Když minulý týden Ústavní soud zrušil část volebního zákona, rozpoutala se skutečná mediální vichřice a mnozí politici okamžitě přispěchali se svými komentáři. Očekávatelně byli zástupci menších politických uskupení verdiktem potěšeni, naopak předseda nejsilnější parlamentní strany, resp. hnutí, byl pobouřen na nejvyšší možnou míru. Neváhal ve svém televizním vystoupení za největšího satanáše označit předsedu Ústavního soudu Pavla Rychetského, a protože jeho píáristi (kteří mu plamenný projev připravili) asi nepochopili fungování této vrcholné soudní instituce, zcela opomněl, že je soud složen z dalších čtrnácti soudců, kteří neskáčou tak, jak si Pavel Rychetský umane (takto to funguje leda v ANO, kde je Andrej Babiš neomezeným vládcem). Ale skutečnost, že pan premiér často mele nesmysly, je notorietou a otrlého mediálního konzumenta to nepřekvapí. Je pouze zarážející, jak vysokou míru neúcty může předseda vlády vůči Ústavnímu soudu projevit, nadto na základě elementární neznalosti.

Co mne ale trápí více je navazující projev ministryně spravedlnosti, paní Marie Benešové. Ona je profesionálkou v oboru, jistojistě je jí fungování všech úrovní justice dobře známo, a to i z toho důvodu, že se v těchto strukturách v různých funkcích dlouhá léta pohybovala (prokurátorka, státní zástupkyně, advokátka). U ní je již nutné výroky poměřovat přísnější optikou. Proto je velice zarážející, pokud se pro Deník N k aktuálnímu nálezu vyjádří těmito slovy: „No, a samozřejmě to vzbuzuje další otázky, že, no. Co je za tím, jo, co komu kdo se zavázal, komu co slíbil, to samozřejmě s sebou nese, no“. Na překvapený dotaz novinářky, jak to myslela, tato lidová ministryně rozšafně odpověděla: „No, jak jsem to myslela. Tak soudci jsou jenom lidi, chtěj někteří opakovat mandát, taky, že, no“. A když se žurnalistka – asi nemohla uvěřit vlastním uším – dotázala, zda naznačuje, že za rozhodnutí mohli ústavní soudci něco dostat přislíbeno, paní ministryně neméně rozšafně pokračovala: „No tak to nelze vyloučit, já samozřejmě žádné důkazy nemám, ale jako takhle funguje život“.

Ponechávám stranou žalostnou úroveň projevu paní ministryně, daleko děsivější je obsah jejího sdělení. Ministryně, která odpovídá za resort spravedlnosti, dovozuje, že soudci Ústavního soudu nejednají nezávisle a ve snaze pojistit si svá křesla naslouchají (pravděpodobně) přáním senátorů. Zde je vhodné připomenout, že ústavní soudce jmenuje prezident republiky se souhlasem Senátu Parlamentu ČR. Je i možné, že paní ministryně naznačuje, že se chtějí soudci zavděčit panu prezidentovi, ale to je úvaha natolik vymknutá z kloubů doby, že bych z takové fantasmagorie paní Benešovou nepodezříval.

V každém případě by v jakékoli fungující demokracii takové výroky znamenaly jediné: okamžitou rezignaci či odvolání ministra, který má tu pomýlenou odvahu, že otevřeně zpochybňuje nezávislost vrcholného justičního orgánu. Bez jakéhokoli důkazu, jen na základě prapodivné hokynářské logiky. Ve své bohorovnosti si paní Benešová ani neuvědomuje, že se ve výsledku střelila do vlastní nohy.