Poslední číslo týdeníku Respektu vzbudilo rozruch díky ztvárnění Miloše Zemana břitkým perem (lépe řečeno počítačem) Pavla Reisenauera. Podotýkám, že tohoto autora dlouhá léta sleduji a oblibuji pro geniální schopnost jemným náznakem v kresbě sdělit více, než co novináři odvypráví v dlouhých odstavcích. Mrzí mne, že šéfredaktor Respektu Erik Tabery „vyměkl“ a za kresbu se omluvil s tím, že „..kdyby ji viděl před publikací, tak by ji nepustil“. Naštěstí nestačil zasáhnout…


V první řadě se domnívám, že se mýlí všichni ti, kdo kresbu označují za „karikaturu“. Karikatura ze své podstaty zveličuje, zvýrazňuje některé osobnostní atributy, přehání. Kritici si bohužel nevšimli, že v tomto případě se jedná o zcela realistické zobrazení prezidenta. Autor mu nic nezvětšuje, nezvýrazňuje jakýkoli tělesný rys. Zcela autenticky vykresluje hubeňoučké nožičky, tělesný třas, rozcuchané vlasy a nepříčetný výraz, které ale všichni známe z televizních obrazovek či jiných mediálních výstupů. Není přidáno či zveličeno vůbec nic. Miloše Zemana sledujeme přesně v podobě, do které se usilovným požíváním lihových nápojů, nestřídmým tabakismem a pojídáním zabijačkových produktů dopracoval.

Vidíme prezidenta, který ztrácí kontrolu sám nad sebou, pronáší nesmysly, motá se (a jak z minulosti víme, vratkost byla dána prostě tím, že byl podnapilý). Toto není zobrazení člověka nemocného, nemohoucího, kterému by se výtvarník vysmíval, ale věrný portrét státníka, který se i přes zjevnou neschopnost vykonávat nejvyšší ústavní funkci drží zuby nehty svého postu, aby mohl sloužit těm, kteří ho „vodí“. Tedy samozřejmě ne bodyguardům, kteří ho na obrázku podpírají, ale různým temným silám, od Moskvy, přes hradní kancléře a jiné nejedlé šíbry, až po Peking.

Z pohledu práva je prezident osobou, která musí snést nejvyšší možnou porci kritické pozornosti. Jedná se o tzv. osobu veřejného zájmu par excellence, která požívá velice slabé ochrany před zásahy ze strany médií. Text, který kresbu doplňuje, je možná neuctivý, ale v reakci na kritizované kroky prezidenta odpovídající. Jsem přesvědčen, že Pavel Reisenauer nikterak nevykročil z hranic nalajnovaných právem či morálkou. Jen nám přinesl věrný obraz člověka, který při kapce soudnosti měl již dávno v klidu odpočívat na Vysočině, což bychom mu všichni – přátelé i nepřátelé - jistě přáli.