Současná pandemická situace má tu a tam určité výhody. Je mi jasné, že to vůbec netěší provozovatele restaurací či hotelů, ale srdce Prahy si výrazně ulevilo od hord nájezdníků, kteří si moje rodné město přisvojili (obecným jazykem se jim říká turisté). Po centru se dá volně chodit, aniž bych se musel prodírat netečnými zástupy Číňanů, kteří se snad ani neumí pohybovat samostatně a vytvářejí davové ucpávky v jakémkoli průchozím prostoru, či se vyhýbat tlupám opilých Britů nebo Dánů, kterým je úplně fuk, že močí na barokní sochu či zvrací před gotickým kostelem. Jsem zvědavý, zda magistrátní úředníci této doby využijí a přijdou s řešením, jak zabránit tomu, aby byla covidová pandemia nahrazena tou turistickou. Je vhodné doplnit, že nejsem nepřítelem turismu, sám zhusta vyrážím za hranice (tedy když mě tam pustí, což v současnosti není zvykem), ale bylo by žádoucí Prahu oprostit od nálepky „levné město k ožrání“ a vrátit ji tam, kam patří. Na mapu kulturních center, která přitahují výstavami, koncerty, zajímavou současnou architekturou, kulturními akcemi a nenabízí jen Královskou cestu zaplevelenou krámky se šuntem a trdelníky. Abychom získali vítané hosty, kteří se rádi vrací. Aby město nesloužilo převážně vylitým bezmozkům a stádním turistům. Ale upřímně v to příliš nevěřím, protože poslední tři primátoři se v Praze ani nenarodili a více se soustředili na své politické ambice, než snaze porozumět místu tak magickému, jako je mé město.

Jedno místo ale i přes uvolnění stále zůstává zabedněné, a to je Pražský hrad. Ten dobyla parta kolem prezidenta a rozhodla se hájit pozice až do posledního dne. Toto místo, které jsem celý život používal jako přirozenou pěší spojku mezi mým bydlištěm (Dejvice, Střešovice) a centrem města, je stále utemlováno, pravděpodobně aby pány Ovčáčka, Mynáře a Nejedlého nikdo nerušil v jejich náročné práci. Prezidentovi je to fuk, ten víceméně neopouští Lány a do Prahy se nechává přesunout jen zřídka. Jelení příkop s geniálním tunelem arch. Pleskota už asi do konce mandátu Ing. Zemana neuvidím, zbytek Hradu bůhví kdy a nepochybně uvedení pánové přístup do areálu opět obeženou zátarasy a strážními budkami, aby snad za hradby nepronikl nějaký tuzemec. Podotýkám, že Hrad úplně neuzavřel žádný z komunistických prezidentů, na to jsme si museli počkat až do svobodných dob.

Když každé ráno sestupuji z Hradčanského náměstí po Radničních schodech do klidné Nerudovy ulice, tiše si přeji, aby mi bylo „moje“ město takto zachováno co nejdéle. Mám opět pocit, že mi patří a nejsem z něj vytlačen barbary. A nejedná se jen o barbary turistické, ale i ty hradní. Pokud možno, ti turističtí ať už se nevracejí, ti hradní ať už odejdou.