Je únavnou notorietou žehrat na neschopnost naší vlády řešit současnou pandemickou situaci a nemá smysl doplňovat dlouhý seznam trestuhodných selhání, díky kterým se naše země řadí mezi nejvýkonnější zabijáky vlastních občanů. Nevím, zda vláda vůbec tuší, že každému z nás svědčí právo brát se o své vlastní štěstí a štěstí své rodiny. A vedle toho právo na ochranu života a zdraví, jakož i – mimo jiné – důstojnosti. A k tomu občanský zákoník doplňuje, že nikdo nesmí být vystaven nedůstojnému zacházení.

Každý jednotlivý tragický krok naší vlády mi bere „právo na štěstí“. A nejenom mně, ale i mé rodině. Od státu očekávám – pokud mu platím daně a dodržuji zákony – že mě bude co nejméně obtěžovat a i za mé peníze se posnaží, abych mohl žít spolu se svojí rodinou ve zdravém prostředí, cítil se bezpečně, mohl volně cestovat, prostě si v mezích zákona užívat svobody a naplňovat svůj pozemský život podle svých představ.

Tyto všechny vyjmenované jistoty mně nevzal covid, ale naše vláda, právě oním už rok trvajícím ohňostrojem neschopnosti, který mne udržuje v setrvalé obavě o zdraví vlastní a zdraví a život mých příbuzných. Premiér i ministr zdravotnictví mohou být v klidu, nechali se přednostně naočkovat, zatímco potřebnější a užitečnější musí trpně čekat, co přijde dříve, zda nákaza či vakcína. Podotýkám, že jsem se v žádném dokumentu nedočetl, že by měli být zmínění pánové očkováni jako první….

Vedle toho jsem proti své vůli vtěsnán do nedůstojné pozice občana „druhé kategorie“, kterého nikde v zahraničí nechtějí, protože je z „té“ zamořené země. A zde si vláda nevystačí kňouráním premiéra či stesky ministra zdravotnictví, že jsou temně rudé plochy na naší mapě způsobeny nedodržováním pravidel. Můžeme být na neukázněné spoluobčany právem naštvaní, ale oni dodržují pravidla tak, jak to vidí u politických špiček. Že je lze ošvejkovat, očůrat, ohnout, přechytračit….

Byl bych rád, pokud by si všichni zapamatovali, kdo jim svojí neschopností ono právo na štěstí vzal. A současně nepodlehli masové ztrátě paměti, jak je v této společnosti historickým zvykem, pokud jim někdo strčí pod nos koblihu, nebo kus salámu z Kosteleckých uzenin.