Můj článek vyvolal řadu otázek a komentářů. Na některé odpovídám.

Vážení účastníci diskuse ohledně mé vzpomínky na Andreje Sacharova, cítím potřebu dodat několik vysvětlení, komentářů, oprav.

Nejdříve několik trivialit:
Ze sovětských vůdců si vážím pouze dvou: Chruščova a Gorbačeva. Chruščov měl odvahu před světem odhalit zločinou povahu sovětského řádu a zahájit rehabilitaci desítek miliónů obětí leninizmu a stalinismu. Gorbačev si uvědomil, že sovětský byrokratický režim není schopen soutěžit s rychle rozvíjejícím se západem, že kolchozní režim zbankrotoval a SSSR musí dovážet do země, která před revolucí byla schopna nakrmit celou Evropu, milióny tun obilí, masa, oleje a snažil se tento režim zreformovat – to se mu nepodařilo a nemohlo podařit. Svou v podstatě demokratickou a humánní politikou však dosáhl jednoho: bez jediného výstřelu vlastně zničil největší totalitární supervelmoc s desítkami tisíc jaderných hlavic ve svých arsenálech.

Co se Chruščova týče: zničit sovětskou akademii věd se mu naštěstí nepodařilo – ale má na svém účtu desítky a desítky politicko-ekonomicko-ekologických katastrof. Rozorání Kazachstánu (celiny), vysušení Aralského moře, kukuřičné nadšení, jaderné rakety (sovětské) na Kubě – to snad stačí.

Jeden z komentářů mi vyčíta, že srovnávám Vietnam a Československo. Vietnamský národně osvobozenecký protikoloniální boj lze srovnat s pokusem Československa dostat se z ve své podstatě koloniální panství sovětského.

Tvrdím již desítky let, že pád komunismu – zřejmě ještě ne definitivní – nezpůsobila svými vojenskými operacemi USA či NATO, ale politická a hospodářská neschopnost a nezpůsobilost tzv. komunistických či socialistických režimů nakrmit své obyvatelstvo a úspěšně soutěžit se Západem.
Mimochodem doporučuji všem přečíst si knihu Aleksandra Jakovleva: Rusko plné křížů, Doplněk, Brno 2007. Je snad ještě k dostání v knihkupectvích nebo v knihovnách. Je to nejzasvěcenější a nejkonkrétnější odsouzení komunismu, jaké snad kdy bylo napsáno.

Ano, souhlasím s některými komentáři, že původní kritika jak Sacharova, tak i jisté části vedoucích politiků Pražského jara byla z levicových pozic. Bylo to způsobeno částečně důvody taktickými, částečně i přesvědčením, že se nelze vrátit k létům třicátým v Československu či k létům na počátku minulého století v Rusku.

Některé komentáře jsou kritické vůči udělování Nobelovy ceny míru. Je-li cena udělována každoročně již přes sto let je zřejmé, že jsou „lepší“, „přesvědčivější“ a „horší“, méně přesvědčivé ceny. Komitét, který tuto cenu uděluje, je jmenován Norským parlamentem a jsou to přece jen pouze lidé: mají své přednosti a nedostatky, jejich informovanost a znalosti jsou omezené, byl by zázrak, kdyby někdy „nešlápli“ trochu či více vedle. Ale v průměru za sto let se ukazuje, že to byla dobrá volba - Alfred Nobel by mohl být velmi spokojen.

Mimochodem, když jsem se zúčastnil v roce 1975 slavnostního banketu, mluvil jsem s řadou členů norského komitétu: bylo pro ně překvapením nejen to, že to byl Sacharov (a další), který přišel na to, jak udělat z vodíkové bomby zbraň, kterou je možno shodit z letadla. Americká vodíková bomba, která byla odpálena o řadu měsíců dříve, byla v podstatě velkou laboratoří, kterou by do žádného letadla nenaložili. Členové norského komitétu však ani nevěděli, že Sacharov byl autorem klíčové myšlenky, jak ovládnout termojadernou energii (řízená termojaderná reakce).

Mimochodem, existují jistá pravidla, kdo může kandidáty navrhnout. Skupina poslanců Reichstagu by mohla Hotlera navrhnout - to by ale vůbec nezmenšilo význam ceny.
Mimochodem jsem byl na podzim roku 2008 v Bostonu, kde se konala velká mezinárodní konference u příležitosti 40 výročí Sacharova esseje: „Úvahy o pokroku, intelektuální svobodě a mírovém soužití“ dodnes vyvolává u vědců rozpaky na originalitou a nevšedností Sacharovových myšlenek.

I v Moskvě v prosinci 2009 zaznívaly podobné hlasy.
S jr souhlasím, že bolševická víra je mor. Snažil jsem se při redakci pamětí svého tchána této víře přijít „na kloub“. Tak vznikl asi stostránkový dialog (Janouch-Kolman: Jak jste mohli tak žít?), který byl vydán ve Fischerově nakladatelství v Německu v roce 1982??, ve Švédsku a kolval též v českém samizdatu v překladu profesora Jiřího Hájka. Je to poučné čtení.

Poslední poznámka: mezi panem Georgem Sorosem a Rotschildem (kterého jste měl na mysli, pane Voršilove?) či lépe asi všemi Rotschildy byl velký rozdíl: George Soros byl geniální finančník a filosof, který na hlouposti a omezenosti finančníků a ministrů financí vydělal miliardy dolarů. Měl jsem po mnoho let možnost zblízka pozorovat, jak cílevědomě a štědře používal vydělané peníze na financování činností, které otvíraly totalitární společnosti, pomáhaly jejich otevření a proměnu. Za jeho peníze a přese mne šly do Československa, ale i do dalších zemí osobní počítače, krátkovlnná radia, videomagnetofony a kaset s filmy, magnetofony pro jazzovou sekci atd, byla financována činnost Prečanova Střediska v Scheinfeldu a Medkovy informační služby ve Vídni. Mezi Rotschildem a Sorosem byl ohromný rozdíl...


Ještě nakonec: mnohé z informací, které jsou v mé zprávě, byly již dávno v Čechách uveřejněny. (František Janouch, Případ Andrej Sacharov. Má setkání, kontakty a korespondence s akademikem Andrejem Sacharovem, Atlantis, Brno 1994.)