V Moskvě se ve dnech 13-15 prosince konalo vzpomínkové shromáždění u příležitosti dvacátého výročí jeho smrti. Publikuji vzpomínku, kterou jsem si připravil.

Když jsem končil svá studia na fyzikální fakultě v Leningradě, objevila se koncem roku 1953 v Pravdě zprávička o nově zvolených akademicích. V seznamu jmen byl i jakýsi Andrej Sacharov, zvolený v oboru teoretické fyziky. Byl navíc neuvěřitelně mlád: ve 32 letech se stal přímo řádným členem akademie, tedy akademikem, „přeskočiv“ obligatorní kategorii dopisujícího člena akademie, ve které např. světoznámý fyzik (Nobelova cena za fyziku) Igor Tamm strávil přes dvacet let – akademikem se stal teprve kolem šedesátky.

Vrtalo mi to hlavou: tenkrát jsem totiž byl ještě schopen prohlížet všechny sovětské fyzikální časopisy a paměť jsem měl ještě výbornou: se jménem Sacharov jsem se ale nikdy nesetkal. Internet tenkrát ještě neexistoval a tak jsem se při nejbližší příležitosti zeptal svého tehdejšího učitele, akademika Vladimíra Focka, zač vlastně byl tak mladý fyzik Sacharov zvolen. „To vám nemohu říct“, odpověděl mi Fock, „byl totiž zvolen za tajné práce“. „Jak jste pro něj tedy mohl hlasovat?“ Namítl jsem. Fock mi vysvětlil, že akademici měli možnost se s jeho pracemi seznámit ve zvláštní, uzavřené místnosti, pod dohledem zvláštního referenta a že nesměl mít sebou ani tužku ani papír. Akademik Fock se potutelně usmál a tím náš rozhovor skončil.

Jak je ten svět malý! Teprve nedávno jsem se dozvěděl, že vůbec první protest Andreje Sacharova z roku 1952, se týkal zákazu uveřejnění Fockova článku o negramotné kritice teorie relativity ze strany sovětských marxistických filosofů. Tento Fockův článek jsem četl ještě jako mladý student v Leningradě v rukopise, dnes by se asi řeklo v „samizdatu“: tenkrát však to slovo v ruštině ještě neexistovalo.

Postupně jsem se dozvídal, že Sacharov byl zvolen za práce, na kterých je dodnes založen mezinárodní výzkum řízené termojaderné reakce, který třeba jen EU v současné době podporuje miliardami Euro.

Vzpomínám, s jakými potížemi jsem si před více než před čtvrt stoletím připravoval slavnostní Sacharovskou přednášku, kterou jsem měl proslovit 21. 5.1981, v den jeho šedesátých narozenin na slavnostním kolokviu na universitě v Oslo, která mu udělila čestný doktorát. Sacharov byl tenkrát v nezákonném vyhnanství v Gorkém.

O tom, že byl Sacharov nejen benjamínkem, ale i navíc i «enfantem terrible» Akademie věd SSSR, jsem se dozvěděl až v roce 1964. Byl jsem v horolezecké výpravě na Pamíru, sněžilo a ve stanu jsme si krátili čas vyprávěním. Sdílel jsem stan se známým sovětským matematikem Igorem Šafarevičem, dopisujícím členem Akademie věd SSSR. Na výšce 5000 metrů jsme si mohli být jisti, že stan není odposloucháván a mohli jsme tedy mluvit zcela bez zábran. Šafarevič mi vyprávěl o skandálu, který nedávno Sacharov způsobil na valném shromáždění Akademie věd. Do akademie měl být zvolen jakýsi Nuždin, spolupracovník známého šarlatána Trofima Lysenka, dnes vzpomínaného pouze jako odpůrce moderní genetiky. Sacharov si vzal slovo a vyzval vážené shromáždění akademiků, aby Nuždina nevolilo, ač byl doporučen nejen vedením akademie, ale i ústředním výborem komunistické strany. To bylo zcela neslýchané. Sacharova navíc podpořil i akademik Tamm. Jejich vystoupení byla odsouzena nejen Lysenkem, ale i presidentem akademie věd. V tajném hlasování pak za Nuždina hlasovalo pouze 23 akademiků, proti celých 117! Když to oznámili Chruščovovi rozčílil se tak, že chtěl celou Akademii věd zavřít či rozpustit. Naštěstí však Chruščova svrhli dříve, než stačil svůj úmysl uskutečnit.

Od té doby jsem všechny zmínky o činnosti záhadného fyzika Sacharova sledoval velice pečlivě. V roce 1967 jsem si v sovětském samizdátu přečetl rozhovor se známým novinářem Ernestem Genri, ve kterém Sacharov (který byl tenkrát ještě přesvědčeným sovětským vlastencem) vysvětloval nebezpečí jaderného zbrojení a nemožnost vytvoření účinného „štítu“, tedy obrany proti jadernému útoku. Vůbec bych se nedivil, kdyby si Obama přečetl Sacharovovy názory a brdský radar smetl ze stolu, protože ho přesvědčily.

Během pražského jara se najednou objevil Sacharovovův esej „Úvahy o pokroku, mírovém soužití, koexistenci a intelektuální svobodě“. Ačkoliv v průběhu Pražského jara nás již máloco v tisku mohlo překvapit, přesto Sacharovův článek působil jako blesk z čistého nebe. Uvědomil jsem si, že Sacharov byl nejen geniálním fyzikem, ale i velkým politickým myslitelem.
21. srpna 1968 bylo Československo okupováno Sovětskými vojsky a některými z jeho spojenců. V Praze byly stovky sovětských tanků a obrněných aut…

Koncem srpna jsem byl ve Vídni na vědecké konferenci. Najednou jsem se dozvěděl, že mě naléhavě shání šéfredaktor známého západoněmeckého časopisu „Die Physikalische Blätter“. Tento vědecký časopis chtěl v září 1968 uveřejnit překlad mého článku o čs-sovětských vztazích ve fyzice, uveřejněný na podzim 1967 v Československém časopisu pro fyziku. Šéfredaktor se chtěl pouze ujistit, zda po okupaci Československa s publikací souhlasím. Nespal jsem celou noc a nakonec souhlasil: Článek však musí být opatřen „pookupačním“ postskriptem. Psal jsem v něm mj.:

"…Zvláště fyzikové, kteří dali svým vládám strašné zbraně hromadného ničení, mají zvýšenou odpovědnost za chování těchto vlád a zvláštní intelektuální odpovědnost za omezení arogance moci, jakou bezostyšně demonstroval světu již Hitlerův režim. Dnešní chování obou supervelmocí, USA a SSSR, vzhledem k malým a bezmocným státům, jako jsou Vietnam a Československo, nese známky podobné arogance moci.
Chtěl bych touto cestou upozornit naše sovětské kolegy, že nejsou nikterak ušetřeni morální odpovědnosti za chování svých vlád a že s velkou pozorností sledujeme jejich vystoupení a stanoviska v tomto směru: považujeme je za součást společné odpovědnosti intelektuálů celého světa vůči budoucnosti lidstva.
Kdyby nic jiného, pak statečná vystoupení sovětského akademika Andreje Sacharova nás opravňují k tomu, abychom si zachovali dobré vztahy k našim sovětským kolegům-fyzikům."

V tomto článku jsem se poprvé veřejně ztotožnil s myšlenkami akademika Sacharova.
Potom začala v Československu normalizace. Byl jsem jedním z prvních vědců, kteří byli vyhozeni z Akademie věd. A když jsem nebyl schopen nalézt nové zaměstnání, napsal jsem o své situaci dopis několika sovětským akademikům. Byli mezi nimi akademici Leontovič, Ginzburg a Sacharov. Sacharovovi nejdříve sovětská pošta doručila prázdnou obálku mého doporučeného dopisu. Sacharov reagoval postupně dvěma dopisy:

Drahý s. F. Janouchu, 10.1.1971
zapomněl jste zřejmě vložit váš dopis do obálky, kterou jsem obdržel prázdnou.
S úctou
A. Sacharov
Člen Výboru lidských práv

Všimněte si prosím: věhlasný akademik se v dopise, posílaném z Fyzikálního ústavu Akademie věd podepisuje ne jako akademik, vědecký pracovník, ale člen Výboru lidských práv!
Odpověděl jsem prof. Sacharovovi, že jsem dopis do obálky jistojistě vložil, že mu posílám znovu jeho kopii a že mu ji budu posílat do té doby, dokud dopis nedostane.
Potom přišla velice srdečná odpověď od profesora Marka Leontoviče, který mi psal, že se svými přáteli diskutoval různé možnosti, jak mi pomoci, ale že otázka případného zaměstnání v jejich ústavech, bohužel, nepřipadá do úvahy. Musím doznat, že jsem to ani nečekal a kdyby mi podobná možnost byla nabídnuta, asi bych ji musel odmítnout. Nakonec přišel i druhý dopis od Andreje Sacharova. Psal mi:

10.3. 1971
Drahý Františku Janouchu!
Obdržel jsem Váš dopis z 15. ledna spolu s kopií prvního dopisu. Promiňte, prosím, že jsem neodpověděl ihned, ale byl jsem poslední týdny velice zaneprázdněn... Dozvěděl jsem se, že Leontovič podnikal jisté kroky jak Vám pomoci... Nezlepší-li se Vaše situace, napište mi znovu. Začneme přemýšlet o dalších krocích.
S úctou Andrej Sacharov

Tak vlastně začaly mé přímé kontakty a postupně i přátelství s Andrejem Sacharovem.
Na podzim roku 1973 začala proti Sacharovovi zběsilá kampaň v sovětském a později i československém tisku. Útoky proti Andreji Sacharovovi byly natolik hrubé a odporné, že jsem začal znovu kupovat sovětské noviny a proti-sacharovské články vystřihávat. Vznikla tak kolekce, ke které by se k nim dnes asi žádný ze sovětských novinářů nechtěl hlásit. Co ale mohl v Praze udělat nezaměstnaný fyzik, sledovaný policií a často volaný do Ruzyně na výslechy?

Nakonec jsem reagoval na pomlouvačnou kampaň dopisem do britských The Times, ve kterém jsem se postavil za Sacharova a navíc podpořil návrh na udělení Andreji Sacharovovi Nobelovy ceny míru. The Times dopis neprodleně uveřejnily – přetištěn byl potom v řadě zemí. V dopise jsem srovnal filosofie Nielse Bohra a Andreje Sacharova a zakončil svůj dopis slovy:

Myšlenky a úvahy akademika Sacharova a jeho hluboce humanistické výzvy lidstvu jsou z hlediska naší civilizace životně důležité. Považuji proto návrh na udělení Nobelovy ceny míru Andreji Sacharovovi za plně oprávněný a podporuji jej.
František Janouch, Praha, září 1973.

Zanedlouho po uveřejnění mého dopisu mi české úřady zcela nečekaně umožnily vycestovat do zahraničí a přijmout profesuru, kterou mi nabídla švédská Královská akademie věd. (Pro úplnost podotknu, že mě čs. úřady zanedlouho po odjezdu do Skandinávie nezákonně zbavily občanství .)
Role se najednou obrátily. Nyní jsem to byl já, kdo mohl Sacharovovi podat pomocnou ruku. V roce 1975 jsem ze Švédska měl odjet na Paguošský kongres v Kyotu, uspořádaný u příležitosti 30. výročí svržení atomové bomby na Hirošimu. Nabídl jsem Sacharovovi, že bych tam mohl přednést jeho poselství. Sacharov mi poselství poslal, já ho skutečně přednesl – sovětská delegace a přidružené delegace československé a východoněmecké, nevěděly, zda mají na protest nad takovou drzostí kongres opustit: Janouch, který byl krátce před tím za trest zbaven čs. občanství, přednesl poselství Sacharova, kterého dokonce chtěli vyloučit ze Sovětské Akademie věd!
Po návratu z Kyota dostal Sacharov Nobelovu cenu míru a pozval mě, abych byl na jejím slavnostním předání v Oslu jako jeho osobní host. Sám ovšem přijet nemohl. Seznámil jsem se tam však osobně s jeho ženou Jelenou Bonner-ovou.

O necelé dva roky později, v prosinci 1977, jsem Sacharovovi „dal“ slovo na vědecké sekci Biennale della Disenzo, které jsem organizoval v Benátkách. Sacharov poslal velice srdečné poselství a popřál našemu shromáždění úspěch.

V Benátkách jsem též dostal od Andreje Sacharova důležitý rukopis. Jeho titulek zněl: Atomová energetika a svoboda Západu. Na mnoha mých přednáškách o jaderné energii, které jsem měl na mnoha západoevropských universitách a konferencích, jsem byl kritizován za svůj kladný vztah k jaderné energetice. Často jsem byl dotazován, jaký je postoj k jaderné energii „skutečného disidenta“ Andreje Sacharova. Odpovídal jsem, že předpokládám, že názor na jadernou energetiku fyzika Andreje Sacharova nemůže být dalek od názoru mého – jsme totiž oba jaderní fyzikové. Požádal jsem ho ale při nejbližší příležitosti, aby se k bouřlivým diskusím o jaderné energii, které se v této době odehrávaly nejen v USA, ale i v Evropě, vyjádřil. A protože jsem použil služeb ne „POČTY SSSR“, ale naší „disidentské pošty“, dostal jsem od za nějakou dobu výše zmíněný článek.

Musím podotknout, že s uveřejněním Sacharovova článku jsem však měl problémy. Západ byl natolik zmatený zelenou propagandou, že i tak významné časopisy jako je der Spiegel nebo The Bulletin of the Atomic Scientists“ nechtěly zprvu článek uveřejnit. Západní novináři se dokonce domnívali, že nejde o Sacharovův článek, ale o nějaký podvrh. Naštěstí na poslední stránce bylo několik řádek, připsaných rukou akademika Sacharova přímo pro mne. Sacharov byl člověkem neformálním a v Moskvě byl v té době o papír nouze. Použil tedy zbývající půlstránku na dopis. Článek byl uveřejněn v největších světových novinách, vyvolal polemiku mezi Heinrichem Böllem a Sacharovem, a ještě dnes, po více než po 30 letech, je pro Západ vysoce aktuální a Sacharovovo jasné stanovisko, vyjádřené již v názvu článku dodnes vyvolává rozpaky. Evropská Unie např. financuje výzkum fúzního reaktoru, založeného na Sacharovových myšlenkách, miliardami Euro, Evropský parlament každoročně uděluje Sacharovovu cenu za lidská práva, se Sacharovým stanoviskem k jaderné energetice si však Evropa tak trochu neví rady. V roce 2008 jsem byl zmocněncem české vlády pro Evropské jaderné fórum v Praze (28-29.5.2008) a použil jsem této příležitosti abych Sacharovův třicet let starý text rozdal všem jeho účastníkům – bylo jich na tři stovky. Současně jsem umožnil jednomu z českých Europoslanců, aby Sacharovův text o jaderné energetice rozeslal všem poslancům jako novoroční pozdrav.
* * *
Když Andrej Dmitrievič dostal v říjny 1975 Nobelovu cenu míru, vracel jsem se právě z Kyotta – zpráva mě zastihla v Kodani. Ihned jsem mu zatelefonoval do Moskvy a byl jsem zřejmě jedním z prvních, kdo mu gratuloval. Sacharov měl řadu otázek, týkajících se ceremonie předání ceny – obávám se, že ne na všechny jsem byl schopen dát vyčerpávající odpověď. Zanedlouho jsem se však dozvěděl, že jsem pozván jako jeden z několika málo Sacharovových osobních hostů na slavnostní předání ceny 10. prosince 1975 do Osla.

Měl bych ještě zmínit jednu důležitou episodu v našich vztazích. Za publikace Sacharovových článků na Západě jsem dostal jisté honoráře. Když jsem se Andreje Dmitrijeviče zeptal, jak s nimi naložit, reagoval okamžitě a spontánně. „Pošlete je dětem politických vězňů“. V té době jsem zakládal Nadaci Charty 77 a Sacharovovův návrh jsem rád akceptoval – i když jsem ho s jeho souhlasem poněkud pozměnil: Vánoční nadílka od strýčka Sacharova byla nejen pro děti čs. politických vězňů, ale i pro děti těch, kteří pro svůj podpis pod Chartou 77 byli vyhozeni ze zaměstnání. Tuzexové bony přicházely v doporučených dopisech z Göteborgu, a byl k nim přiložen malý lístek, psaný na ruském psacím stroji:

По поручению профессора Aндрея Дмитриевича Cахарова, действительного члена Aкадемии Наук CCCР, трижды героя социалистического труда CCCР, неоднократно получившего орден Ленина и Государственные премии CCCР и также Нобелевскую премию мира.

V českém překladu:

Z pověření profesora Andreje Dimitrieviče Sacharova, řádného člena Akademie věd SSSR, trojnásobného hrdiny socialistické práce SSSR, mnohonásobného nositele Řádu Lenina, mnohonásobného laureáta Stalinských cen a taktéž laureáta Nobelovy ceny míru.

Sacharovská finanční pomoc ze Švédska pro děti vězněných a pronásledovaných chartistů je dodnes vzpomínána mnohými Čechy a Slováky. Vzpomínají na ni zřejmě i mnozí příslušníci StB, kteřrá si s podobnou iniciativou nevěděla rady. Ani s děkovnými dopisy československých dětí (jak říkal rebjatišek), které akademik Sacharov dostával nejen v Moskvě, ale dokonce později i ve vyhnanství v Gorkém.

Naše telefonické rozhovory a korespondence pokračovaly až do doby, kdy byl Sacharov nezákonně poslán do vyhnanství v Gorkém – tedy do roku 1980.

Během jeho vyhnanství jsem uveřejnil o Sacharovovi řadu dopisů a článků v předních světových vědeckých časopisech a novinách. Vyzýval jsem kolegy fyziky z celého světa, aby na něj nezapomínali, aby mu posílali své vědecké práce a preprinty a alespoň tak zmírnili jeho vědeckou isolaci v Gorkém. Mé výzvy měly úspěch: Sacharov dostával stovky zásilek z předních světových laboratoří.

Dělal jsem vše, co bylo v mých silách, aby svět na Sacharova nezapomněl. Ke stoletému výročí slavného Nielse Bohra jsem v mnoha zemích uveřejnil velké články, které ve kterých jsem Andreje Sacharova nazval pokračovatelem myšlenek Nielse Bohra o otevřeném světě jako jediném způsobu přežití lidstva v epoše jaderných zbraní.

Po roce 1987, když jsem přestal být v SSSR persona non grata, a Sacharov se navrátil do Moskvy z Gorkovského vyhnanství, jsme se mnohokrát osobně setkali. Píši o tom podrobně ve své knížce Případ Andrej Sacharov a také v novém vydání svého normalizačního deníku Ne, nestěžuji si – malá normalizační mosaika.

Naposledy jsem telefonicky hovořil s Andrejem Dmitrievičem 24.11. 1989. Objednal jsem rozhovor s Moskvou na 21.30 stockholmského času, tedy před půlnocí v Moskvě. V očekávání telefonu jsme se dozvěděli, že v Praze „začala revoluce“: celé předsednictvo ÚV KSČ odstoupilo. Otevřeli jsme s ženou lahev šampaňského a začali slavit. Když nás ústředna nakonec spojila s Andrejem Dmitrijevičem, skoro jsem zapomněl, o čem jsem s ním vlastně chtěl mluvit – vyprávěl jsem o událostech v Praze. Andrej Dmitrijevič o nich ještě nevěděl a chtěl se dozvědět další podrobnosti o těch „potrjasajuščich“ událostech. Sacharov však najednou změnil témat rozhovoru a vlastně mi připomněl, o čem jsem s ním chtěl hovořit:“ Slíbil jsem časopisu Zahraniční literatura napsat úvod k vaší knize. Nemám ale teď čas, udělám to koncem prosince. Chtěli, abych jim nadiktoval svůj úvod – chtěl bych to ale raději napsat sám. Předmluva bude krátká – mám teď mnoho práce s přípravou sjezdu lidových poslanců – hned jak skončí sjezd to napíši.

14.12.1989 ráno jsme spolu s Georgem Sorosem a Karlem Schwarzenbergem navštívili nově jmenovaného předsedu federální vlády Mariána Čalfu. Informovali jsme ho o našem úmyslu přenést činnost Nadace Charty 77 do Prahy. Požádali jsme premiéra, aby nám jeho vláda usnadnila naše rozhodnutí uskutečnit. Premiér Čalfa přislíbil, že Federální vláda učiní vše, co bude v její moci. Současně mi vyslovil poděkování za činnost Nadace Charty 77 ve Stockholmu. Připadal jsem si jako ve snu: ještě před dvěma týdny jsem byl při nejmenším nepřítelem lidu…

Přímo od premiéra jsme se odebrali do hotelu Interkontinental, kam byla svolána ustavující schůze Československé Nadace Charty 77. V průběhu diskuse jsem udělal návrh, aby Andrej Sacharov byl zvolen jako jeden z „patronů“ nově zřizované Nadace.
„Akademik Sacharov dnes v noci zemřel“ – řekl mi jeden z přítomných. Několik minut jsem nebyl schopen se soustředit a pokračovat v řízení schůze. Zpráva, která mě zastihla přímo uprostřed „Něžné revoluce“ byla natolik krutá a nesmyslná, že jsem se v prvním okamžiku zdráhal uvěřit, že to může být pravda a nebyl jsem schopen pokračovat v řízení schůze. Když jsem se nakonec vzpamatoval, pocítil jsem najednou ostrou lítost, že již nikdy nebudu moci svému příteli a kolegovi vyprávět dojmy z revoluční Prahy…

Dlouho jsem žil v přesvědčení, že Sacharovův úvod k mé knize zůstal nenapsán. Teprve 10. 2.1990 jsem se dozvěděl, že Jelena Georgievna Bonner našla v deskách s ruským překladem mé knihy „Ne. Nestěžuji si“ koncept předmluvy k mé knize, napsaný rukou Andreje Sacharova. Těžko jsem se ubránil dojetí: má kniha byla zřejmě jedním z posledních textů, které Andrej Dmitrijevič četl a jeho předmluva k mé knize jedním z posledních textů – a možná i vůbec posledním – který Sacharov napsal.
* * *
«Andreje Sacharova není více mezi námi. Ocenit jeho význam – politika, člověka, vědce – není jednoduché. Stopa, kterou za sebou zanechal, je vskutku gigantská. Uplynou zřejmě léta, než plně pochopíme fenomén Sacharova. Fyzik Sacharov měl neobyčejný vědecký talent, intuici a originální myšlení. Sacharov politik byl odvážným, nekompromisním a prozíravým. A neústupným. Jeho neústupnost často vyvolávala nepochopení, údiv a dokonce byla někdy i odsuzována. V jeho ohromném lidském srdci se vždy našlo místo pro všechny, komu ublížili, koho věznili, mučili či posílali do vyhnanství. Sacharov si vždy našel čas, laskavé slovo, a pokud to bylo zapotřebí i peníze pro podporu či odvážná vystoupení na obhajobu vězňů svědomí.
Předčasná smrt Andreje Dmitrijeviče Sacharova zanechala v nás, kdo ho znali, pocit hlubokého zármutku a nenahraditelné ztráty. Jeho morální autorita, jeho křišťálová čistota (jak o něm jednou řekl Nikita Chruščov), jeho nepodplatitelnost, jeho odvaha, které mu pomáhaly obhajovat své názory a bojovat za nám budou zvláště chybět v kritické situaci, ve které se nyní nachází SSSR. Andrej Dmitrijevič Sacharov byl skutečně nejen svědomím Sovětského svazu, ale i celého lidstva.»

K těmto svým slovům, které jsem napsal a uveřejnil v roce 1991 v knize „On žil mezi námi“ nemám ani dnes, kdy vzpomínáme dvacáté výročí jeho předčasného odchodu, co dodat.
Děkuji za pozornost!