Výrazně si pamatuji lednové dny roku 2013, kdy do druhého kola přímé prezidentské volby postoupili Karel Schwarzenberg a Miloš Zeman. Oněch 14 dní mezi první a druhou volbou bylo v mém dosavadním občanském životě – vedle zážitku z roku 1989 – asi nejnadějnějších. Po deseti letech prezidentování čehosi, co hovořilo o liberální ekonomice, ale zavíralo oči před tunelováním, co proklamovalo konzervativní hodnoty, ale spíše pošilhávalo po putinovském Rusku, svitla naděje, že by na Hradě usedla hlava státu, která hledí do civilizované Evropy, a ne do gubernií východu.



Jak ta volba v roce třináctém dopadla, všichni víme. Dalších deset let jsme mohli sledovat nadbíhání Číně, Rusku a všem myslitelným prapodivným režimům, řádění nýmandů, kterými se prezident dolních deseti milionů obklopil, amnestie pro kamarády, pokleslé sprosťárny a lži zalité becherovkou, to vše dohnané do delirického závěru.

Pokud by v oněch lednových dnech nevyhrály hlasy zamindrákovaných, kteří měli potíž s vlastní minulostí a čímkoli, co přesahovalo obzory nekonečných seriálů a slevových akcí, mohli jsme mít prezidenta, jehož vize byla jasně proevropská, postavená na pevných zásadách služby vlasti a právnímu státu. A který by nepřisluhoval Pekingu či Moskvě.

Karla Schwarzenberga jsem si hluboce vážil pro jeho neotřelé, ale o tolik přirozenější názory, které byly vedeny prostým selským rozumem, byť byl příslušníkem nejvyšší evropské aristokracie. Pro jeho humor, kterým se odlišoval od přidušené uprděnosti mnoha jiných politiků. Pro jeho nezištnou ochotu sloužit naší zemi, byť si mohl v klidu užívat hojné rodové majetky. Té naší věčně nespokojené plebejské společnosti, zhuntované odkazem Zdeňka Nejedlého a Edvarda Beneše. Osobnosti typu Karla Schwarzenberga nám budou hluboce chybět. A mně bude chybět i jako laskavý domácí.
Světlo věčné ať mu svítí a nechť odpočívá ve svatém pokoji…