V poslední době se ze všech stran přetřásá otázka, zda by měl prezident jmenovat Roberta Fremra ústavním soudcem. K této otázce předložím jednu osobní vzpomínku, která z mého pohledu nejlépe ilustruje fungování justice v pozdním období normalizační perestrojky.

V lednu 1989 jsem byl studentem třetího ročníku Právnické fakulty UK. V tzv. Palachově týdnu jsem se jednou na Václavském náměstí zúčastnil demonstrace a měl jsem možnost být přítomen zásahu "pořádkových" sil. Podařilo se mi včas utéct, přiznávám, že jsem se pro případ zadržení bál vyhazovu ze školy. Mnozí aktivní účastníci, ale i ti, kteří se k občanským protestům jen připletli, takové štěstí neměli. O pár týdnů později jsme byli se spolužáky na povinné praxi u nejmenovaného obvodního soudu a strávili jsme několik dní v jednací síni, kde byli souzeni právě účastníci výše zmíněné demonstrace. Soudce sekal jeden rozsudek za druhým a při vynášení jednotlivých rozhodnutí na něm bylo vidět, že je mu úplně jedno, zda je někdo vinný či nevinný. I když s ohledem na zákony panující ve fungující demokracii byli nevinní úplně všichni... K mému zděšení dostal flastr i mladý muž sotva plnoletý, který šel od babičky z přilehlé ulice a vůbec nechápal, proč ho policejní bijci seřezali a za co je vůbec souzen. Byl mentálně trochu nedostatečný a v jednací síni plakal. Ani toto soudce neobměkčilo. Nebudu vyslovovat jeho jméno, v každém případě dlouho po revoluci vesele soudil dál.

Překvapující pro mne i bylo, že v jednací síni vedle nás, studentů na praxi, seděl chlapík v nepadnoucím obleku, který si po každém rozsudku zapsal do notýsku jakousi poznámku. Zjevně celý proces dozoroval a laskavý čtenář nemusí dlouze hádat, z jaké složky bezpečnosti pocházel.

Proč to celé píši? Protože každý, kdo se rozhodl před listopadem 1989 soudit, najmě trestní právo, musel vědět, že funkce soudce je v nejednom případě parodie na spravedlivý proces a dříve či později bude muset políbit ďáblovi prsten. Že bude rozhodovat případy emigrantů či odpůrců režimu podle zákonů, o kterých každý příčetný člověk vědět, že jsou hanebné, a může být konfrontován s pokynem, jak rozhodnout. A buď se podvolí, nebo v justici skončí, v lepším případě bude přeřazen na jiný úsek soudu. Kariéra soudce Fremra značí, že tento princip jako mnozí jiní soudci přijal a ve svém profesním životě aplikoval. Nechci jeho rozhodnutí jakkoli hodnotit, může být po "čistírně" 33 let porevoluční praxe vynikajícím soudcem, ale na Ústavní soud nepatří. Už jenom za svůj výrok, že vstoupil do strany, protože si "nechtěl komplikovat život". Funkce ústavního soudce je právě o "komplikovaném profesním životě", o často nepopulárních rozhodnutích, která musí být v pravém slova smyslu odvážná. Soudce nemusí být hrdina, ale neměl by být srab. A takovou jistotu u soudců, kteří soudili dle pokynů odkudsi, či na základě zákonů, o kterých museli vědět, že jdou proti principu mezinárodních smluv, skutečně nemám.