Ondřej Prokop, předseda pražského hnutí ANO, se na svých stránkách představuje jako „Manžel, táta, politik i podnikatel. Hlavně ale obyčejný kluk z Jižňáku, který měl vždy velké sny.“ Ale i obyčejný kluk, který má potřebu se veřejně prezentovat, by měl znát historii vlastní země. Jinak se snadno dopustí výroku, který lze označit za nehorázný.
Měl jsem to štěstí před léty poznat Soňu Červenou, a to v situaci ne právě veselé. Obrátila se na mě poté, co zjistila, že je evidována v materiálech bývalé Státní bezpečnosti, jako „tajný spolupracovník“, neboli agent. Logicky se jí tato skutečnost velice dotkla. Přiznávám, že taková zastoupení nemám rád, advokát se musí ponořit do hlubin starých estébáckých spisů plných hnusu, lži a utrpení. A nelze odhadovat, co se o klientovi dozví. Ale byl jsem aristokratickým vystupováním a překrásnou češtinou Soni Červené natolik uchvácen, že jsem v jakémsi omámení případ převzal.
Studentům na AMU s nadsázkou říkám, že na svůj životní příběh nemůže mít nikdo copyright. Tato proklamace se zrcadlí v současném sporu dvou autorek, úspěšné spisovatelky Aleny Mornštajnové a neméně úspěšné výtvarnice Toy Box.