Zcela pravidelně – vždy když se developer rozhodne zbourat nějakou stavbu pocházející z předlistopadové éry – se objeví emotivní protesty laické i odborné veřejnosti, že právě „tento“ dům patří k tomu nejlepšímu, co v době minulé vzniklo, že je právě „tato“ stavba pravou ozdobou raného či pozdního brutalismu, etc.. Velice si vážím kvalitních realizací z tohoto období, ale nejsem přítelem povyku kolem každého zbouraného domu, který je ihned označován za ikonu a kulturní památku. Naposledy tyto vody rozčeřila publikace paní Dr. Bečkové pod názvem „Zbořeno. Zaniklé pražské stavby 1990 - 2020“, která nemalou pozornost věnuje – pokolikáté už? - i hotelu Praha na Hanspaulce.

Nechci se pouštět do hodnocení stavby samotné. Jistě měla oceňované kvality, a to i z toho důvodu, že mohla konsumovat – jako ubytovací zařízení určené pro potřeby samotné Komunistické strany Československa - neomezené devizové zdroje, o kterých si mnozí architekti, jistě neméně nadaní jako tvůrci hotelu Praha, mohli při navrhování mateřských školek, sídlišť či samoobsluh nechat jen zdát.

Co si ale všichni obhájci této ve hmotě přebujelé stavby odmítají uvědomit, že taková megastavba nemá v urbanistickém prostoru Hanspaulky, tedy veskrze vilové zahradní čtvrti, co pohledávat. Na Hanspaulce jsem žil od svého mládí až do vysokoškolských let a zažil jsem jak nezastavěnou tzv. Petschkovu zahradu, na které byl architektonický mastodont vztyčen, ale měl jsem i tu smutnou příležitost sledovat devastaci okolí, zaslepení ulic, rozbití urbanistického celku, to vše ve spojení právě se stavbou příbytku pro excelentní papaláše.

Jsem přesvědčen, že by všichni zastánci hotelu Praha změnili názor, pokud by v této lokalitě žili a před jejich domem by vyrostla několikapatrová hradba, privatizující původní krásný výhled na Prahu jen pro vyvolené stranické špičky. Ano, hotel jistojistě inovativně kopíroval reliéf kopce nad Hadovkou, ale určitě by mu více slušelo místo kdesi v sovětských černomořských enklávách, než v lokalitě – v poměru k mase hotelu – zastavěné subtilními vilami a rodinnými domy.

A též se úplně zapomíná na sociologii architektury, tedy že stavba zákonitě negativně ovlivnila své okolí a život jednotlivců i celých sociálních skupin této jedinečné lokality. A z této perspektivy je úplně jedno, jaké materiály byly použity, kdo se na návrhu podílel a jaká úžasná díla byla v hotelu zastoupena.

Snad se nemýlím, ale kdokoli, kdo žil v dosahu hotelu Praha, jeho zbourání jakkoli úkorně nepociťoval. Pokud by ještě došlo k proklamovanému záměru a pozemek se (byť částečně) otevřel veřejnosti, podařilo by se jistě již natrvalo vyhnat ducha stranických návštěv a bolševické nabubřelosti z této krásné pražské čtvrti.