Před pár dny jsem se zastavil v Benátkách, abych navštívil světoznámé bienále, které je nejdůležitější prezentací výtvarného (chcete-li moderně „vizuálního“) umění a architektury. Výtvarné bienále se každoročně střídá s architektonickým a letos padla řada právě na architekturu. Kdo by se těšil na důstojnou prezentaci české kultury ve světovém kontextu, narazí na fňukání a prázdnotu.

Českou účast má na povel Národní galerie v Praze a její tápání a absolutní absence vize v posledních letech se obtiskly i do podoby tuzemské expozice v Benátkách. Pokud lze vůbec o nějaké expozici hovořit. V roce 2019 na náš pavilon, který se nachází na prestižní adrese benátských Giardini, spadl strom. Tato událost způsobila uzavření pavilonu a po čtyřech letech hibernace nebylo dokončeno ani výběrové řízení na zpracování projektové dokumentace, o subjektu, který by rekonstrukci provedl, nemluvě. Možná bude otevřen v roce 2025? Možná. Jediní dva nebožáci s uzavřenými pavilony jsou tak Česká republika a Rusko. Nu, jsme v pěkné společnosti. Zatímco ruský pavilon nefunguje z pochopitelných důvodů (válečná agrese), liknavost Národní galerie v Praze a Ministerstva kultury je nepochopitelná. A nelze se věčně vymlouvat na třetinový podíl Slovenska, se kterým se o pavilon dělíme. Bohužel, trvající stav přesně odpovídá pozornosti, kterou naše země věnuje kultuře. Smutné.

S nadějí, že si spravím náladu, jsem vstoupil do části bienále v Arsenale, kde jsou ve velkých halách zastoupeny státy, které většinově nemají vlastní pavilon. Ale očekávání, že se česká architektonická obec nějak předvede, bylo také liché. Ostatní státy řeší klima, dekolonizaci, nedostatek vody, ekologickou udržitelnost, my ke světu promlouváme doslova „národní“ expozicí pod názvem „The Laboratory of No-More Precarious Future (Laboratoř již ne-více-prekarizované budoucnosti)“. Tématem expozice má být reflexe problémů, kterým jsou vystaveni mladí čeští architekti a architektky na startu své kariéry. Ale ve výsledku se jedná o pobrekávání juniorních tvůrců, že musí pracovat přes čas, v „toxickém“ prostředí, s nízkým a pozdě vypláceným ohodnocením a nemají čas na rodinu a své koníčky. Jasně, každý si za práci zaslouží spravedlivou odměnu, ale expozice vyvolává dojem, že snad ani nejsme v Evropské unii a neexistuje u nás právní stát. Že jsou mladí architekti vykořisťováni a zotročováni jako v bangladéšských sweatshopech, nemají žádná práva a z obavy o svůj osud hořké zkušenosti svěřují jen anonymně.

Pochopí nečeský návštěvník, co je švarcsystém? Došlo autorům expozice, že je profese architekta samostatným tvůrčím povoláním? Že se nejedná o montovnu, kde se dělá od do a dohlížejí nad tím odbory? Že pokud se rozhodnu pro profesi architekta (stejně jako herce, advokáta, kameramana a dalších svobodných povolání), musím počítat s tím, že to není o píchačkách a prostě budu pod určitým tlakem, pracovním, časovým, klientským, úřednickým a já nevím jakým? Mají skutečně mladí architekti dojem, že opustí školu a bez většího úsilí vklouznou do bačkor vlastní dobře zajištěné firmy, s hromadou štědře platících klientů, vlídnými spolupracovníky a pravidelným přísunem zakázek? V naší expozici jsem strávil poměrně dost času a návštěvníci jí buď prošli bez zájmu, nebo s očividným nepochopením. Místo toho, abychom naší zemi prezentovali zajímavým a tvůrčím způsobem, jako namátkou Polsko, Chile, Litva, Irsko, stejně tak „toxicky“ zanášíme prostor bienále našimi interními problémy, jájínkovstvím a pofňukáváním. Pokud Alicja Knast, ředitelka Národní galerie v Praze, pronesla, že je cílem Národní galerie dostat Českou republiku zpátky na mapu architektury, zcela minula terč.

Nu, než takovou vizitku České republiky, to je lepší nechat náš pavilon na věky zavřený, nebo ho přenechat nějaké jiné zemi s lepším tahem na branku. Která může oslovit inovativní, globálně sdělnou myšlenkou, ne škrabáním vlastních strupů.