Vždy mne u srdce zabolí, když má oblíbená média udělají nějakou trapnou botu. Sleduji pravidelně zpravodajské a publicistické pořady České televize a najmě Události a ČT24 beru jako jeden z většinově spolehlivých zdrojů informací. Zajímají mne i Reportéři ČT a 168, pro zpracování kritických příspěvků a neotřelých témat. A snad od samého počátku časopisu RESPEKT jsem jeho pravidelným čtenářem a odběratelem. Ale občas se i moji favorité střelí do nohy.

Před pár týdny mediální hladinku rozčeřil odsudek Rady České televize, která prohlásila, že reportáž 168 pod názvem „Pro všechny“, která se zabývala tématem manželství stejnopohlavních svazků, byla nevyvážená a neobjektivní, a divákům podsouvala názor redaktorů ČT, byť takové jednání zakazuje Kodex České televize. Ke stejnému závěru dospěla i Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV), která nemapuje pouze Českou televizi, ale veškeré rozhlasové a televizní vysílatele na území České republiky.

Ponechávám stranou spor dvou nesmiřitelných táborů, a to obhájců „tradičního“ manželství, tedy svazku muže a ženy, a podporovatelů možnosti uzavřít sňatek mezi osobami stejného pohlaví. Ponechávám i stranou, že může mnohým lézt na nervy Aliance pro rodinu, která – nadneseně - píše stížnost pokaždé, když se na obrazovce objeví slovo „gay“. Jestliže se ale na reportáž podíváme okem nezatíženým názorovými půtkami obou skupin, musí divák dospět k závěru, že je skutečně reportáž všechno možné, jen ne objektivní a vyvážená. A jak konstatovala RRTV, nedodržela ani základní standardy novinářské práce. Stručně řečeno reportáž se okatě přikláněla na stranu stejnopohlavních manželství, zatímco zástupcům opačného tábora prostor dán nebyl.

Nora Fridrichová, moderátorka a dramaturgyně „Stošedesátosmičky“, příspěvek obhajovala slovy, že reportáž neměla za cíl znovu a dokola popisovat známé postoje obou táborů, a že se jedná již o mediální evergreen. Proč byla ale hlavní postavou reportáže žena, která žije se svojí partnerkou a vnímá nemožnost uzavřít manželství jako nespravedlnost, proč se k tématu vyjadřuje aktivista LGBT+ komunity ukrytý pod označením „sociolog“, a proč absentuje vyjádření druhé skupiny, se již nedovíme. Pokud bychom přijali argumentaci Nory Fridrichové o mediálním evergreenu, potom by v případě například reportáže o válce na Ukrajině stačilo dát prostor jen ruské straně, protože přece nemá smysl znovu a dokola popisovat postoje obou táborů, když každý ví, jaké je stanovisko Ukrajiny.

Korunu všemu nasadil RESPEKT, který do rubriky „Despekt“ zařadil příspěvek „Novináři pod tlakem radikálů“ a kritizoval Radu České televize, že nepřiměřeně podléhá konzervativnímu sdružení Aliance pro rodinu. Dle RESPEKTu měla správně Rada České televize stížnost odmítnout a novináře bránit. Že se podobně vyjádřila i RRTV ale RESPEKT smlčel. Nejedná se tedy o „vytržený“ názor Rady ČT, ale shodný pohled dvou mediálních rad. Bylo by asi vhodné, aby si redaktoři RESPEKTu přečetli Kodex ČT a Zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání, aby pochopili, že obě rady, pokud nejsou slepé a hluché, ani jiné stanovisko přijmout nemohly. Dodržování norem neznamená útok na svobodu projevu či novinářskou práci, ale naopak zajišťuje, že se k divákovi dostanou z veřejnoprávního média nezkreslené a vyvážené informace. Soukromé medium si může v hranicích zákona psát, co se mu zlíbí (i nesmysly), ale od České televize očekávám více, než jednostranný aktivismus, byť - dle přesvědčení redaktorů - v zájmu sebeušlechtilejší myšlenky…