišla velice srdečná odpověď od profesora M. Leontoviče, který mi psal, že se svými přáteli diskutoval různé možnosti, jak mi pomoci, ale že otázka případného zaměstnání bohužel nepřipadá v úvahu. Nakonec přišel i druhý dopis od Andreje Sacharova. Psal:


10. 3. 1971

Drahý Františku Janouchu!
Obdržel jsem Váš dopis z 15. ledna spolu s kopií prvního dopisu. Promiňte, prosím, že jsem neodpověděl ihned, ale byl jsem poslední týdny velice zaneprázdněn (...) Dozvěděl jsem se, že Leontovič podnikal jisté kroky jak Vám pomoci (...) Nezlepší-li se Vaše situace, napište mi znovu. Začneme přemýšlet o dalších krocích.

S úctou Andrej Sacharov

Oba dopisy kolovaly v Praze mezi mými přáteli a přinášely nejen mně ale i ostatním radost a posílení.

Kontrarevoluce

Byl jsem navštívit jednoho známého akademika. Přestal být ředitelem ústavu, který vybudoval, z práce ho však ještě nevyhodili. Jeho patenty přinášely republice milióny dolarů ročně. Šel mě vyprovodit.

„Víte, koho máme dnes za vrátného? Inženýra Synka. Studoval v Moskvě, potom pracoval na ÚV KSČ.“

Doplnil jsem jeho informace.

„Znám ho. Je ze staré komunistické rodiny. Jeho otec a strýc byli před válkou významní funkcionáři KSČ a byli popraveni za války. Po nich bylo pojmenováno náměstí bratří Synků v Praze.“

Profesor Wichterle zvážněl: „Nezvítězila u nás přece jenom ta kontrarevoluce?“


Publikační činnost

Napsal jsem nekrolog k úmrtí akademika Igora Tamma. Měl jsem rád tohoto temperamentního sovětského vědce, jednoho z mála sovětských nobelovských laureátů, pro jeho odvahu a samozřejmost, s jakou připojoval své podpisy k různým protestům a výzvám, pro jeho živost a lidskou jednoduchost a v neposlední řadě i pro jeho horolezecké výpravy, které tak rád pořádal na Pamír či Ťan-šan.

Nekrolog byl vysázen a měl vyjít. Opravil jsem již sloupcové i stránkové korektury. Najednou mi volá šéfredaktor : dostal z akademie příkaz, že mě nesmí publikovat. Záleželo mi velice na tom, aby nekrolog vyšel – nezbylo než souhlasit, aby můj nekrolog byl podepsán jako redakční. Na památku mi zůstala stránka korektur s mým jménem a stránka z časopisu, kde se jmenuji již Redakce.

Zanedlouho mi volal šéfredaktor Vesmíru profesor Koryta. Chtěli uveřejnit můj článek o inverzi času v přírodě. S mým jménem ale vyjít nesmí. Mají v tom smyslu kategorický příkaz. Zda bych souhlasil, aby vyšel pod cizím jménem. Honorář přirozeně dostanu já...

Nebyl jsem v té době ještě zvyklý na apartheid a explodoval jsem. Panu šéfredaktorovi jsem vynadal. A napsal pár protestních dopisů. Psal se rok 1971 a naše úřady někdy ještě na naše protesty odpovídaly. Tak jsem se z oddělení školství a věd ÚV KSČ dozvěděl, že „redakční rady časopisů i vydavatelství ČSAV zodpovídají za úroveň publikovaných sdělení a je v jejich pravomoci odmítnout v kterémkoliv stadiu publikace práci, která požadované úrovni plně nevyhovuje“.
Věděl jsem přirozeně od svých přátel, že redakce všech časopisů a nakladatelství dostaly striktní instrukce, že nesmějí zveřejňovat práce autorů vyloučených z KSČ či jinak postižených normalizací, ale byly to instrukce přísně tajné a odvolávat se na ně v protestech nešlo.
V září 1972 se mi však poštěstilo objevit oběžník, ve kterém mj. stálo: „Nelze zejména vydávat díla autorů, kteří byli vyloučeni z KSČ, z politických důvodů nepůsobí již na univerzitě nebo nezákonně emigrovali.“

OBĚŽNÍK

Děkanát fakulty všeobecného lékařství UK v Praze

č. j. 3772/71-II-D/III/2-V-5.

Publikační činnost na Univerzitě Karlově.

Na zasedání vědecké rady fakulty dne 27. dubna 72 byl projednán příkaz ministra školství ČSR a rektora univerzity o zastavení publikační činnosti.

Vědecká rada se usnesla, že vedoucí kateder a prezidií kateder ukládá osobní zodpovědnost za publikační činnost pracovníků kateder a za její teoretickou a politickou úroveň.

Rektor univerzity svým dopisem ze dne 26. 5. 72 č. j. 3426/72-C-IX/1 oznámil: ministerstvo školství ČSR povolilo Univerzitě Karlově další publikační činnost dopisem ze dne 19. 5. 72 č. j. 11.838/72-34. Připomnělo, že autory mohou být pouze pracovníci, kteří vyhovují morálně politickým požadavkům kladeným na vysokoškolské učitele. Nelze zejména vydávat díla autorů, kteří byli vyloučeni z KSČ, z politických důvodů nepůsobí již na univerzitě nebo nezákonně emigrovali. Bude-li přizván ke spolupráci autor, který není pracovníkem UK, je fakulta povinna opatřit si údaje o jeho morálně politickém profilu. Uvedené požadavky platí i pro autory skript.
Za teoretickou a politickou úroveň literatury odpovídají rektorovi (prorektorovi) Univerzity Karlovy redakční rady, ediční komise a komise prověřovací. Žádám, aby pro tituly dosud nevydané a pro ty, které mají být podle plánu předloženy, byla k mým rukám dodána doložka, osvědčující jejich teoretickou a politicko-ideovou úroveň. Doložku podepíše předseda redakční rady (ediční komise) a předseda příslušné komise prověřovací.


Děkan fakulty

prof. MUDr. V. Balaš, CSc., v. r.


Otevřený dopis panu ministru školství Josefu Havlínovi:

V Praze, dne 3. října 1972

Vážený pane ministře!

Před několika dny jsem na jedné z pražských univerzitních klinik uviděl veřejně vyvěšený oběžník, jehož opis přikládám. Spectabilis fakulty všeobecného lékařství UK Balaš v něm dává na vědomí, že od Jeho Magnificence Švestky obdržel dopis, ve kterém jsou oznámena pravidla pro publikaci vědeckých prací, která jste stanovil v dopise č. j. 11.838/72-34. Z těchto pravidel mimo jiné vyplývá, že vědecké práce není dovoleno publikovat zejména těm pracovníkům UK, kteří byli vyloučeni z KSČ.

Podobná instrukce je nezákonná, neboť:

a) porušuje článek 20 Ústavy ČSSR o rovnosti občanů. Vaše instrukce totiž staví do nerovnoprávného postavení tu početnou obec občanů ČSSR, která byla vyloučena z jedné politické strany Národní fronty.

b) vyslovuje faktický zákaz publikační činnosti pro blíže nespecifikovanou skupinu občanů, vyloučených z KSČ. Jak je však známo, zákaz činnosti může v ČSSR vyslovit pouze soud (§ 49–50 Tr. zákona), navíc pouze individuálně, na omezenou dobu (nejvýše pěti let), a přitom pouze tehdy, dopustí-li se někdo trestního činu v souvislosti s činností, která jest zakazována.
Je tedy zřejmé, že jste tímto svým pokynem porušil Ústavu ČSSR a převýšil svá ústavní práva člena české vlády, neboť jste veřejně vyslovil zákaz, který výlučně patří do kompetence soudu.
Požádal jsem proto generálního prokurátora ČSR, aby v rámci prokurátorského dozoru vyvodil z tohoto Vašeho porušení čs. zákonů příslušné důsledky.

Otevřený dopis Vám však píši v jiné souvislosti, neboť uvedený problém má kromě právní též morálně etickou stránku.

Váš výnos zakazuje publikovat vědecké výsledky o nových objevech, metodách a zkušenostech v oboru lékařských věd jenom z toho důvodu, že jejich autoři byli vyloučeni z KSČ, emigrovali, anebo protože jejich morálně-politický (či ideový) profil nevyhovuje jakýmsi veřejně nikdy a nikde nevyhlášeným kritériím.

Není snad rozhodující, že tímto výnosem můžete zbavovat čs. vědu případných světových priorit a slávy.

Rozhodující (a strašné!) je to, pane ministře, že tento Váš příkaz zdržuje a brání rozšiřování nových objevů, metod a zkušeností, které zachraňují lidské životy, léčí nemocné a zmenšují jejich utrpení. Historie nikdy neuzná a neospravedlní důvody, které Vás k tomuto výnosu vedly či přiměly, a odpovědnost za jeho důsledky ponesete Vy sám.

Píši ve svém dopise úmyslně „zdržuje a brání“, neboť úplně zamezit šíření a prosazování vědeckotechnického pokroku nemůžete ani Vy z funkce ministra.

Kam až by mohly vést důsledky Vašeho příkazu, si dovolím ilustrovat na hypotetickém (leč plně reálném) příkladě: mohla by být na UK publikována zpráva o objevu léku proti rakovině, očkování proti hepatitidě či objevu nového antibiotika, kdyby jejich autor byl vyloučen z KSČ? Na naší univerzitě před šedesáti lety, v tichých místnostech ve Viničné ulici, formuloval svou obecnou teorii relativity tehdy málo známý profesor Einstein. Kdyby byl vyloučen z KSČ, mohl by tuto teorii uveřejnit?

Podle oběžníku, který jsem si přečetl, soudím, že by to možné nebylo. Byl bych rád, vážený pane ministře, kdybych neměl pravdu a Vy jste mohl obsah mého otevřeného dopisu vyvrátit. Obávám se však, že se Vám to nepodaří: já sám nemohu drahnou dobu publikovat, ani přednášet teorii atomového jádra na Univerzitě Karlově (...)


S úctou

František Janouch

Otevřený dopis jsem rozeslal redakcím největších pražských deníků a asi třiceti dalším adresátům z univerzity a z akademie věd.

Vážený kolego Janouchu,

obdivuji Vaši vytrvalost, s jakou usilujete o prosazování občanských práv, jak si tato práva odvozujete z ústavy a zákonů objektivními úvahami naučenými vědeckou činností. Obávám se však, že by Vaše argumentace mohly najít patřičnou odezvu jenom v oblasti, v níž by se češtině rozumělo v jejím ještě nedávném a Vámi ze setrvačnosti stále stejně chápaném významu slov a v níž by platily zákony gramatiky a logiky, jak jsme se jim naučili na školách.

Případ, který rozebíráte ve svém otevřeném listu panu ministru školství, zapadá do souvislé řady zkušeností, které nás stále zřetelněji poučují, že ústava i jiné zákony ztrácejí původní význam svých slov. Zejména však nejsou ani ústava, ani žádné zákony závazné pro vládnoucí skupinu, jak je patrno už i z toho, že všechny zákonodárné sbory jsou vázány naprostou poslušností k této vládnoucí skupině. Plyne to z její absolutní, a tedy zákonodárné i exekutivní pravomoci.

Z tohoto důvodu se mi zdá Vaše úsilí o objektivní výklad naší ústavy a jiných zákonů a o praktickou aplikaci zákonů ve smyslu tohoto výkladu a priori marné, a tudíž zbytečné. Chápu, že se jakoby instinktivně bráníte postupující likvidaci, jejímž dalším krůčkem je dekret ministra školství o vyloučení prokletých z publikační činnosti. Jsa postižen stejně, chtěl bych se rád k Vašemu odporu připojit, kdybych neviděl jeho marnost. Snad by bylo i důstojnější přijímat další rány mlčky. Kdybychom byli věřícími křesťany, ukládali bychom si asi za těchto okolností pokoru a vděčnost našim pánům, že ač si nás vybrali za oběti, obětují nás pomaloučku a relativně humánně. Radovali bychom se z naděje, že až je napadne dorazit nás fyzicky, budou i potom stejně milosrdní a budou se řídit osvědčenými zásadami euthanasie.


Srdečně Vás zdraví

O. Wichterle

Akademik Wichterle neměl pravdu: Začali ke mně přicházet známí i neznámí. Otevřený dopis Havlínovi prý koluje ve všech lékařských a farmakologických fakultách od Plzně až do Košic ve stovkách opsaných kopií. A při výslechu v Ruzyni mi pánové řekl, že prý byl otištěn i v několika západních listech. Nevím, neviděl jsem to.

Z akademie se ozval její administrativní ředitel Jelínek, že prý mi bude proplacen honorář za neotištěný článek ve Vesmíru. Přišlo mi 500 Kčs. Že by to byl úplatek? Nebo se v někom pohnulo svědomí? Jenom na odpověď pana ministra školství Havlína dodnes čekám marně. Je-li ovšem stále ještě ministrem.

Tisková oprava
(Der Spiegel 41, 8. října 1973)

Ve článku s názvem „Větrná korouhvička“ je několik odstavců věnováno mé osobě:

„Již od počátku října koluje v Praze otevřený dopis atomového fyzika Františka Janoucha českému ministru školství Havlínovi (z Biľakovy frakce), ve kterém si vědec stěžuje na to, že od svého vyhození ze strany nesmí publikovat v odborných časopisech. Tento útok, který v mezinárodních odborných kruzích vyvolal velkou pozornost, využil Husák pro svou politiku a prosadil, že atomový vědec smí znovu publikovat.“

Dovolte mi k tomu několik poznámek: Odpovídá pravdě, že jsem v říjnu 1972 napsal ministru školství Havlínovi otevřený dopis, ve kterém jsem podrobil kritice jeho výnos z 19. května 1972, podle něhož nesmí univerzity uveřejňovat žádné práce vědců, kteří byli vyloučeni z KSČ. Byl jsem a zůstávám přesvědčen, že podobný výnos je v rozporu s Ústavou ČSSR jakož i s jinými zákony. Z tohoto důvodu jsem odeslal generálnímu prokurátorovi ČSR stížnost a žádal jsem ho, aby přezkoumal zákonnost uvedeného výnosu.

Od českého ministra školství pana Havlína jsem zatím nedostal žádnou odpověď. Generální prokurátor mi ve své odpovědi pod číslem III/GD 1572/72 sdělil, že napadnutý ministerský výnos se nenachází v rozporu s našimi zákony. Pan generální prokurátor odůvodňoval svůj názor tvrzením, že patří k povinnosti ministra školství dbát o to, aby publikace byly v souladu s vědeckým světovým názorem – marxismem-leninismem.

Zdá se mi však, že stanovisko generálního prokurátora spočívá na chybných předpokladech: že totiž práce vědců vyloučených z KSČ jsou nezbytně v rozporu s marxismem-leninismem.
Jak je tomu například s profesory teologických fakult, které u nás také podléhají ministru Havlínovi?

V této souvislosti vyvstává zásadní otázka, jak je tomu s pracemi v přesných vědách. Kdo a na jakém základě si přisvojuje právo rozhodovat, zda např. nová vědecká zpráva o objevu nového chemického prvku, objevu nové komety, konstrukci nového počítače, z teorie množin nebo o syntéze nového léku jsou v souladu či v rozporu s právě platnými oficiálními názory na marxismus-leninismus? A je vůbec možné, aby odborná zpráva o vědeckém objevu mohla být v rozporu s „vědeckým světovým názorem“?

Další část Vašeho článku, která se mě dotýká, neodpovídá pravdě. Generální tajemník KSČ Husák mi nikdy nedal vědět, že bych směl publikovat. Dveře československých redakcí jsou pro mne dnes ještě více zavřeny, než tomu bylo před rokem.

Praha, 22. srpna 1973
František Janouch